Když se během diskuze v poslanecké sněmovně dostanete do klinče mezi komunisty a dva náckoidní názorové proudy, nesmíte se divit, když vám do úst vloží – podle vzoru ruských trollů – svá vlastní fakeová tvrzení. To se mi stalo po středečním projednávání nesouhlasu s postupem ruské Dumy legitimizovat vstup armád Sovětského svazu do Československé socialistické republiky v srpnu 1968. Každý z těchto subjektů svůj nezájem o okupaci z roku 1968, resp. odpor proti převažujícím postojům českých občanů, vyjadřoval poněkud odlišným způsobem.

Nejprve se divíte opakované snaze předsedy Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) – a místopředsedy poslanecké sněmovny – Vojtěcha Filipa, vsugerovat veřejnosti, že snad Československo v srpnu 1968 okupovala Ukrajina, a nikoliv Sovětský svaz a jeho satelity. Následně vás zaskočí společný úhybný manévr komunistů a okamurovců a posunutí diskuze úplně odlišným směrem, a to k banderovcům, jako by oni byli v srpnu 1968 součástí okupačních vojsk.

Rád debatuji o historii, ovšem pokud to má smysl a určitou úroveň. Upozornění na složitou situaci na okupované Ukrajině v letech 1941 až 1944, nacistické i sovětské zločiny na východní frontě i v jejím zázemí, holokaust, hekatomby mrtvých na ukrajinské, běloruské, polské i ruské straně je zcela na místě.

V současné době, po otevření archivů v postsovětských republikách – a zčásti i v samotném Rusku –, je konečně možné bádat a diskutovat i o zločinech všech v konfliktu zúčastněných stran, včetně sovětských partyzánů. Pokud si dnes někdo z utilitárně politických důvodů vybere ke své argumentaci jen část tohoto složitého problému, tak je buď nevzdělanec, anebo politický ignorant. A slova o vlivu sovětské či ruské propagandy jsou zcela na místě. I v naší poslanecké sněmovně.

Přesto se domnívám, že těmto pseudokritikům je jakýkoliv historický diskurz do II. světové války naprosto ukradený. Více jim vadí připomenutí sovětských válečných zločinů po srpnové okupaci 1968, navíc v kontextu krvavých zásahů sovětské armády ve východním Německu (1953), Maďarsku (1956), Afghánistánu (1979-1989) a některých dalších menších konfliktů, fatálních materiálních ztrát i ztrát na lidských životech z řad Čech a Slováků.

Nedivím se některým kolegům z poslanecké sněmovny, kteří jsou schopni povýšit mýty ze sovětsko-ruských propagandistických příruček nad současné historické poznání, když se jim nelíbí tato má slova: „Pokud tedy bude navrhovaný zákon v ruské Dumě přijat, navrhuji prolomit dosavadní politické tabu česko-ruských vztahů, vytáhnout z přítmí archiv dokumentaci o způsobených škodách z let 1968 až 1991, sečíst je a v úplnosti společně s náklady za tzv. dočasný pobyt okupačních vojsk je předložit Ruské federaci. Hrubým odhadem půjde v dnešních cenách o desítky miliard. Zjevně se čas naplnil. Ruská federace jako nástupnický stát někdejšího imperiálního Sovětského svazu by v tomto případě měla uhradit reparace v adekvátní výši.“

Pokud má smysl nějaký historicko-politický komentář, tak snad jedině připomenutí, že ukrajinské nacionalistické hnutí, jehož součástí byli i banderovci, bylo ve specifické historické situaci poloviny 20. století založené na vůdcovském principu, tedy na obdobném principu fungujícím uvnitř politického subjektu Tomia Okamury. Nezbývá nám, než trpělivě vyčkat do voleb, než se svou kvazinacionální sotní zase český parlament opustí.

P. S. Pro Václava Klause ml. uvádím plný název publikace ruského historika Alexandra Goguna: „Stalinova komanda. Ukrajinské partyzánské jednotky v letech 1941–1944“ (Academia, Praha 2019, ISBN 978-80-200-2920-1), bez jejíhož prostudování myslím, nemá žádný smysl vést nějakou diskuzi. Případně jsem schopen dodat názvy i některých dalších odborných prací.

Pavel Žáček, zakladatel Ústavu pro studium totalitních režimů, poslanec ODS