Sü Jou-jü (1947) je čínský filozof a veřejně činný intelektuál. Aktivně se podílel na zlomových událostech čínských dějin 20. století. Za Kulturní revoluce byl členem Rudých gard. Účastnil se demonstrací na náměstí Tchien-an-men, jejichž 30. výročí si letos připomínáme. Je jedním z liberálních hlasů v čínské diaspoře. Žije v New Yorku.

Letos v dubnu přijel do Prahy na slavnostní odhalení busty Liou Siao-poa v Centru současného umění DOX. K výročí masakru na náměstí Tchien-an-men poskytl Sinopsis krátký rozhovor.

Letos si připomeneme třicáté výročí masakru na náměstí Tchien-an-men. Jak se cítíte?

Jsem zdrcený. Zmasakrovaným ani vězněným se stále ještě nedostalo spravedlnosti. Ti, kteří museli nuceně odejít do exilu, se stále nemohou vrátit do své rodné země.

Kdy jste se k manifestacím sám osobně zapojil? Co jste si tehdy o protestech myslel? Změnil jste od té doby svůj názor?

Přesné datum si nepamatuji. Přibližně někdy mezi 15. a 20. dubnem jsem začal každý den chodit do ulic a sledovat, co se děje. V květnu jsem se začal účastnit různých demonstrací. Tehdy jsem věřil, že vláda pozitivně porozumí studentským požadavkům a rozpory a konflitky vyřeší zákonnou cestou.

Myslel jste si, že studentské hnutí může uspět? Nebo jste od začátku viděl, že je odsouzeno k nezdaru? Případně od kdy jste začal mít pocit, že studenti neuspějí?

Říkal jsem si, že úspěch bude, pokud nebudou protesty potlačeny. Nemyslel jsem si tedy, že jsou odsouzeny k nezdaru, naopak jsem měl za to, že bylo mnoho příležitostí uspět. Nejvhodnější chvíle nastala před oficiální návštěvou Michaila Gorbačova v Číně, když byli studenti vyzváni, aby opustili náměstí a vrátili se do škol. Na konci května jsem pociťoval, že mezi studenty demonstrujícími na náměstí převládli radikálové nad racionálními frakcemi, a že na náměstí ve skutečnosti není žádný autoritativní vůdce. Když se hnutí rozpadlo na nekoordinované frakce, dospěl jsem k názoru, že protesty nemohou mít dobrý konec.

Byl jste na náměstí do poslední chvíle? Jaká byla atmosféra mezi demonstranty?

Opustil jsem náměstí jihovýchodním směrem spolu s poslední skupinou studentů. Byli smutní, rozhořčení, deprimovaní.

Před tím, než na náměstí přijely tanky, jste se pokoušel přesvědčit demonstranty, aby náměstí opustili. Proč? Předvídal jste takovou tragédii? Jaká byla reakce demonstrantů?

Na konci května jsem šel na náměstí Tchien-an-men a pokoušel jsem se přemluvit studenty, aby odešli a vrátili se do škol. Řekl jsem jim, že armáda je připravena a zanedlouho zasáhne. Odpověděli mi tehdy dva doktorandi z pekingské vědeckotechnické univerzity. Nevěřili mi a řekli: “Jak by mohla lidová armáda zaútočit na vlastní lid?”

Hodně lidí mluví o hnutí z roku 1989 jako o studentském hnutí. Ale na náměstí demonstrovalo i hodně učitelů, dělníků, policistů, vojáků… Byl v postoji těchto jednotlivých skupin nějaký rozdíl?

Lidé všech profesí podporovali studenty. Vyjadřovali jim sympatie. Hodně intelektuálů na studenty naléhalo, aby mysleli na své zdraví, na svůj život. Přesvědčovali je, že je třeba věci promýšlet z dlouhodobé perspektivy, že je nutné se vyhnout osobním obětem, které nejsou nutné. K získání demokracie vede dlouhá cesta, na které je třeba vytrvat.

Patříte mezi signatáře Charty 08. Jste v kontaktu s dalšími signatáři? Nelituje někdo z nich svého podpisu?

Jsem s nimi v kontaktu. Nikdo z nich svého podpisu nelituje.

Letos jste se v Praze zúčastnil slavnostního odhalení busty Liou Siao-poa. Jaký jste měl z ceremoniálu pocit? Mají podle vás takové akce smysl?

Za prvé: Tato busta je velice pěkná, vyzařuje sílu, jedná skutečně o hodnotné umělecké dílo. Za druhé: Velice mě dojalo, s jak hlubokou nákloností si Češi, Evropané připomínají Liou Siao-poa a podporují boj o lidská práva v Číně. Po slavnosti jsem se dozvěděl, že několik Číňanů, kteří se také zúčastnili, přijelo skutečně zdaleka. To mě také velice zasáhlo.

V minulosti jste uvedl, že když jste ve vězení řekl, že jste vězněm svědomí, začali vám ostatní vězni prokazovat úctu. Znamená to, že si lidé váží disidentů, nebo jejich úcta vyplývala z vašeho postavení profesora?

Mí spoluvězni se ke mně chovali hezky a s úctou nejen kvůli tomu, že jsem byl profesor, ale především proto, že jsem se odvážil postavit vládní moci.

V obsáhlém rozhovoru pro China Change jste řekl, že stále čekáme na to nejhorší, co se může v Číně stát. Je situace v současné Číně skutečně tak beznadějná?

Chtěl jsem tím říci, že Čína se zatím pouze přibližuje Severní Koreji, že se blíží stavu za Kulturní revoluce. V nejhroším případě by se z Číny skutečně stala Severní Koreja, skutečně by nastala další Kulturní revoluce. Situace tedy může být ještě horší.

Žijete v zahraničí. Kdy jste odešel do exilu a proč?

Já jsem neodešel do exilu. Pracuji v cizině jako hostující vědec, tentokrát na pozvání newyorské The New School. Zjistil jsem, že tu jsou dobré podmínky pro výzkum. Lze odsud dobře sledovat situaci v Číně. Jsem tedy ochoten tady nějakou dobu pobýt.

Pokud byste mohl v Číně jeden rok vládnout, co byste udělal?

Ze všeho nejdříve bych propustil politické vězně. Pak bych postupně zrušil cenzuru a systém vlády jedné strany.

Za této těžké situace, co můžeme udělat my, lidé ze západu?

Zajímat se o situaci lidských práv v Číně, podporovat boj Číňanů za jejich práva a bránit svá vlastní práva.

Převzato ze serveru Sinopsis.cz.