Finská analytička Minna Ålanderová působí v Helsinkách a Washingtonu. FOTO: Finnish Institute of International Affairs / se souhlasem
FOTO: Finnish Institute of International Affairs / se souhlasem
ROZHOVOR / Severoatlantická aliance má od března novou a dlouho očekávanou posilu: jedenáctimilionové Švédsko, které ruská invaze na Ukrajinu přiměla opustit po více než dvou set letech neutralitu. Už od loňského roku je členem NATO také Finsko, které s Ruskem sdílí více než 1300 kilometrů dlouhou hranici. „Před vstupem Švédska a Finska byla strategická situace v severském a baltském regionu velmi odlišná od současnosti,“ říká uznávaná finská analytička Minna Ålanderová. V rozhovoru pro deník FORUM 24 prozradila, jak vstup dvou severských zemí ovlivní plány aliance na obranu proti případné ruské agresi, a mluvila také o finských a švédských obavách z Putinova Ruska.
V březnu bylo Švédsku po stažení maďarských připomínek konečně umožněno vstoupit do NATO. Souhlasíte s často opakovaným názorem, že se tím zásadně mění obrana Pobaltí a Baltské moře se proměnilo v jakési „jezero NATO“?
Celý ten pojem „jezero NATO“ se poprvé objevil jako internetový vtip, ale řekla bych, že vlastně docela odráží geografickou realitu. Baltské moře bylo už dlouho jezerem Evropské unie a nyní se po přistoupení Švédska a Finska stává také jezerem Severoatlantické aliance. Co to znamená v praxi, záleží samozřejmě na jednotlivých členských státech NATO. Všechny obranné plány je třeba nejprve vypracovat, pak nacvičit a implementovat. V regionu nás čeká spousta práce a tohle je pouze výchozí bod, který umožňuje uskutečnit věci, které dříve nebyly možné.
I tak se ale nepochybně jedná o zásadní změnu. Před vstupem Švédska a Finska byla strategická situace v severském a baltském regionu velmi odlišná od současnosti: Norsko bylo osamoceno v Arktidě a pobaltské státy byly špatně propojené se zbytkem aliance. Obojí se mění přistoupením Švédska, které je skutečnou spojnicí mezi Arktidou, jižním Baltským mořem a Dánským průlivem. NATO díky němu získává obrovskou výhodu v plánování logistiky.
A co význam Finska, kterému se podařilo vstoupit do NATO už loni?
Vstup Finska v prvé řadě přispěl k tomu, že pobaltské státy přestávají být jakousi vzdálenou výspou aliance, která se nachází v nebezpečném sevření mezi Baltským mořem a Ruskem. Finsko má navíc neuvěřitelně dlouhou hranici s Ruskem, a i když to může znít jako protimluv, pro alianci to představuje velkou výhodu.
Finské území totiž není nějakým novým břemenem, které by NATO muselo bránit – to Finové zvládnou alespoň po určitou dobu sami. Pro Rusko jde ale o problém, protože s přistoupením Finska vznikla nepřerušená frontová linie mezi Ruskem a NATO, která se táhne od jihovýchodní Evropy až po Arktidu. V blízkosti finských hranic se navíc nachází mnoho strategicky důležitých míst, jako jsou Sankt-Petěrburg a poloostrov Kola, kde má Rusko svou jadernou ponorkovou flotilu.
Pokud se tedy na vstup Finska do aliance podíváte z ruské perspektivy, celý scénář potenciálního konfliktu s NATO se stává mnohem složitějším. Předtím mohl Putinův režim zastrašovat Pobaltí a celá aliance se děsila scénáře, ve kterém by Rusko uchvátilo třeba kus Estonska a následně NATO poslalo jaderné ultimátum. Tato hrozba se však výrazně zmenšila, protože pro Rusko by útok na Pobaltí znamenal v podstatě sebevraždu – a to zejména v tuto chvíli, kdy Putin z ruské strany hranice s Finskem stáhl velkou část vojáků i techniky na Ukrajinu.
Věříte tomu, že by se Finsko i Švédsko v případě konfliktu zapojily na straně napadených členských států NATO? Pokud by například došlo k nějakému ruskému výpadu ve Skandinávii nebo v Pobaltí a aliance by se ocitla bez amerického leadershipu, protože by do Bílého domu znovu nastoupil Donald Trump?
Jsem si tím naprosto jistá. Vojenská spolupráce mezi severskými zeměmi je stále intenzivnější, a to zvláště po rozhodnutí Švédska a Finska vstoupit do NATO. Takže pokud bychom si například představili omezenou ruskou vojenskou operaci v severním Finsku, určitě by došlo přinejmenším k reakci ze strany Švédska, Norska a Dánska a také Velké Británie, která se v tomto regionu silně angažuje.
V případě útoku na Pobaltí bude záležet na tom, jak přesně budou v tomto regionu navrženy obranné plány aliance. Lze očekávat, že pobaltské státy budou spíše zahrnuty do středoevropských obranných plánů NATO než do plánů pro obranu severské a arktické oblasti. Všechny tyto plány se ale samozřejmě nutně musí překrývat a nevidím scénář, ve kterém by Finsko nebo Švédsko váhaly s implementací článku 5 o vzájemné obraně – ať už s Američany, nebo bez nich.
Až do vstupu Finska a Švédska mnozí analytici označovali za nejslabší místo obrany NATO takzvanou „suwalskou kapsu“ – tedy velmi úzký koridor, který spojuje Polsko a zbytek aliance s Pobaltím. Jaká jsou podle vás v současnosti nejslabší místa NATO v případném konfliktu s Ruskem?
Podle mého názoru se slabá místa aliance v současné době nachází více na jihu. Ale i suwalská kapsa samozřejmě zůstává problematická. U různých pobaltských států je totiž situace odlišná. Estonsko se po přistoupení Finska bezpochyby nachází v lepší situaci, protože již není tak snadné zemi odříznout od zbytku aliance – Finsko přináší Estonsku další trasy pro dodávky zásob a posil.
Pro Litvu a Lotyšsko je to o něco složitější, protože Rusko fakticky ovládlo Bělorusko a může jeho území využít pro případnou agresi. Nicméně i tady došlo po vstupu Švédska do NATO ke zlepšení situace – území švédského ostrova Gotland se nachází velmi blízko, a může tedy sloužit jako základna pro dodávky posil a zároveň umožnit lepší obranu napadených zemí nejen ze vzduchu a po zemi, ale také z moře.
Zmínila jste slabá místa na jižním křídle aliance. Kde je spatřujete?
Původně jsem se obávala zejména situace v Černém moři, protože jde o velmi nestabilní oblast, která Rusku nabízí mnoho příležitostí k zastrašování a zasahování do sousedních zemí. V uplynulém roce jsme ovšem byli svědky toho, že se Ukrajincům podařilo vážně poškodit ruskou Černomořskou flotilu, takže ji nyní nepovažuji za velkou hrozbu. Nejvíce mě proto nyní znepokojuje rostoucí ruský tlak na Moldavsko.
Moldavsko sice není součástí NATO, ale je kulturně, historicky i jazykově úzce spjato se sousedním Rumunskem, které je členem aliance. Domnívám se tedy, že francouzský prezident Macron udělal velmi prozíravý krok, když podepsal obrannou dohodu s Moldavskem. Je třeba věnovat pozornost tomu, co by se stalo, kdyby se Rusko tuto zemi pokusilo napadnout.
Putin by mohl snadno využít toho, že Moldavsko není členem NATO, a pak bychom mohli mít podobnou situaci jako s Ukrajinou – s tím rozdílem, že Moldavsko by se pravděpodobně nedokázalo bránit stejně úspěšně jako Ukrajina.
A pak je tu samozřejmě Dálný sever a Arktida. Rusko v posledních 15 letech investovalo do vojenské infrastruktury v této oblasti způsobem, se kterým se NATO vůbec nemohlo měřit. Takže pokud jde o infrastrukturu a vojenské schopnosti v Arktidě, má Rusko v současné době převahu. Arktida také souvisí s globálními strategickými otázkami a konflikt v této oblasti by pravděpodobně rychle nabral globální rozměry.
Možná si myslíte, že Arktida je velmi odlehlé místo, ale Rusové ji vnímají jako možnou základnu pro případný útok na domovské území Spojených států. Je to tedy velmi složitá oblast a mám obavy z toho, že NATO vůči Arktidě ve skutečnosti nemá žádnou jasně formulovanou politiku – zejména vinou neochoty Kanady a Norska.
Vraťme se ještě k Finsku a Švédsku. Po ruské invazi na Ukrajinu v těchto zemích došlo k masivnímu nárůstu podpory členství v NATO. To vedlo v obou případech k opuštění dlouhé tradice neutrality a k historicky rychlému vstupu do aliance. Nakolik dnes Švédové a Finové vnímají Rusko jako bezprostřední bezpečnostní hrozbu?
Mezi Švédskem a Finskem panuje v této otázce velmi zajímavý kontrast. Podle oficiálních vyjádření všech nejvyšších vojenských i politických představitelů se Švédsko v současné době nachází ve vůbec nejhorší bezpečnostní situaci od druhé světové války. Ve Finsku si však myslíme přesný opak – tedy že naše bezpečnostní situace nebyla od získání nezávislosti v roce 1917 nikdy lepší.
Jak jsem již zmínila, Rusko přesunulo mnoho vojáků z naší hranice na Ukrajinu. To znamená, že přímá vojenská hrozba pro Finsko je v současnosti mnohem nižší než dřív, a odhaduje se, že obnovení ruské vojenské přítomnosti u finských hranic si vyžádá určitý čas. V roce 2022 jsme dokonce zaznamenali méně narušení vzdušného prostoru, protože Rusko bylo na Ukrajině velmi zaneprázdněné. To se však samozřejmě může změnit a již nyní jsme svědky hybridních válečných operací Ruska a Běloruska, které se naši hranici snaží zaplavit migranty.
Jak si vysvětlujete, že Švédsko hodnotí bezpečnostní situaci tak odlišně?
Domnívám se, že na tom má velký podíl více než dvě stě let trvající mír, který Švédsko zažilo. Je však také zjevně potřeba před veřejností obhájit výrazné navýšení vojenského rozpočtu a přesvědčit domácí obyvatelstvo, aby souhlasilo se všemi reformami, kterými dnes švédské ozbrojené složky prochází.
Švédsko zjevně potřebuje výrazně zvýšit investice do svých ozbrojených sil, které byly po pádu železné opony silně podfinancované. Z jakého důvodu k tomu samému nikdy nedošlo ve Finsku? Proč finští politici nikdy nepodlehli svodům takzvané „mírové dividendy“ – na rozdíl od politiků v podstatě celé Evropy včetně České republiky?
Finové nikdy neměli dostatečný důvod se domnívat, že by v Rusku docházelo k tak zásadním změnám, abychom mohli v naší ostražitosti zcela polevit. Dokonce i v optimistických 90. letech a na počátku nového tisíciletí, kdy se mnozí domnívali, že by se Rusko mohlo stát normální zemí, finské vládní zprávy z tohoto období nikdy zcela nevylučovaly hrozbu vojenské agrese.
A myslím, že to je skutečně zásadní rozdíl mezi námi a zbytkem Evropy: Finové nikdy nevylučovali možnost nejhoršího, přestože zároveň doufali v to nejlepší. A zejména od roku 2012, kdy se Putin vrátil k moci, je celkem jasné, na jaké trajektorii se Rusko nachází.
Sdílejí tento pohled na ruskou hrozbu všechny hlavní politické síly ve Finsku?
Ano, Finsko má v oblasti národní bezpečnosti konsenzuální kulturu. Posouzení bezpečnostních hrozeb se nemění nejen posledních sto let, ale v podstatě ani za posledních tisíc let, kdy Finsko pravidelně válčilo s Ruskem. Je to jediná země, proti které jsme kdy bojovali, a Finové mají dlouhou historickou paměť.
V podstatě každý má předky, kteří se účastnili zimní války v letech 1939–1940 nebo takzvané pokračovací války mezi lety 1941 a 1944. Skutečnost, že se nám podařilo uhájit nezávislost a nestat se součástí Sovětského svazu, významně přispěla k formování finské identity.
Takže ve Finsku neexistuje žádná proruská politická síla, kterou jinak najdeme téměř v každé zemi Evropy?
Ne, je docela unikátní, že ani krajní pravice ani krajní levice ve Finsku nepodporují Rusko. V této otázce vždy panovala naprostá shoda, i když v období studené války a po pádu železné opony nebylo politicky korektní mluvit o Rusku jako o hrozbě příliš otevřeně. To se samozřejmě změnilo v roce 2022 po ruské invazi na Ukrajinu.
Je také zajímavé, že ve Finsku nepanují žádné protiukrajinské nálady, které dnes najdete v mnoha zemích Evropy, a to i přesto, že jsme v přepočtu na počet obyvatel přijali poměrně velký počet ukrajinských uprchlíků. Veřejné mínění stojí pevně za Ukrajinou a v průběhu času se tato podpora dokonce zvyšuje, protože válka pokračuje a mnoho lidí ve Finsku se obává, co by se stalo, kdyby Rusko zvítězilo.
Minna Ålanderová je výzkumnou pracovnicí Finského institutu mezinárodních záležitostí (FIIA) v Helsinkách a Centra pro analýzu evropské politiky (CEPA) ve Washingtonu. Její výzkum se zaměřuje na NATO, bezpečnost v severní Evropě, severskou obrannou spolupráci, bezpečnost v Arktidě a také na německou a finskou bezpečnostní a obrannou politiku. Ålanderová dříve působila v Německém institutu pro mezinárodní a bezpečnostní záležitosti (SWP) v Berlíně.
