Lze ten film vnímat jinak než jako pokus přemalovat Havlovu postavu na nerozhodného, bezradného nekňubu? Vytlačit ho z politických dějin země a připravit prostor jiným?
Ve filmu, který teď krouží po kinech pod titulem „Havel“, je bývalý prezident vykreslen jako celoživotní slaboch, zbabělec, který se nikdy neuměl rozhodnout, žmoulal jen bezradně ruce, cosi mumlal, půlku filmu si jen dovede zapalovat cigarety a vždycky ho někdo musel postrčit. Včetně prý do čela Občanského fóra, včetně do prezidentství, naznačuje film. Nějak z toho jen není jasné, za co tedy strávil tolik let ve vězení, skoro nejvíc ze všech z opozice.
Co je pro nás nesmírně důležité: pro celý svět existují už třicet let dvě ikony pádu komunismu: dělník Wałęsa, Polák, a intelektuál Havel, Čech. Nikdo je k tomu nepostrčil, jejich boj s komunistickou mocí byl jejich rozhodnutím. A hodně tvrdě za ně léta platili, než se dějiny otočily a oni stáli na náměstích.
Co znamená ukazovat takovou ikonu, která ve světě proslavila Čechy jako nikdo jiný, jako bezradného ňoumu, jako karikaturu? Znamená to demontovat jeden z nejpodstatnějších symbolů novodobé české identity. Symbol odvahy, páteře, která se nezlomila, i když ji podepírala jen malá postava píšícího intelektuála.
Znamená to okopávat étos všech, kdo se tomu režimu postavili a kdo za to platili. Znamená to obhajobu ohnutých páteří, alibistického vstupování do SSM, kandidátů do KSČ v osmnácti letech s vidinou budoucí diplomatické kariéry, podpisů na Antichartě. Znamená to významné pomrkávání po všech chytrácích, co tu tak dlouho drželi „normalizaci“. „Vidíš, já vždycky říkal, že to byli jen takoví poseroutkové, a teď to vidíš na plátně,“ bude jejich uspokojená reakce.
Přitom ten člověk Havel projevil tolik statečnosti jako za komunismu málokdo v tomhle státě. Celý život se o své vůli angažoval veřejně a politicky, většina toho, co psal celý život, mělo politický náboj. A na rozdíl od postavičky, jakou ukazuje film, byl naopak hybatelem kdejaké protirežimní aktivity, mnohokrát projevil organizátorského ducha. To, že se v soukromém životě nedovedl rozhodnout mezi dvěma ženami, nijak nezmenšuje jeho politickou přímočarost a rozhodnost.
Veřejně politicky se proti režimu angažoval už koncem 60. let. Režisér filmu zamlčel, že po invazi v roce 1968 Havel působil v podzemním rozhlasovém vysílání v Liberci, že vedl s Kunderou velmi sledovanou debatu o tom, jak se po vpádu zachovat a z čeho neuhnout, že později napsal otevřený dopis Husákovi, který se v zemi šířil v opisech a kde jako nikdo jiný popsal marasmus společnosti. Že byl autorem významného textu (politického) Moc bezmocných i petice (politické) Několik vět, že stál u zrodu Občanského fóra. A tak dále, a tak dále. To, že byl spoluautorem přelomové Charty 77 film sice zmíní, ale neukáže to v politickém rozměru, jenž byl rozhodující, ale jen jako honičku aut po Praze jak z béčkového filmu.
Režisér taky zamlčel, že ten člověk měl po desetiletí přirozenou autoritu a charisma, které přitahovalo tak, že se kolem něj točilo vše, co v Čechách bylo opozicí. Že okouzlil svět, celou planetu tak, že mu všude projevovali ovace, že o to přijet za ním do Prahy stáli všichni, kdo rozhodovali o světě, od Bushe a Clintona po dalajlámu, všechny možné politické i intelektuální veličiny, že se s ním chtěli setkat i Rolling Stones. Že dovedl dát naději a naznačit směr půlmilionovému davu tehdy na Václavském náměstí.
Opomenul režisér to všechno z neznalosti? Z nedouctví? Záměrně? Pokusil se o klasickou figuru: ponížím velikána, a tím sám vyrostu? Má být tohle pohled mladé generace na Havla?
Symbol Havel jen tak v českém kolektivním povědomí nezmizí, zničit ho nebude jen tak snadné. Jeden film to nedokáže. Řadí se ale do fronty jiných pokusů Havla a celý ten étos lidí, kteří hlavou bušili do zdi komunismu, zesměšnit a vymazat. A na to, aby se zakamuflovala historická pravda, už čekají jiní, kteří budou chtít volný prostor vyplnit svou verzí a svým pomníkem. Babiš či Klaus si musí mnout ruce, ten film jim spadl z nebe do klína. Nemluvě o všech Sládcích a trikolórách.
Zmínil jsem Wałęsu. Toho současný Kaczyńského režim už pět let systematicky ničí, chce ho vytlačit do nepaměti. Chce národu, chce těm deseti milionům bývalých členů Solidarity, v jejichž čele stál, namluvit, že to byl agent tajné policie a hlupák, že celý pád komunismu vlastně řídili komunisté a tajná policie SB. Proč? Aby uvolnil místo v dějinách pro jméno Kaczyński, aby zmizela ikona vzpurného drzého elektrikáře Wałęsy a nahradila ji národovecká verze konzervativního Polska a opatrnického Kaczyńského.
Když v roce 1980 provedl v Polsku generál Jaruzelski vojenský převrat a pozavíral do internace tisíce lidí z opozice, Kaczyńského nechal doma, ani si na něj nevzpomněl. Wałęsu ale samozřejmě nechal zatknout. A taková pohana se nezapomíná, je třeba přepsat dějiny a vytvořit velikost tam, kde nebyla, a naopak ponížit velikána.
Na Havla v Čechách útočí už léta hlavně krajní pravice a populisté. Jeho prozápadní evropanství, jeho kultivovanost je jim trnem v oku. Dosud tu ale nebyl pokus diskreditovat ho filmově.
Proto je urgentní, aby se objevil pořádný režisér, který by o Havlovi natočil pořádný film. Který by rozuměl, že téma Havel je politikum a každý film o něm bude vnímán politicky: jako interpretace symbolu české kolektivní identity.
Říkám si, jak by ho asi natočili Andrzej Wajda nebo Agnieszka Holland s jejím „Hořícím keřem“? Ti měli a mají cit pro roli osobnosti v dějinách a pro důležitost jejího symbolu pro společnost. Vědí, že jestli vůdce opozice kouřil cigarety, není důležité. Že pro dějiny je důležité morální a politické poselství jeho života, na němž potom staví celý národ.
Petr Janyška (*1953) – Diplomat a publicista, překladatel a novinář (spoluzakladatel Respektu, Lidových novin, Středoevropských novin, Respektování), bývalý velvyslanec ve Francii a při UNESCO, vysokoškolský pedagog.
Převzato s laskavým svolením autora.
