Vojtěch Filip. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Šéf KSČM Vojtěch Filip se skutečně rozjel. Pochválil pučisty proti Gorbačovovi a zalitoval, že se jim převrat nepovedl. Pak prohlásil, že úpíme pod diktaturou Washingtonu a NATO a že Sověti nás nechali normálně žít.
V Haló novinách Filip 19. srpna napsal: „Před třiceti lety, 19. srpna 1991, se uskutečnil poslední pokus, jak proamerickým (probritským) Gorbačovem započatému a politicky naivně stejně orientovanému – a poté alkoholem zdecimovanému Jelcinovi de facto dokončenému rozpadu SSSR zabránit. Není smyslem této vzpomínky tu popisovat to, co většina buď pamatuje, nebo alespoň zná z médií, respektive co se v ony tři osudné dny (19. až 21. 8. 1991) v Moskvě odehrávalo.“
Tak my někteří si pamatujeme, co se stalo. Pokud jde o ten alkohol, centrum pučistů tehdy před novináři působilo dost jako parta, která podle kapalných ruských lidových tradic už dosáhla stavu změněného vědomí. Důležitější ale je, že se tvrdé jádro Brežněvových pohrobků hodlalo vrátit do doby, kdy se vpadávalo s tanky i do zemí „spojenců“ a vlastní občané se zavírali za názor do lágru nebo na psychiatrii. Když někdo není stoupenec sovětského zřízení, tak je přece zločinec nebo blázen, ne?
Pak nám soudruh Filip vysvětluje, jak podle něj celé to spiknutí probíhalo: „Podstatnější je to, co se na území tehdejšího Sovětského svazu a v následujících třech desetiletích už na území tzv. Svazu nezávislých států dělo, a proč. Toto lze shrnout velmi stručně – analytici popisují jasná fakta o tom, že postsovětské republiky bylo zapotřebí jednak destabilizovat zevnitř, jednak latentně hrotit jejich vztahy se samotným Ruskem. Je jasné, že jeden válečný občanský konflikt následoval za druhým a třetím… – s cílem vyčerpat v nich všechny zúčastněné a zejména pod tzv. pláštíkem demokracie všude, kde to šlo, instalovat Spojeným státům a jejich spojencům oddané, až posluhovačské vlády. Samotný výčet vojenských střetů je poměrně dlouhý, nikoli však překvapující a ani ho neuvádím úplný…“
Pak soudruh Filip vesměs vyjmenovává různé války, které většinou proběhly na území bývalého SSSR a temně se do nich zapojoval kremelský režim. Pak pokračuje přímo neuvěřitelně:
„Zpoza rohu všech těchto naprosto zbytečných a uměle vyvolaných krveprolití řídily Brusel a Washington nové dělení světa. Žel, v této době již nebylo relevantní síly, která by se jim postavila na odpor. Sovětský svaz padl a v Evropě, zejména v její východní části, započala tvrdá diktatura Bruselu (mezivládní RVHP nahradila nadvládní EU), jejíž následky jsou v řadě oblastí fatální již nyní a teprve budou v blízké budoucnosti. Diktatura EU a NATO je nesrovnatelná s tou sovětskou, poněvadž ta bruselsko-washingtonská sebrala evropským státům suverenitu a snaží se jim odebrat nebo zničit i národní identitu. Myslím, že na takové zotročení nejen Brežněv, ale nikdo jiný z tehdejších politických představitelů snad ani nepomyslel. Je jisté, že při každé koordinaci v jistých ohledech jsme jako součást RVHP a Varšavské smlouvy museli respektovat společné cíle nebo, chcete-li, poslouchat, ale jinak nás Sověti nechali normálně žít.“
Tohle už není jen nějaký radikální politický názor, to je blábolení za hranicí zdravého rozumu. Vychvaluje se Brežněv, který poslal tanky k nám a do Afghánistánu a pod jehož tlakem se musel vyhlásil výjimečný stav v Polsku, zatímco EU a NATO nám prý upírají suverenitu. Vzorem má být zřejmě systém vlády jedné strany, která dostávala ve volbách 99 procent, což byla jasná fraška. Takové nesmysly říká předseda parlamentní strany a místopředseda sněmovny. Zajímavé je, že ze SSSR, zemí Varšavské smlouvy i dnešního Ruska všichni vždycky prchali pryč, a nikdo se nehnal tam. Sovětské impérium se zhroutilo kvůli své vnitřní slabosti. V komunismus už nevěřil prakticky nikdo, ekonomika upadala, lidem se šlapalo na krk, prostě už to většinu lidí buď nebavilo, nebo neměli důvod ten režim hájit.
Tady se komunistům zjevně po té době stýská. Kdyby mohli, chtěli by ji nejspíš vrátit.
