Tereza Ramba ve skvělé kreaci ženy závislé na alkoholu FOTO: Nicola Šnajdrová / se souhlasem
FOTO: Nicola Šnajdrová / se souhlasem
RECENZE / Za mimořádné mediální pozornosti vtrhl do Karlových Varů a nyní i do kin film režiséra Dana Svátka Zápisník alkoholičky. Už název nepřipouští žádné jinotaje. Jde o jasný vzkaz: řeší se ženské pití, mocná subkapitola obřího a stále přehlíženého problému této země zvaného alkoholismus.
Zeptejte se odstupujícího koordinátora Jindřicha Vobořila, jemuž došla s nefunkčním státní molochem trpělivost. Stále máme levný alkohol, a co se týče dětského pití, i nejhorší čísla v Evropě. Investujeme do represe místo prevence, což je hodně drahá politika. Celkem je v Česku osm set tisíc lidí, kteří pravidelně pijí nadměrné dávky alkoholu. Zdravotní a sociální dopady jsou drtivé. Stojí nás všechny kolem 60 miliard ročně.
A co se týče žen a dívek? Groteskní komentář poskytla Česká soda na počátku devadesátých let v parodii na pořad Sama doma. Opuštěná žena se sklenkou v ruce padá přes nábytek. Všichni se tomu zasmáli, ale to bylo asi tak všechno.
Rukavici zvedla Michaela Duffková. Žena, která prodělala léčbu závislosti na alkoholu, autorka úspěšného blogu a zjevně schopná podnikatelka. Do osvětové kampaně zahrnující osvětu i autorčino soukromé centrum na léčbu závislostí Alkos spadá i nový český film Zápisník alkoholičky, příběh ženy, která to celé dala svou literární sebereflexí do pohybu.
Nazvete-li příběh Zápasník alkoholičky, v podstatě není co dodat. Víte, co vás čeká, budete svědky pádu, na jehož konci bude pravděpodobně poslední naděje v podobě léčebny a přesypané rodinné vztahy.
Co dál? Toť otázka.
Vzpomněl jsem si na starší, a nakonec nerealizovaný filmový projekt o české zpěvačce. Scenárista nakonec práci vzdal, možná i z toho důvodu, že v příběhu majitelky famózního altu a těžké závislosti nenašel jinou barvu než černou, barvu jednotvárného, a tudíž nepřekvapivého sesunu do pekel. On totiž i pád, pokud je jednotvárný, nudí. Je to drsné, ale z diváckého hlediska je to fakt.
V takovém případě je záhodno postavit proti šedivé realitě druhý nápad, vymyslet na jejím pozadí děj obohacený zvraty, jenž by jednak udržel pozornost, jednak šel k meritu věci: kde jsou kořeny ženského pití? Četl jsem kdysi článek o zelených vdovách, manželkách podnikatelů, uvězněných v luxusních vilách. Manikérka, pokyny chůvě, solárko, a pak už jenom nekonečná nuda. A často flaška. V takovém paradoxu lze tušit potenciál.
O Míše (jmenuje se jako autorka předlohy) nevíme dohromady nic. Netušíme, kde pracuje, jakou má životní ambici, scenáristka (Marta Fenclová) jí našla jednu kamarádku na telefonu, její jediné, a dosti nepodstatné spojení s vnějším světem. Více víme o rodičích, hlavně o tátovi, který se rád napije, čili možné genetické předurčení. Se snoubencem se Míša nastěhuje za město do domu jeho rodičů, její odcizení se rodí z nikterak neobvykle dramatického vztahu s tchyní a nedostatku soukromí. Nic, co by neznala každá druhá mladá rodina. Narůstající frustraci spojenou s popíjením z hrnků na kafe má přetnout změna – nestane se jí ani svatba, ani dítě, ani vytoužený byt. Nakonec s jistou útrpností čekáme na to, co lze předpokládat: kolaps a následné nalezení odvahy jít se léčit. To nastane, a my lineárně doběhneme do cíle – k jisté naději na nový život a scelení rodiny.
Připomnělo mi to starobylý televizní cyklus Tak se ptám, osvětově (a na svou dobu odvážně, mluvíme o osmdesátkách) mapující problémy mladých lidí. Vrcholem snažení tehdy bylo říct – tento problém tu je.
Problém Zápisníku alkoholičky je, že jsme o půl století dál. Jistou plochost předlohy si režisér uvědomil, ve snaze zvýšit její atraktivitu ale nezvolil, alespoň podle mě, šťastné řešení. Pokouší se film vydávat za něco, co není. Za artovou meditaci. Nadužívání Míšiných snových vidin mně kromě snahy formálně ozvláštnit vyprávění nepřipadalo v ničem přínosné a okázalé názvy kapitol (Inferno, La Vita Nuova) jsou zcela nefunkční.
Film jednoznačně táhne Tereza Ramba, která znovu potvrdila nejen svůj talent, ale i ochotu odevzdat roli i svůj sex appeal, což ve zdejší krajině vůbec není samozřejmé. Ostatní figury, manžel Miloslava Königa, tchýně Báry Lukešové, otec Martina Fingera, jsou odehrané spolehlivě, jakkoli nemají větší potenciál než zalidnit hrací pole jednoho lidského sesunu.
Souběžně s uvedením filmu iniciují tvůrci v čele s Michaelou Duffkovou a s herečkou osvětovou kampaň, jde vlastně o jakýsi balíček; kniha, film, besedy, a upozornění na existenci nového pomocného centra. To je v pořádku. Ovšem kritický metr kategorii „užitečný“ anebo „prospěšný film“ nezná. Bez ohledu na téma a jeho závažnost je třeba vždy vyžadovat originálně vyprávěný příběh a jeho adekvátní zpracování, které diváka přibije do sedačky.
