RECENZE / Ve čtvrtek 5. září vstoupil do kin celovečerní dokument tata_bojs.doc. Vypráví o „kapele z Hanspaulky“, jejíž věhlas časem na míle přesáhl hranice téhle pražské čtvrti. Filmaři ve snaze o objektivizující přístup vybavili příběh „vypravěčem“ – členové divadla Vosto5 v roli výzkumníků z budoucnosti objevují a popisují organismus skupiny, mající na kontě třicet pět let existence, přes tisíc koncertů a řadu ocenění. Podle mě tento plán portrétu ani neublížil ve smyslu křečovité stylizace (na to je „Vostopětka“ příliš vtipná), ale ani jej výrazně neobohatil.

To podstatné, co chce divák sledovat, je totiž jinde. Mluvíme-li o historii kapely, mluvíme především o vztahu jejích dvou zakladatelů, Milana Caise a Marka „Mardoši“ Huňáta, kamarádů od školky, kteří si ve čtrnácti prostě řekli, že založí kapelu ve stylu svých milovaných Clash. Už tato jedinečná okolnost povyšuje tata_bojs.doc z kategorie „hudební dokument“ na ságu jednoho neobyčejného lidského vztahu. Film je vždycky tak dobrý, jak moc se chcete dívat na jeho hrdiny, a to tady platí doslova. Je až k neuvěření, že přirozené charisma a smysl pro humor dvou dokonale protikladných povah, na jejichž synergii stojí jedna z nejpracovitějších a nejvynalézavějších českých kapel současnosti, dokážou utáhnout velký film.

Dále čtěte

Trápí mě bulíky, které se lidem věší na nos a oni je slepě přijímají, říká frontman Tata Bojs Milan Cais

ROZHOVOR / V The Chemistry Gallery, v hale číslo 40 pražské Holešovické tržnice, prezentuje svou aktuální tvorbu výtvarník a jinak též…

Nutno podotknout, že jeho obrazovému bohatství přispívá i množství archivních záběrů z osmdesátých let, kdy Mardošův táta Čestmír Huňát (dříve člen komunisty pronásledované Jazzové sekce) začínající muzikanty vášnivě natáčel. Vítanou přísadou je rovněž Mardošova mánie ve stylu „fotím, kudy chodím“. A opačně, design filmu nemohl nepoznamenat druhý život Milana Caise, kariéra úspěšného vizuálního umělce. 

Režisér Marek Najbrt (Mistři, Protektor) se přidržuje chronologické historie kapely a přelomových událostí, jako jsou odchody (a příchody) jednotlivých členů anebo hudebně přelomová alba, ale neustále – a logicky – se vrací k její pohonné jednotce, tedy k ústřední dvojici. Jako by nepřestával hledal vysvětlení, jak je možné, že to těm dvěma takhle drží, a nejen to, že na sebe s nesmírným citem nabalují další dobré duše, aniž by poškodili „zákony“ Tata Bojs. Jako by měl znovu a znovu potřebu definovat v dnešní roztěkané době ten stabilní, ale zároveň hravý, neuvěřitelně pracovitý a kreativní ostrůvek nakažlivého kamarádství. Ostatně, Marek Najbrt svou motivaci strávit s kapelou kus života vysvětlil jednoduše: „Baví mě, že Tata Bojs nestojí na místě, mají přirozený sklon se měnit a vyvíjet.“