Zaslechl jsem útržek rozhovoru s režisérkou Šárkou Maixnerovou, která natočila mimořádně medializovaný dokument Infiltrace: Obchod s nadějí. A říkala tak divné věci, že jsem si ten tolikrát diskutovaný, komentovaný a zakazovaný film v archivu ČT konečně pustil. Pak jsem si ho pustil podruhé. A potřetí jsem ho už sledoval a dělal si poznámky, protože celý ten skandál kolem dokumentu působí dojmem vykalkulovaného reklamního triku, kterým chtěla paní režisérka zajistit svému filmu opravdu velkou pozornost a sledovanost.

Celá diskuse kolem filmu se totiž točí kolem zveřejňování záznamů dětí. Záznamů pořízených bez souhlasu rodičů. Ovšem děti v tom filmu nejsou důležité, film je o něčem jiném, a kdyby se všechny záběry dětí vystříhaly, tak se na sdělení filmu nezmění ani slovo. Jenom by nebyl ten skandál, a z něj odvozená sledovanost.

Ten film je víceméně standardní dokument o další formě šizení. Sám jsem reportáží o „prodavačích vzduchu“, dokud mi páteř dovolovala být reportérem, udělal mnoho. Režisérka se dozvěděla o existenci jakéhosi velmi suspektního spolku, který tvrdí, že provozuje jeden typ terapie pro dětské pacienty s poruchou autistického spektra. Záměrně tu metodu nejmenuji, abych ji nekompromitoval – je skutečně účinná. Ale rozhodně ne v té verzi, kterou režisérka zdokumentovala. Tam šlo o jakousi nepovedenou parodii na terapeutické centrum v nějakém bytě, kde terapii provozovaly k terapii zcela nekompetentní osoby, kde k nemocným dětem provozovatelky pouštěly v roli terapeutů úplné laiky, a kde se platilo „bokem“. A ještě navíc do toho nějak dokázalo centrum tahat ze státu peníze.

Proč ty děti?

Pro mě z těžko pochopitelného důvodu byly ve filmu opakovaně použity – těžce rozostřené – videozáznamy nemocných dětí pořízené skrytou kamerou. Byly tam hned ve trojí verzi. Jednak jako „obrazový doprovod“ k nějaké výpovědi, druhak jako demonstrace, kterak se k nim dle názoru režisérky špatně chovají ty pseudoterapeutky. A tyto „ukázky zla“ představovaly několik desítek vteřin trvající záběry na to, jak „terapeutka“ nějaké (divákovi zcela neznámé) dítě něco učí. Záběry, které samy o sobě nic neříkaly, jak byly absolutně vytržené z kontextu a nebylo vůbec poznat, ke komu žena mluví, dokonce ani jak staré je to dítě. Natož aby divák znal konkrétní formu (ve svých projevech tak neuvěřitelně variabilní, až je to obsaženo i v samotném názvu) poruchy autistického spektra toho dítěte. Prostě z informačního hlediska bílý šum. Ty záběry nedokazovaly vůbec nic kromě toho, že tu „terapii“ vykonávají ženy, co mluví špatně česky. Což ale bylo vidět a slyšet i na záběrech jejich rozhovorů s dospělými, nebylo k tomu potřeba to ukazovat i na záběrech s dítětem. Záběry nepřinesly vůbec žádnou informaci.

Dále čtěte

Jak a kdy porazíme covid? Odpoví Jaroslav Flegr v novém čísle Revue FORUM

V pondělí 12. dubna vychází nové číslo Revue FORUM. V něm najdete velký rozhovor Jana Jandourka s profesorem Jaroslavem Flegrem.

Zdůrazňuji: Nepřirovnávám děti ke psům, ale nikdy jsem děti nevychovával. Psy ano. A vím, že vychovávat či něco učit nemocné dítě je tisíckrát těžší než cvičit psa. Ale posuzovat kvalitu „výuky“ podle videa nejde ani u těch čoklů. Uvidíte minutové video, jak muž přijde k přechodu, má na vodítku mladého německého ovčáka (pro nepejskaře: dobře cvičitelné plemeno), řekne SEDNI, přitlačí psovi rukou na záda nad ocasem, a dotlačí jej tím do sedu, pes se zvedne, muž jej zatlačí zpět, a to celé se opakuje třikrát. Pak padne zelená pro chodce, a oni odejdou. Vůbec nemůžete posoudit, co vidíte. Nemůžete vědět, zda jde o kvalitní výcvik psa prováděný expertem, nebo projev zcela nekompetentního chovatele k nevychovanému ovčákovi. První varianta platí, pokud má majitel psa tři dny, dostal jej bez základního výcviku, a teď ten výcvik dohání. Druhá možnost platí, když je majitel neurotik, co má toho psa tři roky, od štěněte, a nenaučil ho vinou své absolutní nedůslednosti za tu dobu ani sednout na povel. Rozhodnout, která ze situací je na videu, bez kontextu nelze. Posuzovat nemocné dítě podle videozáznamu – mimo evidentních závad, že „terapeutka“ nemluví česky a byt není terapeutické zařízení, což bylo vidět i na záběrech bez přítomnosti dětí – prostě nejde.

Konečně třetí formou, kde se objevují děti v dokumentu, jsou záběry „s odborným komentářem“. Ten poskytuje MUDr. Jaroslav Matýs, který sleduje videozáznam pořízený z dění v onom centru skrytou kamerou. Ano, ten slavný MUDr. Matýs, který v roce 2019 poskytl serveru Info.cz exkluzivní a dnes již legendární rozhovor na téma diagnózy aktivistky Grety Thurnberg, kterou v realitě nikdy neviděl. „Když se podíváte na její umělou mimiku, přehnanou gestikulaci, nacvičené úšklebky, lpění na stejných slovech a větách, intonacích… Všimněte si, jak málem brečí a pak se to okamžitě srovná. To je typické pro autismus.“ Zcela vybroušený byl i výrok: „Jestliže budete mít jednu myšlenku, kterou si vezmete za správnou, a rigidně a obsedantně za tím jdete, tak je to skutečně vážná diagnóza.“

Dále čtěte

Kupte si skvělou knihu Jana Křesadla Slepá bohyně a jiné příběhy

Na e-shopu FORUM najdete originální sbírku povídek Jana Křesadla Slepá bohyně. Vlastní jméno autora bylo Václav Pinkava…

Každý, kdo něco dokázal, toho dosáhl jen a jen tím, že si za svou myšlenkou rigidně, obsedantně a celoživotně šel. Jiný člověk s Aspergerovým syndromem – Steve Jobs – takto například vytvořil Apple.  Pan doktor Matýs tehdy pokračoval: „K tomu se velmi často přidává paranoia, protože 70 procent autistů je zároveň paranoidních, ale v psychiatrii bohužel platí, že s paranoikem se nedomluvíte.“

Metoda DOD

Pan doktor Matýs předvedl čistou ukázku jevu, který již v době předpočítačové byl vnímán tak negativně, že na něj existovala v psychiatrické obci oblíbená anekdota. Ten výrok (nejčastěji o kolegovi) zněl – on používá metodu DOD (vyslov dýoudý). Když se protistrana zeptala, co to je, odpověď zněla „diagnóza ode dveří“. O několik dní později po Matýsově hejtování Grety Thurnberg psalo Aktuálně.cz: „Předseda dětské sekce České psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně Jaroslav Matýs rezignoval. Nebude ani v pracovní skupině pro dětskou a dorostovou psychiatrii k reformě psychiatrické péče.“

Domníval jsem se, že se pan doktor prostě nechal před kamerou unést, pustil si ústa na špacír, pak získal náhled, a raději odstoupil z odborných funkcí. Mýlil jsem se. Pan doktor Matýs nyní předvedl přesně to samé, co s Gretou, znovu. Ohodnotil bod po bodu chyby, které v práci s dítětem, jež neznal, dělala evidentně nekvalifikovaná osoba. Jediný přijatelný komentář k těm záběrům by byl: „Tohle není terapie a nesmí se to, okamžitě s těmi záběry běžte na OSPOD!“ Ale s tím se v televizi neblýsknete. Ta konkrétní moudra, kterými se pan doktor k jednotlivým záběrům blýskal, když analyzoval chyby, ale nebyla ničím podložená. Pan doktor Matýs reanimoval metodu DOD pro dobu počítačů, a využil ji jak pro Gretu, tak pro film paní režisérky. Jde o metodu D-DOS. Ne, to není slovo vypůjčené z terminologie počítačové bezpečnosti. Ta zkratka znamená „diagnóza z doslechu“.

Jiní psychiatři se prý vyjadřovat nechtěli, svěřila se mi později paní režisérka. Ano, to je pochopitelné – ono se totiž takto k videu odborně vyjadřovat moc nelze, pokud si nechce expert udělat ostudu jako dr. Matýs. Je škoda, že ve filmu paní režisérka nezmínila také jeho novou roli, která s jeho ochotou vystoupit možná souvisela. Jde o politika ve stavu zrodu. Loni na podzim kandidoval za Trikolóru na senátora, a tak – jako každý začínající politik – v médiích být potřebuje. Parlamentním listům se, ač psychiatr specializující se na léčbu autismu, vyjadřoval i k pandemii covid. Kdo je na obrazovce, sbírá hlasy – to je železné pravidlo dnešní politické reality. Ale i kdyby za každou cenu chtěla paní režisérka vyjádření pana doktora Matýse ve filmu nechat zaznít, neexistoval žádný důvod, proč k jeho vyjádřením vysílat i ty videozáběry dětí, které posuzoval. Divák si z nich – ještě ve větší míře než u těch „ukázek terapie“ – žádnou informaci neodnesl, informaci v těchto pasážích filmu podával dr. Matýs slovně. Děti vůbec nebylo potřeba ukazovat. Kdyby tam ty záběry k Matýsovým komentářům nebyly, a v obraze byl jen jeho luzný zjev, vyzněla pasáž úplně stejné.

Podivný rozhovor

Rozhovor s paní režisérkou byl v nekonfrontačním duchu, ale nebyl příliš obohacující. Ona sama vidí film jako sdělení, jak se dá zneužívat terapie a získávat státní peníze. Ano, to jsem tam viděl také. Záběry dětí jsou podle paní režisérky ve filmu proto, že to – míněna ona neautorizovaná terapie – dělají na dětech. Ty záběry podle ní nesly informaci o tom, co se v tom bytě děje. Podle mne nenesly, minutový výsek děje tohoto typu nenese relevantní informace.

Skutečnost, proč ty napadané skutečnosti neukázala bez záběrů dětí – na špatné češtině „terapeutek“, chybějící autorizaci centra, přijímání zcela nekompetentních lidí k dětem, na chybějícím jakémkoli relevantním vzdělání hlavní „terapeutky“ a řadě dalších evidentních závad – neumí vysvětlit. Pak ale přiznává: „Výseky jsou použité čistě pro padesátiminutový dokument.“ A to už smysl dává. Naše videa ze srovnatelných caus mívala tak deset, a někdy třeba jen pět minut. Popsat, zdokumentovat a konfrontovat prodavače vzduchu není téma na delší stopáž. Ale když se do toho hoděj ty záběry dětí, tak se to pěkně protáhne, a je padesátiminutovka! Nemusíme zastírat, že honoráře za pětiminutový a padesátiminutový dokument se liší.

Paní režisérka vysvětluje, že by ji nikdy nenapadlo ty děti z filmu vynechat. Neztotožňuje se s mým názorem, že oběti se neukazují. Vůbec nechápe, že z nějakého videozáznamu se nedá diagnostikovat, a že ani takový trikolórní expert jako MUDr. Matýs z nich nemůže bez důkladného vyšetření konkrétního dítěte poznat většinu z těch mouder, co je pan doktor dětem na videozáznamech přisoudil.

Konečně se zeptám na to, co mě zajímá nejvíc: Proč ty rádobyterapeutky, které mapovala, nekonfrontovala se svými zjištěními. Nejprve se paní režisérka vymlouvá, omlouvá své jednání tím, že je to formát onoho pořadu. Jednou prý nějakou takto odhalenou ženu konfrontovali, a ona se pomstila zaměstnancům, tak od toho ustoupili. Na můj dotaz, zda to považuje za etické, odpoví „v týhletý situaci ano“. Tak se zeptám, zda mohu podobnou metodou – analýzou jejího facebookového účtu – napsat článek o ní samotné a nedat jí v něm slovo. A paní režisérka souhlasí. Tak poděkuji a rozloučím se.

Oblíbení politici

Posuzovaná v minulosti veřejně vyjádřila – kliknutím na tlačítko „To se mi líbí“ na jejich facebookové stránce – své sympatie těmto politikům: Karel Schwarzenberg (TOP 09), Ivan Bartoš (Piráti), Pavel Novotný (ODS), Jiří Ovčáček (mluvčí Miloše Zemana), Petr Fiala (ODS), Tomáš Petříček (ČSSD, ministr vlády premiéra za ANO), Miroslav Kalousek (TOP 09) či Vít Rakušan (Starostové a nezávislí). Posuzovaná také vyjádřila svoje sympatie Straně iČesko. „Politická strana iČesko má vizi moderní, chytré a přátelské společnosti. Je proevropská a její prioritou jsou inovace. Pokrok je zdroj ekonomického růstu!“ píše se na facebookové stránce této strany.

Posuzovaná tedy zjevně nedistribuuje své sympatie politikům v závislosti na jejich politických postojích, stranické příslušnosti a programech jejich stran, tedy neposuzuje politiky meritorně. Ve hře zjevně jsou jiné (iracionální a nemeritorní) motivy, podle kterých své politické sympatie distribuuje, než je identifikace posuzované s politickým programem, který politik prosazuje. Je plně konzistentní, že posuzovaná má sympatie k trsu politiků stran pravého středu (ODS, Starostové, TOP 09). Spolu s tím však posuzovaná vyjadřuje sympatie i politikům Pirátské strany, jejichž postoje i stranická politika jsou s pravicovým blokem ve značné neshodě, a také vyjadřuje sympatie k politikovi ČSSD – jejíž politika a stranický program jsou pak v zásadním rozporu s myšlenkami jak pravicové koalice, tak v částečném rozporu s cíli a postoji Pirátské strany. Vedle toho posuzovaná vyjadřuje své sympatie k Jiřímu Ovčáčkovi, který tlumočí veřejnosti politické cíle prezidenta republiky Miloše Zemana. Cíle, které jsou v přímém a ostrém rozporu jak s myšlenkami celé pravicové koalice (s jejímiž politiky posuzovaná sympatizuje nejčastěji), tak s myšlenkami Pirátské strany a částečně v rozporu s programem a cíli ČSSD.

Nevýběrové vnímání informačních zdrojů

Zcela nevýběrové je také vyjadřování sympatií médiím. Média, kterým posuzovaná vyjádřila své sympatie, jsou například DVTV, Moje psychologie, Neovlivní.cz a  Prvnizpravy.cz. Posuzovaná uděluje svou podporu jak velmi seriózním médiím jako DVTV či Neovlivní, tak ženským časopisům jako Moje psychologie, a zároveň i zcela bizarním serverům šířícím ruskou nepřátelskou propagandu. Aktuální text serveru První zprávy:  „Doubrava: Vrbětická hysterie je zpravodajská hra. Spíš bych očekával zaručenou zprávu, že senátorní Miroslavu Němcovou znásilnili ufoni, než že speciální ruští mutanti agenta Bonda vyhodili ve Vrběticích do vzduchu starou munici proloženou pancéřovkami, samopaly a kulomety.“ Na konci štěpného rozhovoru s panem senátorem je dotaz „Kdo mohl výbuchy způsobit?“ Doubrava: „Napadá mě jenom konkurenční kšeftařská skupina se zbraněmi. A skutečnosti, o kterých jsem mluvil. Závažné nedostatky při zacházení s uskladněnou municí.“

Posuzovaná veřejně vyjadřuje sympatie k tak rozdílným informačním zdrojům a médiím, že nelze rozlišit, jestli vůbec chápe obsahy pojmů jako hodnověrnost či pravdivost zdroje, a zda rozlišuje váhu informací ze zdrojů tak zásadně rozličné vypovídací hodnoty jako ty, kterým vyjádřila sympatie. Tato skutečnost je vysoce relevantní vzhledem k tomu, že posuzovaná pracuje i pro veřejnoprávní média. Tedy média, která by rozhodně měla být izolována od lidí, co veřejně vyjadřují sympatie serverům zveřejňujícím protičeskou ruskou propagandu.

A teď infiltrujem věštkyni!

Naprosté nepochopení váhy informace, neschopnost odlišit vědu od pavědy, neschopnost odlišit poznatky od bludů, neschopnost odlišit vědce od esoteriků, neschopnost práce s informačními zdroji, dezorientace stran věrohodnosti nejrůznějších aktivit a neschopnost elementárního racionálního náhledu. To vyplývá z výběru skupin a stránek, kterým posuzovaná vyjádřila své sympatie:

• Lovci šarlatánov – „Táto stránka má za úlohu pomôcť snahe konečne skoncovať so záplavou medicínskych nezmyslov, absurdít a očividných podvodov, ktoré sa dennodenne kopia a pribúdajú na rôznych weboch, diskusiách a fórach.“
• com – „výklady zdarma – pro všechny, kdo mají rádi tajemno, věštění a vše kolem magie“
• Národní ústav duševního zdraví
• Transformotor – Astrologie, „horoskopy, články a mnohem víc. Stránky Martiny Lukáškové. Astrologická KONZULTACE probíhá osobně (na objednání Radlická 99, Praha 5) nebo na Skypu, trvá hodinu – max. dvě hodiny, cena za hodinu 900 Kč, čas určujete vy sami.“
• Asociace klinických psychologů ČR

Posuzované se sice líbí stránky Lovci šarlatánů, ale má zálibu v šarlatánech vytvářejících horoskopy, líbí se jí Národní ústav duševního zdraví, ale i lidé, kteří patří do jeho péče jako pacienti – věštkyně či astrologové. Nevím, zda na základě této analýzy doktor Matýs umí posuzované přiřknout odpovídající duševní nemoc. Posuzovaná však byla s MUDr. Matýsem v osobním kontaktu, a tak se ho může zeptat na číslo a název své psychiatrické diagnózy sama. Nebo se může zeptat věštkyně.

Za mezí trapnosti

Přesně tři hodiny poté, co v rozhovoru paní režisérka výslovně souhlasila s tím, abych o ní napsal článek stejnou metodou, jako natočila ona svůj díl Infiltrace, přišel od ní přes Messenger zábavný vzkaz: „Prosím o text k autorizaci. Díky!“ Takže – sama točí dokumenty, ve kterých nedá člověku, kterého kritizuje, možnost se vyjádřit, a považuje to za přijatelné. Veřejně takový postup hájí. Pokud má ale někdo psát podobným stylem o paní režisérce samotné, chce text autorizovat. Dokonce i v momentě, kdy chvíli předtím sama výslovně odsouhlasila, abych takový text napsal. Ženy mají obrovskou výhodu. Kdyby se takto choval muž, napíšu o něm, že je tajtrlík. Paní režisérka je dáma, takže nezbývá než jen konstatovat, že je to roztomilé. Ujistil jsem se, že nejde o nedorozumění: „Paní režisérko, pamatujete si prosím, že jste mi dala výslovný souhlas publikovat text o Vás bez jakéhokoliv Vašeho komentáře?“ Paní režisérka odpověděla: „Vlastně ano, podle kontaktu na fb. Je pravda, že od vaší konstatace, že o podvodu na dětech není potřeba zaznamenat děti, jsem byla poněkud překvapena. Nicméně díky.“ 

Jak podle kontaktu na facebooku mohla ověřit, zda mi takový souhlas dala, nevím. Zato by jej mohla ověřit, kdyby si poslechla nahrávku toho rozhovoru. Kterou jsem – samozřejmě s jejím souhlasem a poté, co jsem jí to oznámil – pořídil. O tom, že by si náš rozhovor nahrávala také, mě ale paní režisérka neinformovala – tak tomu moc nerozumím. Že by zase skrytá kamera?

Co říká MUDr. Matýs?

Když jsem tento text dopsal, tak jsem jej paní režisérce poslal s nabídkou, ať se vyjádří. A nemohu se ani chlubit, že bych byl nějak zvlášť etický. Ono to – pokud nemá vzniknout paskvil – jinak nejde. Bez pokusu získat k němu vyjádření paní režisérky by prostě nebyl z řemeslného hlediska článek hotový. Neměl by konec. Patří k němu totiž odpověď na otázku, které jistě již mnohé čtenáře napadla, a kterou může zodpovědět jen paní režisérka sama:

Ukazovat děti v dokumentu o podvodnících bylo pro sdělení, který dle vás film nesl, úplně zbytečné. To, že se rodiče těch nemocných dětí velmi hlasitě ozvou, jste věděla s určitostí, sledujete dle vašich slov problematiku dlouhodobě. Mělo ukazování těch nemocných dětí jiný důvod než vyvolat skandál a udělat tím filmu reklamu?

Odpověď přišla vzápětí: „Díky moc, nemám, co bych doplnila. SM.“