RECENZE / Se životopisy velikánů bývá potíž – do nedávna byli zobrazováni jako příklad veškerých ctností a zpravidla jako výjimečné, nicméně odmítané bytosti, které musely zápolit s nepochopením. Poté se interpretační kyvadlo přehouplo na opačnou významovou stranu a ze stejných lidí se náhle stávají ubohé uzlíčky nezvládaných emocí, náhle se ocitají v nemilosti, nahlíženy dnešní právě módní optikou. Do nedávné minisérie Dcera národa, která pojednávala o nešťastné dceři Karla Havlíčka Borovského, autoři vlili kvas dnešní bouřící se mládeže, nejnovější televizní počin nazvaný jednoduše Smetana zase přimíchal feministickou zátěž na téma, že i uznávaný klasik byl pořádný prasák, dneska by mu obtěžování žen jen tak neprošlo, takové je základní sdělení.

Ne že by si autoři – scenárista Martin Šafránek a režisér Marek Najbrt – příliš vymýšleli, také Smetana stejně jako většina geniálních mozků měl své stinné, pramálo líbivé stránky, jenže v okamžiku, kdy se především soustředili na jeho soukromí, na potíže, jaké způsobuje blízkost sice mimořádného, ale obtížně snesitelného jedince, uniká to nejpodstatnější, a sice věčně živý odkaz, v tomto případě hudební. Smetanovy hudby je tu užito spíše jen ilustrativně a jako nezbytný doplněk. Není pak až tak důležité, jak se mu rozpadalo rodinné zázemí (to se opravdu dělo) nebo jak se nestyděl osahávat svou libretistku Elišku Krásnohorskou (což se nejspíš nikdy nestalo). Vlastně se tu pracuje s odvěkým rozporem mezi jedinečným odkazem na jedné straně a spornými skutky či povahou na straně druhé – vždyť totéž dilema musí řešit i výpovědi o Máchovi, Tylovi, Němcové nebo třeba Sabinovi. Jenže se také naplňuje pořekadlo o honění mnoha zajíců naráz (až se nepolapil žádný).

Dále čtěte

Kdo si dá po vraždě, s obětí u nohou, segedínský guláš? Přece manželé Stodolovi

RECENZE / Světové písemnictví včetně dramatiky se od pradávna utápělo v líčení krvavých zločinů, čtenáři, diváci či posluchači záhy zjistili, že…

Právě u Smetany lze vypozorovat, jak se měnily době podmíněné náhledy – Krškův snímek Z mého života, natočený v polovině 50. let, staví na třídním nepochopení a romantické rozervanosti. Další (vesměs již televizní) průhledy se soustředí na Smetanovo mládí a jeho vyzrávání v zodpovědného mladého muže. Připomenu aspoň zpola dokumentární, zpola hraný edukativní pokus Na Žofíně s Bedřichem Smetanou, inspirovaný vzpomínkovou črtou Jana Nerudy, inscenaci Drahý Bedřichu, která přiblížila Smetanova studentská léta, případně koprodukční film F-E-D-A, čerpající ze Smetanova pobytu ve Švédsku.

Jak tedy nejnovější Smetana dopadl? Postižení vnějších reálií je jistě vzorné: Václav Neužil osvědčil dokonalou hereckou přizpůsobivost – pod naprosto věrohodnou maskou stárnoucího umělce bychom jej stěží poznali, neboť se změnil hlasově i pohybově, a stěží bychom jej přiřadili třeba k Zátopkovi, jehož ztvárnil s obdobným mistrovstvím. Také zpodobnění žen v jeho blízkém okolí, ať již je to rozchod zvažující manželka Bettina (Sarah Haváčová) nebo revmatickými bolestmi sužovaná Krásnohorská (Denisa Barešová), lze jistě přijmout jako uspokojivé, vyhýbá se zbytečné výrazové expresi a spíše pracuje s náznaky a nápověďmi. Rovněž kostýmy i vhodně zvolené prostory (nejen bytové) věrohodně evokují druhou půli předminulého století, kameramanu Janu Šusterovi se daří přiblížit světelné podmínky v časech bez elektrických stropních lustrů, aniž by se uchyloval k jakkoli zdůrazňovanému šerosvitu.

Příběh zachycuje posledních patnáct let Smetanova života, zvláště psychicky devastující hluchotu, která mu přesto nezabránila ve skládání mistrovských děl, třeba Mé vlasti. Zápletky ukazují, jak navzdory všem zdravotním potížím si uchoval hudební představivost. (I když pohled na Vltavu, který v něm probudí budoucí tóny stejnojmenné symfonické básně, patří k pradávným klišé.) Popudlivou rozmrzelost a naježenost, které jej často ovládaly, dokázala rozzářit snad jen Krásnohorská, jež jej vytrvale zásobovala novými náměty i podněty. V krátkosti, ale výstižně je ukázáno, jak jej nejprve naštvala svými výhradami k veršovému pojetí předešlých operních textů, než uznal jejich oprávněnost; jindy však taková zkratkovitost, která má nastolit řekněme jakýsi dobový kontext, působí až směšně – viz třeba opakující se obvinění závistníků (jistě také doložitelná), že Smetana určitě podvádí, protože zcela hluchý člověk by takové skladby nikdy nemohl složit. Není divu, že na leckoho nevybíravě nadával; psaní adresovaná Krásnohorské, plná takových invektiv, spisovatelka na sklonku svého života raději zničila, obávala se skandálu a znesvěcení Smetanovy pověsti.

Dále čtěte

Česko a Západ nad propastí? Chcete-li pochopit problémy současného světa, kupte si naši novou knihu

Pořiďte si v našem e-shopu novou knihu Nad propastí. Česko a Západ v boji o svobodu a demokracii, kterou jako editor…

Historický příběh člověka, jenž si je vědom své výjimečnosti a trpí pocity zneuznání (dosti popisně a proklamativně je v tomto ohledu rozehrána epizoda se Smetanovým nepozváním na otevření Národního divadla), má sice veškeré dobové náležitosti, avšak sotva můžeme pominout vnášení současné mentality, dnešních měřítek a kritérií, jak se mimo jiné odrážejí i v zesoučasnělé mluvě, z níž sotva dýchne závan jazykové minulosti. Vždyť třeba Krásnohorská, pravda o čtvrtstoletí mladší než Smetana, jej ve svých dopisech uctivě oslovovala „vašnosto“ a vykala mu.

Jistě by bylo bláhové požadovat, aby si tvůrci předsevzali, že vytvoří nikoli zneživotnělou, ale co nejsdělnější rekonstrukci doby, jak se podařilo třeba Františku Vláčilovi v jeho středověkých eposech nebo – pokud bychom hledali časy blízké Smetanovým – třeba taký Visconti (v Gepardovi) nebo Bertolucci (v rozmáchlé sociální fresce Novecento). Ale stačilo by ukázat jednotlivé – jistě výjimečné – protagonisty, jak jsou poplatní své době, jak se srážejí s tehdejšími očekáváními, s upjatými mravy, s česko-německou řevnivostí, jak myšlenkový obzor druhé půle předminulého století vytváří pevný příkrov, který nerozbijí; vždyť třeba Krásnohorská byla pevně přesvědčená o pravosti Rukopisů, které se ostatně odrážejí i ve Smetanových operách…

Jakýmsi dovětkem je dokument (či spíše dokudrama s hranými vsuvkami) Tajemství života Bedřicha Smetany, na němž se jako spoluscenárista podílel také Martin Šafránek. Smetanu si tu, samozřejmě že jen ve víceméně ilustrativních obrazech, zahrál Petr Lněnička. Režisér Ivan Bareš nezaujatě zkoumá příčiny Smetanovy hluchoty a vlastně i jeho skonu. Vedle téměř detektivního pátrání po tajích spojených se Smetanou do příběhu vstupují i monologické výpovědi jednotlivých postav – ať již jsou to Smetana a jeho druhá žena Bettina (Sarah Haváčová) nebo lidé, kteří posuzovali jeho dílo; jednou je to duchovně spřízněný estetik Otakar Hostinský (David Bosh), jindy zavilý odpůrce, hudební kritik František Pivoda (Martin Myšička).

Autoři se vytrvale pokoušejí dopátrat nějakých závažnějších zjištění. Přihlížíme vědeckému průzkumu Smetanových pozůstatků, vyslechneme možné příčiny jeho zdravotních komplikací. Jistě se mohl nakazit syfilidou, a pokud si toho byl vědom, pečlivě to – i ve svých denících – skrýval, v jeho době by to bylo vnímáno jako naprosto dehonestující. Ale na potížích se mohla podepsat i přemíra rtuti, neboť na časté kožní vyrážky užíval mast s její příměsí – jenže dlužno dodat, že rtutí se léčila i syfilis. A konečně nelze pominout ani dávné zranění čelisti, jejíž vleklý zánět se mohl posléze rozšířit i do ucha a nakonec postihnout i mozek, vést k předčasné demenci. K jednoznačnému výkladu vědci zatím nedospěli, ostatně i Smetanovi prapotomci – oba lékaři – zastávají protikladná stanoviska. Jeden věří v onemocnění syfilidou, neboť Smetana jako by procházel jejími jednotlivými stádii (zemřel v ústavu pro choromyslné), druhý naopak takovou diagnózu odmítá. Ale spíše bychom si měli povšimnout závěrečných slov, která ve filmu pronáší Lněničkův Smetana důstojně odcházeje od svého hrobu: „Proč se pořád zajímáte, kvůli čemu jsem umřel. Zajímejte se, kvůli čemu jsem žil.“