Snímek z dokumentárního filmu Držet Liat o dívce unesené Hamásem. FOTO: Radovan Holub / Berlinale
FOTO: Radovan Holub / Berlinale
KOMENTÁŘ / Letos to byl ve dnech 13. až 23. února opravdu mimořádný festival. Napřed politický, potom osobní a lyrický. Poprvé v historii probíhala během Berlinale horká fáze německé předvolební kampaně a v neděli zvané Berlinale Kinotag šlo 83 % německé populace k volbám. A hned na začátku vznikla podobně jako loni politická kontroverze. Loni se na Berlinale otevřeně ventilovaly propalestinské postoje. Tleskala jim i zelená ministryně kultury Claudia Rothová, ale později se od svého propalestinského nadšení distancovala. Letos se slavná britská herečka Tilda Swintonová při převzetí Zlatého medvěda rozhovořila o „okupaci“, „kolonizaci“ a „státem umožněném masovém vraždění“. Ne, nejmenovala Izrael, ale všem v sále to bylo jasné. Při tiskové konferenci zdůraznila, že je velkou sympatizantkou hnutí BDS, tedy globální kampaně za bojkot a sankce, organizované Palestinským výborem BDS s cílem zvýšit ekonomický a politický tlak na Izrael.
O dva dni později přečetl hongkongský režisér Jun Li propalestinské prohlášení Erfana Shekarrize, herce ze svého filmu. Shekarriz na festival nepřijel, protože ho bojkotuje. Jde o íránského hudebníka, básníka, DJ a vědce v oboru molekulární genetiky, který žije v Hongkongu. Režisér nezapomněl citovat hamásovský slogan „od řeky k moři, Palestina bude svobodná“, který je v Německu trestný, protože jde o výzvu ke zničení Izraele. Herec v zaslané nótě obvinil vedení festivalu a německou politickou scénu, že podporuje „apartheid, genocidu a vyvražďování Palestinců“. Jun Li ale ve svém filmu Queerpanorama popisuje hongkongskou homosexuální scénu a s politikou nemá nic společného.
Svým proslovem vybudil negativní reakce německých politiků, kteří podobně jako loni berlínský senátor pro kulturu Joe Cialo, pohrozili festivalu krácením dotací. Například Dirk Stettner z CDU zdůraznil, že žádná jiná země světa není na festivalu tak atakována a ostouzena jako Izrael a dodal, že v případě dalších útoků by festival měl rezignovat na podporu z veřejných zdrojů. Nová umělecká ředitelka festivalu Tricia Tuttle se snažila zažehnat hrozící krizi, což se jí podařilo. Letos nedošlo k otevřené politické podpoře Palestiny jako loni, kdy si Ben Russell na závěrečném galavečeru vzal palestinský šátek a přímo na jevišti ve světle reflektorů obvinil Izrael z páchání genocidy.
Izrael mohl na scénu
Dokumentární film Toma Shovala Dopis Davidovi (A Letter to David), uvedený v sekciBerlinale Special, letos symbolicky zastoupil izraelský pohled. Pro izraelského filmaře znamenal návrat na festival – ale za úplně jiných okolností, než když tu byl v roce 2013 uveden jeho filmový debut Mládí (Youth) s hercem Davidem Cunio v hlavní roli. David Cunio si tehdy zahrál příběh o únosu, jehož se sám stal o deset let později s příchutí tragické ironie obětí. Byl odvlečen Hamásem z kibucu Nir Oz spolu s bratrem Arielem.
Dopis Davidovi je mnohovrstevný filmový vzkaz věnovaný Cuniovi. Mísí se tu záběry z filmu Mládí, archivní záběry rodiny i současné rozhovory. Je tu vykreslena zoufalá situace rukojmího i dalších členů rodiny. Ve filmu se vzpomíná i na slavnostní premiéru Mládí na Berlinale v době, kdy vše bylo ještě jinak. „Byli jsme tehdy nadšení, naivní a cítili jsme se tak trochu jako hvězdy,“ vzpomíná režisér Shoval. Jestliže tedy se loni na osud Davida Cunia jen vzpomínalo na okraji masivní politické kontroverze, letos byl už unesený herec v nějaké formě na festivalu přítomný.
Politiku připomněl i vítězný dokumentární film vybíraný ze všech dokumentů napříč sekcemi Držet Liat (Holding Liat). Americký filmař Brandon Kramer trávil čas s rodinou, jejíž dcera Liat byla unesena Hamásem a držena jako rukojmí. Pak už ale kontroverze ustaly, džihád nikdo nevyhlásil. Naopak, mezinárodní porota vedená americkým režisérem Toddem Haynesem, se rozhodla udělit Zlatého medvěda norskému filmu Sny (Dreams), v němž se studentka literárně vypořádává se svými erotickými sny o své učitelce, přičemž touží po harmonii a lásce.
Závěrečný ceremoniál proběhl klidně a důstojně. Diváci plnili sály ještě v neděli, i když ten den byly volby do Bundestagu. Na festivalová představení se prodalo 336 000 lístků! Snad jen rumunský režisér Radu Jude nasedl do vlaku protestů, když na svůj portrét, vyvěšený ve festivalovém paláci, připsal „Fuck Putin, Fuck Trump“. Festival se ale vydal na méně konfliktní, hebkou tóninu osobních příběhů. Manželské krize, matky na pokraji nervového zhroucení, chudí lidé na okraji společnosti, bezdomovci a lyrické filmy o dětství ovládly soutěž. Možná to bylo od vedení festivalu záměrné – vyhnout se manifestům o terorismu a vrátit se aspoň na chvíli na vlnu harmonie. Ve světě, kde lidé hledají jednoduché a jednoznačné odpovědi na složité problémy, je právě umění hlasem o tom, že jednoduchou a definitivní odpověď najít nelze. Že vše je příliš mnohoznačné na to, abychom našli snadné řešení.
Novináři teroristi
Nejdelší a možná nejdůležitější film letošního Berlinale měl stopáž pět a půl hodiny. Odehrává se v Rusku. Moji nežádoucí přátelé – Poslední vysílání z Moskvy (My undesirable friends – Last Air in Moscow) je prvním dílem smutného dokumentárního cyklu o svobodě. Film mapuje konec televizní stanice Dožď, která vznikla v Rusku v roce 2010 jako hlas kritických novinářů, kteří nesouhlasí se státem uznanou pravdou. Tato TV byla vybudována jako profesionální instituce, placená z příspěvků předplatitelů, z reklamy a z investic ruského obchodníka Alexandra Vinokurova a Natálie Sindějevy, výkonné ředitelky mediálního holdingu TV Dožď, který zahrnuje televizní kanál, online magazín republic.ru a magazín Big City.
Film natočila rusko-americká režisérka Julia Loktev v americké produkci. V obrazech z redakce a ze soukromého života novinářů a jejich přátel režisérka líčí, jak je rdoušena v Rusku demokracie a jak ji vlastně potřebuje k životu velmi málo lidí. Hlavní část filmu se odehrává v roce 2021, tedy před ruskou invazí na Ukrajinu. Julia Loktev se osobně zná s hlavní moderátorkou TV Dožď Annou Nemzer, která je klíčovou postavou filmu vedle další moderátorky Xenie Mironovové, takže měla k redaktorům otevřené dveře.
Přijela točit do Moskvy na podzim 2021, tedy v momentě, kdy začal fungovat nový zákon o zahraničních agentech, pod který spadla také TV Dožď. Ministerstvo spravedlnosti vydává v té době každý týden aktualizovaný seznam agentů včetně jejich adres a profilů. V době natáčení jich bylo 95, od té doby a zejména po začátku války Ruska proti Ukrajině se však jejich počet výrazně zvýšil. Každé zpravodajství, každá reportáž, každé interview TV Dožď musí být ze zákona proloženo informací, že jde o vysílání „agentů“ pracujících pod „zahraničním vlivem“. Později jsou redaktoři pokládáni nejen za agenty, ale i za teroristy.
Nesmějí na žádné vládní tiskovky. Statut „agenta“ vede ke stigmatizaci a postupné izolaci pracovníků. Běžní lidé se jich bojí, nikdo s nimi nechce mluvit, natož je podporovat. Vedení televize musí pravidelně odevzdávat přehled všech svých příjmů a výdajů, i kdyby šlo jen o kávu v bistru. V zásadě to funguje jako u nás za socialismu, když StB třeba sledovala nějakého disidenta, a pokud mu nemohla nic dokázat, tak aspoň do ulice, kde bydlel, instalovala značku zákazu vjezdu, takže disidentovi mohl být prokázán aspoň dopravní přestupek a mohl být dál popotahován.
Pod jakou vládou chceme žít?
Duch vysílání TV Dožď je však v té době ještě paradoxně svobodomyslný. Redaktoři doufají, že opozice může v Rusku nějak fungovat. Vzpruhou jsou pro ně od roku 1993 fungující opoziční noviny Novaja Gazeta, jejichž dlouholetým šéfredaktorem novin byl Dmitrij Muratov, nositel Nobelovy cena za mír 2021. A samozřejmě také Alexej Navalnyj, který v té době byl sice už ve vězení, ale ještě ne v trestanecké kolonii na Sibiři a všichni disidenti doufali, že se ujme politické role. Ve filmu mluví také celkem nadějně Alexander Čerkasov z lidskoprávního centra Memorial, rozpuštěného na konci roku 2021.
Film připomíná tajný dokument, ve kterém jsou setřena konkréta. Odehrává se především v autě Anny Nemzer, z něhož jsou tu a tam vidět ulice Moskvy. Jinak vnější svět chybí. Většinu redaktorů sledujeme na redakčních poradách nebo v domácnostech při vaření. Exteriéry tu nejsou. Už v době natáčení je vidět, že někteří z novinářů se bojí a nechtějí být identifikováni.
Těm, kdo se natáčení účastní, hrozí výslech nebo vězení, takže vše probíhá co možná bez účasti veřejnosti. Jen jednou štáb natáčí před věznicí Lefortovo, kde sedí manžel reportérky Xenie Mironovové. Pracovníci televize mu chtějí doručit balík s potravinami, což se nesmí. V tomto momentu jsou na pozadí vidět chodci a je zřejmé, že ostraha věznice ví, že se před branami natáčí. Brzy nato následuje šťára v redakci.
A pak je tu ještě jedna scéna „z terénu“. Redaktorka TV Dožď se vydá do Brjanské oblasti na hranici s Ukrajinou během vojenských manévrů. Obyvatelé vesnice Gulevka vítají s otevřenou náručí ruské vojáky, kteří je, jak doufají, uchrání před „fašisty“ z Ukrajiny. „Všechno zavinil Západ,“ říká jedna babka v šátku. Tady se zastavil čas. Tady věří všemu, co řekne oficiální propaganda. Situace pro Dožď se rapidně zhoršuje 27. února 2022, tři dny po ruském napadení Ukrajiny, kdy ve velkých ruských městech vypuknou akce k uctění památky Borise Němcova a demonstrace za mír, namířené proti „speciální vojenské operaci“. Teď už jde do tuhého.
Každou minutu čekají v redakci návštěvu tajné služby FSB. Začíná hon na „nepřátele společnosti“. Redaktoři se snaží zjistit, přes jakou zemi je ještě možné z Ruska utéct. Každý prchá jinam, TV Dožď končí v Rusku dnem 3. března 2022 a krátce nato se režisérka vrací do New Yorku. Čtyři měsíce natáčení – něco jako cinema verité a zároveň reality show a polit thriller, vše zachyceno ruční kamerou a zjevně bez scénáře. Režisérka se domnívá, že to, co zažila v Rusku, může nyní v nějaké formě přijít i jinde. Ale základní otázku otázek si musí, jak říká, zodpovědět sami občané: „Pod jakou vládou chceme žít? A kdy začneme brát nebezpečí ztráty svobody brát vážně? A co až se nás děti začnou ptát, co jsme podnikli proti diktátorovi?“
Ukrajina a filmy o nezlomnosti
Ukrajinský snímek Časová značka (Strichka času) je jediný dokument v soutěžní sekci a v době výroků amerického prezidenta Donalda Trumpa vůči ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému a Ukrajině nabyl po své projekci na festivalu na důležitosti. Natočila ho žena, mladá kyjevská režisérka Kateryna Gornostaj. Ve svém filmu putuje po školách, školkách a vzdělávacích zařízeních na východě Ukrajiny, v místech, jimiž prošla fronta nebo jsou blízko frontových oblastí, například Buča, Mikolajiv, Charkov, Kyjev apod. Ukazuje, jak se tam vrací život, natáčí děti ve škole, jak se snaží žít normálně jako děti jinde ve světě. Tady ale občas zahoukají sirény a všichni míří do krytu.
I pohled Kateryny Gornostaj je zaměřený víc na ženy než na muže. Nenatáčí rozhovory ani nic konkrétně nevypráví, jen sleduje a dává filmu mozaikovitou strukturu. Ve školách je přítomná výuce angličtiny, dějepisu, natáčí i výuku vojensky zaměřených předmětů ve speciálních školách, ale nezaznamenává žádné projevy ukrajinského nacionalismu ani viditelného odporu k Rusku. Zachycuje však silné válečné silné momenty, například pohřeb ředitelky školy, která nestihla doběhnout do krytu, obrázky padlých vojáků na polici, nad nimiž se rozpláče holčička, která tam vidí tatínka, online maturitní zkoušku nebo maturitní ples na zahradě školy, vybombardované školy i domy.
A konečně je tu dokumentární film Čas do zásahu, uvedený v sekci Forum. Melancholická pouť ukrajinským Lvovem. Rok a půl natáčení, všechny roční doby. Vitalij Manskij po dobu roku a půl portrétoval své rodné město, kde existenci lidí určuje doba letu ruských raket. Hroby, tramvaje, opera, trochu umění, trochu rezignace.
Film koprodukoval český Hypermarket Film. „Myslím si, že pro Vitalije bylo nejobtížnější se setkávat se smrtí blízkých postav,“ říká producent a režisér Filip Remunda. „Ti lidé jeden den ve filmu vystupovali a za pár dní se mohlo stát, že už nebudou mezi živými, protože je odvezli na frontu a z fronty pak na pohřeb. Dokonce jeden z přeživších raketového útoku, který přišel o celou rodinu, je režisérův dávný kamarád z dětství. Takže si myslím, že nejtěžší na vyrovnání se byly tragédie, které viděl na vlastní oči nebo o kterých slyšel od protagonistů svého filmu.“ Ve skutečnosti je to film o nezlomnosti, o lidech, kteří se navzdory všemu zmaru okolo nevzdávají.
