NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Po definitivním pádu reformistického vedení KSČ v roce 1969 se rychle dostavila nejen vlna politických čistek mezi straníky i nestraníky. Následovala také vlna nové prudérnosti jako reakce na domnělou nákazu zhýralostí Západu. Například v Československé televizi se začaly kontrolovat u mužů dlouhé vlasy a u žen, zda v jejich spodním prádle neabsentuje podprsenka. Nesoudružsky volné mravy a příliš krátké sukně začaly být problémem, na který tvrdě narazil i hudební film Pavla Hobla (20. 6. 1935 – 20. 5. 2007) Třicet panen a Pythagoras (1973). Z dnešního pohledu zcela apolitická školní komedie byla označena za „antisocialistickou pornografii“ a počkala si na premiéru až do září 1977.

Stylizace filmu je zřetelná od prvních záběrů – kombinuje starožitné interiéry a konzervativně zatuhlé vizáže pedagogů gymnázia, na jehož půdě se odehrává, a soudobé kostýmy a provokativní vyzývavost frekventantek jeho dívčí třídy. Do ní přichází za nudného výkladu profesora matematiky Macháčka (František Filipovský) ve snech studentek nový mladý profesor Ludolf (Jiří Menzel). Má se pokusit napravit matematickou indolenci dospívajícího ansámblu, i on ale narazí na neprostupnou zeď nezájmu. A navíc upadne do tenat obmyslného plánu děvčat, který ho má zkompromitovat a zkrotit jeho nelítostné učitelské nároky. Shodou náhlého vnuknutí a šťastných okolností se z něj ovšem vzápětí stane oslnivá pěvecká hvězda, která vyprodá Lucernu, a z nepřítele se rázem promění v dívčí idol, který třídě svým zpěvem objasní nejen nenáviděnou Pythagorovu větu.

Z rivality papalášů

Jenže hned nato se sen rozplývá a děj se vrací do všední skutečnosti. A do té se rychle vrátil i film sám, když ho předtím natáčení zavedlo do poetických lokací v Kroměříži, do tamní bývalé Justiční školy a do Květné zahrady či do luhačovických Slunečních lázní. Za „antisocialistickou pornografii“ označil totiž  pop muzikální šarádu s hudbou Angelo Michajlova a texty Jiřího Štaidla sám tehdejší vedoucí kulturního oddělení ÚV KSČ Miroslav Müller a bylo vymalováno.

V pozadí ovšem stál zřejmě jiný důvod: rivalita mezi Müllerem a tehdejším ředitelem Krátkého filmu Praha Kamilem Pixou. Gottwaldovské studio na Kudlově, kde film vznikl, bylo totiž od konce roku 1969 podřízeno právě jemu, bývalému příslušníkovi zpravodajských a bezpečnostních složek. Také ovšem člověku s vlastními uměleckými ambicemi, který se už od 50. let uplatnil jako scenárista nejrůznějších angažovaných filmových opusů (např. Černý prapor, 1958, ale i Atentát, 1964, pak třeba Klíč, 1971 ad.).

Umělecké střevo nezapřel ale ani Müller, který pod pseudonymem Miroslav Kapek publikoval satirické prózy a celkem pět knižních „kop“ impotentních zvířecích bajek a stal se v téže době i autorem námětu a scénáře obskurního normalizačního pamfletu Za volantem nepřítel (Karel Steklý, 1974). Müller jako člen ideologické komise ÚV KSČ a Ústřední kontrolní a revizní komise patřil spíše k levičácké klice ve straně, která by bývala nejraději ze msty filmovou výrobu v zemi po roce 1968 úplně na několik let zastavila. Pixa naopak v Krátkém filmu neváhal dávat příležitost k práci i v 70. letech zavrhovanému Františku Vláčilovi, Věře Chytilové či Drahomíře Vihanové.

„Tím míčem jsem byl já“

Pavel Hobl se v tomto smyslu vyjádřil v roce 2005 o Pixovi v rozhovoru s Janem Čulíkem jednoznačně, že to „byl fízl všech fízlů futrál, ale choval se slušně, dokonce mě třikrát zachránil z velkých průšvihů, tohle byl jeden z nich. Malér byl v tom, že se nenáviděli s tím Müllerem a hráli spolu fotbal, bohužel tím míčem jsem byl já“.

Müllerově jemnocitu a vychování nevadil totiž jen erotický podtext námětu Oty Hofmana a zjevu i výkonů mladých hereček, jako Jaroslava Schallerová, Dagmar Patrasová či Lenka Filipová, a jeho „bezideovost“. Vadil také Menzel v hlavní roli, kterému Pixa rovněž nabízel z Krátkého filmu pomoc a kterého si na Barrandovu, kde byl Menzel stále ve stavu zaměstnanců, navzdory jeho tamní tvůrčí distanci pro film vyvzdoroval.

Barrandovští tlustokožci versus kudlovští romantici

„Rád ty barrandovské tlustokožce zlobil,“ komentuje to Menzel ve svých memoárech Rozmarná léta (2013). A vzpomíná na příjemné prázdninové natáčení uprostřed třiceti hezkých mladých děvčat, kromě těch už jmenovaných většinou komparsu z okolí. Vedle nich se ovšem ve filmu uplatnila i řada pražských hereckých es, kromě Filipovského také Vlastimil Brodský jako profesor chemie, Josef Somr jako pragmatický ředitel školy, Marie Drahokoupilová a Zdeněk Svěrák jako další členové profesorského sboru.

Potrhlého školníka, kterému příznačně neustále padá z rukou podobizna Komenského, si střihl skladatel Michajlov, nápadníky mladých slečen stejně tehdy mladí Jan Kraus, Michal Pavlata a Michael Wellner Pospíšil, okatý chlapec z Jasného filmu Až přijde kocour (1963), pozdější ředitel Českého centra v Paříži, Sofii a nakonec  generální ředitel celé sítě Českých center (2009–2012).

A sami sebe ve filmu hrají, čili se v něm vyskytují v pěveckých cameo rolích, Karel Gott a Václav Neckář, zpěv Menzelova profesora Ludolfa dabuje Achilles Michailidis z tehdejšího vokálního tria Achill, Zachar a Bolek. Jedna původní herečka tu ale chybí: Vlasta Chramostová jako matka studentky Trojanové, kterou hrála Jaroslava Schallerová. Režimu začala Chramostová tehdy vadit už natolik, že podle vedoucího výroby Vojtěcha Kunčíka dostali z Krátkého filmu nařízeno dodatečně její scénu s dcerou v kuchyni vystřihnout a přetočit ji znovu s Milenou Asmanovou. Jenže už tlačil čas a bývalo by to stálo dalších 150 000 Kčs, takže se zvolilo polovičaté řešení: v obraze Chramostová zmizela, ve zvuku její hlas zůstal. Pikantní je, že tak k divákům po letech promluvila právě v roce, kdy podepsala Chartu 77.

Paměť vlhkých snů

Podle Hobla musely z filmu zmizet i verše písně „Opakujte znova / slova Platónova“, a to poté, co po projekci filmu před jakousi stranickou schvalovací komisí padl dotaz, zda „ten Platonov je ruský, nebo sovětský autor“. A sama projekce prý probíhala tak, že ani Pixa nesměl být přítomen, mohl být jen na telefonu a jemu k dispozici musel zas být na dalším telefonu režisér.

Müller tedy nakonec Pixovi prohru v rivalském stranickém kompetenčním souboji vrátil způsobem, na který doplatili všichni. Snímek měl premiéru až 16. září 1977, navíc podle režiséra už bez jeho účasti a bez hlubšího smyslu dál prostříhaný. Šel prý jen do krajových kin, mimo centrum Prahy a ocitl se trochu už mimo kontext společenský i kulturní, zejména hudební. Přesto ho do druhé půle 80. let vidělo přes 250 000 diváků a leckomu z těch mužských zůstaly asi v paměti jejich vlhkých snů zejména vztyčené bradavky Jaroslavy Schallerové. Možná právě ty ale vadily podle Kunčíka také socialistickému ministerstvu školství, které se k odporu vůči filmu připojilo.

Příliš mnoho kohoutů

Dnešní pohled na film hned pěti scenáristů, a to Pavla Hobla, Radima Cvrčka, Milana Šimka, Miloše Nolla a Zdeňka Svěráka, asi nezapře, že se tu sešlo obrazně řečeno na jednom smetišti až příliš mnoho kohoutů. Každý přišel se svou troškou do mlýna, dohromady je to ale jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Právě tato mimoběžnost s jakýmkoli předběžným zadáním je však asi jeho dobovou a možná i nadčasovou předností.

Pavel Hobl takový přístup k látce označil za svou spíše jen podvědomou vlastnost, a jak jsem ho mohl těsně před jeho smrtí poznat, dost bych tomu věřil. Narazil už se svým absolventským filmem Hřbitov, který nezemřel (1959), zaujal hravým dětským snímkem Máte doma lva? (1963), lampasáky zesměšnil komedií Za pět minut sedm (1964), v nesvadbovské Ztracené tváři (1965) předpověděl dnešní obličejové transplantace, v televizní Autorevue (1966) a Vltavě 12° (1967) rozvíjel specifický žánr, v němž se uplatnila jako tanečnice jeho manželka Ivana Pavlová.

Ano, ta, která ztvárnila hlavní ženskou roli v Rychmanových Starcích na chmelu (1964). Bezelstný duch toho celoživotního spojení profesního i osobního jako by se zračil i ve filmu Třicet panen a Pythagoras, i když Pavlová v něm po těžkém úrazu v roce 1967 už nehrála. A Hobl už žádný film pro kina také nenatočil, soustředil se na dokument, televizi a polyekranové a multivizní programy. Sen i tady nahradila všední skutečnost, rozhodně ale neprožívaná nijak úkorně.