Čest a sláva FOTO: archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
FOTO: archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Být zadobře se všemi, nebo lpět na zásadách? Filmy Hynka Bočana (* 29. 4. 1938) z 60. let spojuje společné téma zájmu o projevy české povahy. Zatímco ale zpočátku má podobu hemživého živočichopisu (Nikdo se nebude smát, 1965; Soukromá vichřice, 1967), v historickém pastiši Čest a sláva (1968) dostává na pozadí známých dějů podobu nekompromisního dilematu. Čest a sláva i za cenu smrti, nebo život s ohnutou páteří? Navíc to, co původně vznikalo jako staletí vzdálená dějinná paralela, dostalo v době premiéry filmu nečekaně drásavý aktuální význam.
V předposledním roce třicetileté války navštíví zuboženou tvrz zchudlého šlechtice rytíře Václava Ryndy z Loučky (Rudolf Hrušínský), po otci tajného protestanta, podivní hosté, císařský komisař Šrandorf a jeho manželka Kateřina. I díky jejich polapenému doprovodu, kapitánovi francouzských fyzilírů čili pěšáků (Josef Kemr), pomohou tvrz ubránit před útokem bandy zběhů, už předtím se z nich však vyklubou vyslanci francouzského krále Jindřich Donovalský (Karel Höger) a jeho společnice (Blanka Bohdanová). Ti mají Ryndu přemluvit k opuštění jeho skrývaného postoje a přimět ho k vyvolání protihabsburského odboje mezi místními sedláky.
Donkichot vyjíždí do boje
Rynda se ovšem dlouho a urputně vzpírá. Chce mít svůj klid a jisté, i když bídné živobytí po nešlechtickém boku poněkud ušmudlané, ale věrné děvečky Doroty (Iva Janžurová). Je životem vyškolený realista, který na otázku, zda je katolík, odpovídá příznačně: „Já věřím tomu, co si z toho vyberu. Jen to holt nesmím nikomu říkat.“ A Donovalský mu stejně příznačně oponuje: „Jenže svět je teď ve válce i o právo mluvit. Říct svou pravdu.“
Snad tři čtvrtě roku trvá jejich vzájemné přesvědčování, od podzimu přes zimu do léta, hybatelem událostí se stane až vražda faráře (Lubomír Lipský), který přitom také zastával názor: „Já hledím být zadobře se všemi.“ Nakonec paradoxně právě ve chvíli, kdy se Rynda jako vrchnost přece jen do čela svých poddaných odbojně postaví, je 24. října 1648 podepsán vestfálský mír a válka končí. Odrbaný donkichot navzdory tomu vyjíždí do předem prohraného boje, zatímco pro ty, kteří tak apelovali na jeho svědomí, rázem všechno pragmaticky končí.
Pohyblivá studna
Syrový obraz malého člověka uprostřed velkých dějin vychází ze stejnojmenné historické novely prozaika Karla Michala (1932–1984), která vyšla v roce 1965 nejprve v časopise Plamen, v roce 1966 pak i knižně. Podle údajů Hynka Bočana dostal vzápětí od dramaturgie barrandovské tvůrčí skupiny Jiří Šebor – Vladimír Bor nabídku na její zfilmování a hned 7. 6. 1966 byly zahájeny práce na literární přípravě, počínaje filmovou povídkou. Literární scénář vznikl Michalovou a Bočanovou spoluprací do 18. 10. 1967, do prosince si Bočan připravil scénář technický.
Natáčelo se od 11. 1. do 15. 7. 1968, z toho 22 dnů v hostivařských ateliérech, 45 dnů v exteriérech na tvrzi v Buzicích nedaleko jihočeské Blatné. Tvrz se poprvé zmiňuje v pramenech ve 14. století, v 17. století byla přestavěna na sýpku, v době natáčení sloužila jako zemědělský sklad. Bylo třeba obnovit střechu věže, upravit nádvoří, zrekonstruovat padací most, jehož obsluha se stala první filmovou rolí Josefa Dvořáka. Své si režisér prožil s imitací studny, kvůli jejíž poloze nemohl na nádvoří pojíždět kočár s koňmi. Snaživí technici ji tedy přes noc přesunuli jinam, už nasnímané záběry nebylo ale možné přetáčet, takže v průběhu filmu studna skáče sem tam.
Tryskáči ve třicetileté válce
Toho si ale divák ve skrumáži hmot na nádvoří sotva všimne, horší byly přelety tryskáčů z nedalekého vojenského cvičení, hluk a čáry na obloze. I jejich vzlety ale produkce nakonec zvládla sladit s natáčením. Zimní scény se točily v až dvacetistupňových mrazech, když vzápětí přišla obleva a bylo třeba navázat na záběry s párou od úst, navrhl Rudolf Hrušínský imitovat ji cigaretovým kouřem vdechnutým těsně před dialogem a postupně pak vypouštěným. Naštěstí všichni klíčoví herci byli tehdy kuřáci.
Důraz na realistickou a až naturalistickou věrnost obrazového pojetí si vynutil i vyhledání industriálně nedotčených krajinných scenérií v okolí Blatné, stejně jako historickou hodnověrnost vzhledu dobových interiérů, kostýmů, zbraní a nástrojů, účesů či líčení. Ku pomoci byli experti na období třicetileté války Miroslav Toegel a Miroslav Mudra a s jejich znalostmi se podařilo vytvořit zejména návrhářce kostýmů Olze Dimitrovové a architektům Jiřímu Kotlářovi a Oldřichu Okáčovi hodnověrně sarkastický dojem dobového prostředí. Jen odboráři si prý stěžovali, když v ateliéru museli stavět jednu ze zdí z kamenů a nikoli z umělé hmoty.
Souhra profesionálů
Historicky sarkastický nadhled a až aforisticky přesné soudy a charakteristiky české povahy jsou vlastní už Michalově předloze a jak později vzpomínal Bočan, v tom „jsme našli společnou řeč“. Připravovali spolu i jiné podobné projekty, těm ale už další události nepřály. Zato když ve Cti a slávě pozoruje divák hned v úvodu Hrušínského jako Ryndu při ranním vstávání, jídle a ústní „hygieně“, připomene si na okamžik jeho kreaci Švejka z filmů Karla Steklého Dobrý voják Švejk (1956) a Poslušně hlásím (1957). Tady se ovšem nic ošvejkovat nedalo, hraje se na život a na smrt a i Hrušínského herecký projev se Bočanem požadovanou expresivitou zcela vymyká jeho obvyklé gabinovské fazoně.
Vezmeme-li v potaz, že ke konci produkce točil Hrušínský paralelně i hlavní roli v Herzově Spalovači mrtvol (1968), jsme na stopě nejvyšší profesionality, která podle Bočana nevyžadovala sebemenší úlevy. Karel Höger byl jeho profesorem na FAMU, teď mu měl dávat pokyny, ale skřípalo to. Až když Högerovi řekl, aby ubral na ješitnosti své i Donovalského, došlo paradoxně k porozumění. Blanka Bohdanová vtiskla Kateřině přesvědčivost pohrdání i prodejnosti zároveň a právě z jejích úst zazní nadčasově drtivá replika vůči vzbouřencům: „Jste ovce a svět patří řezníkům.“ A Dorota Ivy Janžurové, to je nefalšovaný cit pod drsnou skořápkou.
Hollarovská stylizace
Začátek film zmrazí diváka symbolickými obrazy válečného zmaru a umírání podporovanými apelativní hudbou Zdeňka Lišky. Jeho převážné dějiště uvnitř tvrze a v přilehlé vesnici zas zaujme zabydlenou sugescí upadlého života nižších vrstev. K nim patří už i Rynda, byť šlechtic, zatímco Donovalský s Kateřinou představují svým projevem, oděvem i mluvou přezíravou emigrantskou aristokracii, Kemrův kapitán zas ducha nájemného žoldnéře. K tomu všemu bylo třeba dohledat historické doklady, včetně tak profánních projevů každodennosti, jako je právě osobní hygiena, stolování, spaní, ale také způsob myšlení a vyjadřování, jazyk včetně vulgarismů.
Tam, kde prameny chyběly, nastoupilo umělecké domýšlení, stylizace, která ale začínala už elementární dohodou režiséra s kameramanem Jiřím Šámalem, že černobílý snímek bude natáčen s maximální hloubkou ostrosti obrazu za pomoci nadstandardního svícení (až přes 20 000 luxů) a speciální optiky, výhradně statickou kamerou a často ve velkých detailech tváří. Tím mělo být a bylo dosaženo blízkosti k dobovým černobílým grafikám českého pobělohorského exulanta Václava Hollara (1607–1677). Slovníky uvádějí, že při zatažené obloze činí intenzita osvětlení asi 1000 luxů, není tedy divu, že podle Bočana „herci si hrozně stěžovali“, když museli pracovat pod takovou světelnou palbou. Ale sugestivitu výsledného obrazu dokládá americký zájem z 80. let použít ukázky ze Cti a slávy do dokumentu o třicetileté válce, včetně dobových nelítostných šarvátek.
Zametání stop
Výrobní doba filmu trvala celkem 363 dnů, náklady činily 3,75 milionu, premiéru měl však až 24. 1. 1969, v traumatickém čase po sovětské okupaci země v srpnu 1968 a po sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969. Tím se dobová paralela jeho látky se současností ještě umocnila, i když primárně exponuje především obecné téma věrnosti člověka svému přesvědčení, ideálům, sobě samému. Jenže právě tohle se stalo v nastupující éře normalizace mimořádně nepohodlnou kvalitou. Film byl sice ještě v srpnu 1969 vyslán na MFF do Benátek a získal tam Passinettiho cenu italské filmové kritiky, ale Bočan tam už nejel, nemaje peněz, a ocenění nikdy ani neviděl.
Místo toho točí drama z nápravně výchovného ústavu Pasťák (1969/1990), které ovšem nové vedení Barrandova ukládá ještě před dokončením na dvacet let do trezoru, on sám dostává pětiletou pracovní distanc a Čest a sláva je na přelomu let 1975 a 1976 vyřazena z distribuce poté, co ji stačilo vidět skoro 205 000 diváků. Když chtěl Bočan promítnout film v lidové škole umění filmovým amatérům, dozvěděl se, že zůstala zachována jen jediná kopie, ostatní byly zničeny. Režim po sobě zametal stopy i tam, kde například italská filmová kritika psala, že „český film mluví o svobodě, ale hledá útočiště v minulosti“.
Prostřelené srdce
Na letošním Zlín Film Festivalu převzal Hynek Bočan Zlatý střevíček za celoživotní přínos kinematografii pro děti a mládež. Do takové kategorie Čest a sláva nepatří, i když morální dilemata, která divákovi předkládá, čekají po dovršení dospělosti na každého. Bočan mohl jejich rejstřík dál rozvíjet až po listopadu 1989, zejména na látkách Jiřího Stránského, jako bylo vězeňské drama Bumerang (1996) či televizní seriál Zdivočelá země (1997, 2001, 2008, 2012).
Podobná životní pointa nebyla dopřána Karlu Michalovi. Po srpnu 1968 emigroval do Švýcarska, tam však prožíval se svou prací strasti ne nepodobné nesnázím se ctí a slávou rytíře Ryndy. „Byl to od pohledu srandista, vtipálek a frajer, a přitom plachá duše z papíru,“ řekla o něm jeho manželka, básnířka Viola Fischerová. V létě 1984 si Karel Michal, vlastním jménem Pavel Buksa, prostřelil v Basileji revolverem srdce.
