Libor Winkler (první zleva) jezdí na Ukrajinu a do Kyjeva pravidelně i v době války FOTO: Fotosbírka Libora Winklera (se svolením)
FOTO: Fotosbírka Libora Winklera (se svolením)
Libor Winkler je předseda představenstva společnosti RSJ, odborník na kapitálové trhy a filantrop, který se zaměřuje na podporu vědy a umění, a to nejen v Česku, ale například i na Ukrajině. V rámci společenské odpovědnosti přispěl finančně i na prezidentskou kampaň Petra Pavla. RSJ je partnerem festivalu Česká sezóna, který právě probíhá v saských Drážďanech. Jeho organizátorem je historik umění Jiří Fajt, kurátor mezinárodních projektů drážďanských Státních uměleckých sbírek. Seděli jsme koncem listopadu s Liborem Winklerem v Drážďanech v kavárně Rezidenčního zámku a diskutovali o zásadách filantropie, o kultuře i politice.
Se svou firmou se pohybujete na světových finančních trzích. Jaký je podle vás dnešní svět?
Myslím, že dnešní svět je hodně složitý a prochází sebepoznáním. Není to tak dávno, kdy jsme si mysleli, že vše půjde jednoduše a čekají nás jenom světlé zítřky. Vždycky jsem říkal, že štěstí, které prožíváme, je na dluh. Žijeme sice v demokratickém světě, ale jsme přitom závislí na světě nedemokratickém. Ekonomicky jsme závislí na Číně a Rusku. A teď se nám to vymstilo.
V Česku podporujete vědu a umění. Přemýšlíte třeba i o tom, že byste svou pozornost napřel k energetické soběstačnosti?
Snažím se oddělovat podnikání od filantropie, energetická soběstačnost je věcí správně nastaveného podnikání. V módě je dnes odpovědné podnikání, avšak myslím si, že veškeré podnikání by mělo být odpovědné. Ve všech svých projektech se snažíme dělat věci, které souvisí s dlouhodobou udržitelností a nezávislostí. Jednoduchým lékem skoro na všechno je dívat se na věci z delší časové perspektivy. Dnešní svět se orientuje na krátkodobé zisky. Zisk pro mne není sprosté slovo, ale musí být dlouhodobě udržitelný. Inspirací je pro mě katolická církev. Pracuje s neomezeným časovým horizontem, nikoli s výhledem na pouhých pět nebo deset let dopředu. Podobně to mají starobylé šlechtické rody. Myslet dopředu musíme ne na jeden či dva roky, ale na několik generací.
Takže šok z války Ruska proti Ukrajině spíše potvrdil způsob, jakým jste uvažoval?
Ano, na Ukrajinu jezdím už osm let, posledních pět let velmi často a intenzivně. Od počátku jsem tam jezdil s misí vybudovat nezávislost na ruském plynu. Ve svém podnikání v oblasti teplárenství se zabýváme biomasou. Závislost na ruském plynu se mi jeví jako dlouhodobý problém. Jakmile Německo začalo vypínat atomové elektrárny, bylo zřejmé, že se řítíme do problémů. Myslím si, že bez atomových elektráren se zvýšila závislost na ruském plynu a že to byla chyba. Řešit strach z atomu tímto způsobem je mylné. Putin je horší než Fukušima.
Podporujete pražské Centrum současného umění DOX, ale také třeba Památník ticha na nádraží Praha-Bubny jako vzpomínku na šoa, odkud vstříc smrti odjela většina českých Židů. Jakou máte osobní zkušenost s podporou umění a paměťových institucí?
DOX je velká práce a zásluha jednoho člověka, Leoše Války. Není to galerie ani muzeum. Je to médium, jehož prostřednictvím lze komunikovat o spoustě společenských témat. Je to důležitá křižovatka umění v Praze. Odehrávají se tam zásadní věci. Pražský památník šoa má netradiční a skvělou základní myšlenku. Okolí mlčí, když jeho spoluobčané nuceně nastupují do vlaku mířícího k neznámému cíli. Apatie společnosti v době, kdy se děje něco špatného, je pro mě velké téma.
Obecně rozšířený názor praví, že ve společnosti je spousta hlupáků, kteří ji táhnou dolů, když se děje něco špatného. Myslím si, že selhávají takzvané elity, nebo obecně lidé, které opravdu nelze považovat za hlupáky. Vidím pasivitu lidí, kteří by měli být slyšet. Nebezpečná je pasivita. Ne zvýšená aktivita těch, kdo se rozhodli nějak škodit. Vidíme teď povstávat různé extrémisty, a lidé si užívají svého pohodlí. Řekl bych, že dost lidí dnes disponuje slušnými finančními prostředky. Mají je používat k udržení demokracie.
Podle jakých zásad zacházíte se svými finančními prostředky?
Často se hovoří o majetku a majetkové nerovnosti. Pro mě je klíčové měřit ne velikost majetku, ale spotřebu. Osobně jsem se dopracoval k určitému majetku, ale celá moje rodina může být vzorem v tom, kolik nás stojí osobní spotřeba a kolik dáváme na filantropii. Žijeme skromně. Nemá smysl si kupovat trysková letadla ani luxusní vily. Moje první rada všem lidem, kteří zbohatli a chtějí pomáhat, by zněla: „Uskromni se!“ Když si člověk sám už jen užívá, nemůže po ostatních lidech chtít, aby podávali dobrý výkon a přinášeli při něm osobní oběti. Bohatý člověk nesmí být špatným vzorem. Osobní příklad je nesmírně důležitý. Část současných elit žije neudržitelným životem a to je špatně.
A co kdyby se vás potenciální filantrop zeptal, co tedy podporovat?
Každého táhne srdce jinam a já ve svých aktivitách hodně sázím na lidi. Je pro mě důležité podporovat lidi, kteří svou věc dělají s plným nasazením a určitým zápalem. Dnešní veřejně prospěšná práce se přibližuje světu podnikání. Je nutný výkon, pracuje se s omezenými peněžními zdroji. Hlídáme si jako filantropové efektivitu a měřitelnost věcí, do kterých investujeme. Myslím si, že podnikatelé jsou na tyto věci zvyklí a mohou neziskovému sektoru pomoci s efektivním vynakládáním prostředků.
Efektivita neznamená zisk, ale u jakéhokoli projektu můžeme hledat jinou formu její měřitelnosti. Ať je to návštěvnost, mediální dopad, schopnost oslovit lidi v zahraničí. V oblasti umění je spousta institucí, které nabízejí takový program, že mají plné domy a nemusí se podbízet. Například filharmonie, kterou podporujeme, má plné sály. Podporujeme také vědecké projekty. Jedním z našich cílů je podpořit návrat vědeckých kapacit původem z České republiky. Když někdo uspěje v zahraničí, má se s čím vrátit domů. Je dobré, aby lidé cestovali a domů přinášeli kontakty a dobré myšlenky.
Takže nejde jen o filantropii, ale obecně o společenskou odpovědnost?
Jistě, například jsme se angažovali v oblasti zákonů o exekucích. Nepodporujeme přímo politické strany, protože podnikání by se mělo držet dále od stranické politiky. Lze ovšem najít řadu společenských témat, která podporu potřebují. Zamýšlíme se nad tím, jak učinit náš stát odolnějším. Pomáháme nevládním organizacím mapovat příjemce nejrůznějších zakázek. Ptáme se, jestli jsou někde nastrčeni nějací ruští podnikatelé. Musíme vědět, kdo za čím stojí. Chceme vidět, kam směřují státní peníze, kdo z nich profituje. Stát je čím dál tím více robustnější a přechází přes něj ohromné objemy peněz. Podporujeme neziskové organizace, ve kterých pracují špičkoví IT odborníci, kteří umějí pracovat s daty.
Evropu vnímáme jako prostor, do kterého patříme, a jako přirozenou ochránkyni demokracie před vlivem Ruska a Číny. Bohužel i u nás spousta lidí touží po „osvíceném diktátorovi“. Za nesmírně důležitý považuji boj s dezinformacemi. Podporujeme také výchovu ke kritickému myšlení. Zajímají nás i lidé, kteří vypadávají ze systému. Společnost pádí dopředu, kam mají jít lidé, kteří neovládají internet? Hledáme cesty, jak lidi zachytit, třeba v infrastruktuře knihoven, v malých obcích. Knihovna je institucí, kterou mohou projíždět vláčky s různými společenskými tématy. Lidé bez internetu můžou v knihovně najít zastání. V našich vesnicích zanikly pošty a obchody, chtěli bychom pomoci udržet alespoň síť veřejných knihoven.
Proč jste jako partneři podpořili Českou sezónu v saských Drážďanech?
U všech lidí kolem naší firmy rezonuje téma Evropa. Chtěli jsme v době českého předsednictví v Radě EU podpořit výraznou kulturní akci v zahraničí a ukázat tak kulturní a komunikační rozměr předsednictví. Čekali jsme klidnější předsednictví, ale přišla válka. Teď jsme v situaci, že Německo lituje svých někdejších proruských rozhodnutí, a festival Česká sezóna se odehrává v atmosféře, kdy musíme co nejvíce pomáhat Ukrajině. Chtěli jsme festival v Německu, protože je to země, která se hlásí ke svému evropanství. Chtěli jsme festival kousek za hranicemi, aby se nasbíralo publikum z obou zemí. S historikem umění Jiřím Fajtem jsme připravovali také kulturní akce při návštěvě mezinárodních podnikatelů v Kyjevě.
Nejdříve nám tuto aktivitu narušil koronavirus, pak válka. Chtěli jsme Ukrajinu ukázat jako zemi s dynamickým kulturním životem. Ukrajina si to zaslouží. Není to jen obilnice a zdroj levné pracovní síly. Je to živá země, se kterou máme komunikovat. Kyjev před válkou vyrostl v evropskou metropoli.
Před dvěma lety jsem létal mezi Kyjevem a Paříží. V nočních městech nebyl vidět viditelných rozdíl, v obou tepal život, nejen v kavárnách. Kyjev vyzařoval krásnou energii. Festival v Drážďanech jsme podpořili i proto, že si vážíme práce Jiřího Fajta jako záruky kvality a schopnosti spojovat lidi napříč Evropou. Česká sezóna měla dát kulturní rozměr českému předsednictví. Myslím, že se to podařilo, a jsem rád, že velká výstava v Lipsiusbau bude trvat až do léta 2023.
Jan Šícha je publicista a výstavní kurátor, někdejší státní úředník a diplomat, který zakládal České centrum v Mnichově. Později působil v Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem. Publikuje knihy osvětového obsahu a píše zejména pro Deník Referendum a nyní i FORUM 24, přednáší v Německu a věnuje se opravám a praktickému provozu památek v českém pohraničí.
