Pamatuju si, jak nám učitelka při návštěvě Národního muzea tvrdila, že průstřely v průčelí udělali prchající Němci v roce 1945.

I na to, jak mi dědeček vyprávěl, že tam v roce 1946 ještě nebyly. Ale ať to ve škole neříkám. A zvlášť ne před touhle soudružkou.

Pamatuju si na to, jak jsem nechápal, co je na Kunderově Žertu a Škvoreckého Zbabělcích špatného.

I na to, jak mi češtinář tyhle dvě knížky opatrně vytrhnul ze čtenářského deníku. „Chceš dál studovat, ne?“

Pamatuju si, jak Husák směšnou čechoslovačtinou vyprávěl, jak se máme každý rok lépe a lépe.

I na to, jak chutnala kolínka s protlakem. Protože nic moc jiného v obchodě nebylo.

Pamatuju si, jak v komunistické televizi dávali western s Deanem Reedem a jak ho chválili za to, že utekl do východní Evropy.

I na to, jak rušená Svobodná Evropa hlásila počty lidí, které komunisti zastřelili při pokusu o nelegální přechod hranice.

Pamatuju si, jak jsem listoval svázaným ročníkem Mladého světa z roku 1968 a ptal se své mámy, proč už tam nemůže psát.

I na to, jak mi vyprávěla, jak jí kvůli reportáži o Fučíkovi jeho vdova Gusta vyhrožovala tak dlouho, dokud si sama nemyslela, že už nemůže mít děti. A jak si první týdny těhotenství kvůli tomu myslela, že jsem žaludeční vřed.

Pamatuju si, jak jsem v srpnu 1989 šel ze zkoušky kapely domů do Žitné ulice a zastavil mě policajt, ať mu ukážu občanku.

I na to, jak mi dal facku, když jsem se ho zeptal: „Z jakého důvodu?“

Pamatuju si, jak jsem nerozuměl tomu, že se v roce 1948 komunistům povedl převrat.

I na to, že po přečtení posledních výroků pánů Babiše, Pelikána, Zaorálka nebo Zemana mám pocit, že je ta doba zase trochu blíž. I když je rok 2017.