Proč se blízké vztahy mezi Ruskem a Tureckem změnily po sestřelení ruského letadla a proč po porážce Islámského státu může přijít genocida sunnitů a miliony mrtvých a utečenců, vysvětluje politolog Jefim Fištejn. Je Západ opravdu tak bezkoncepční, jak to vypadá?
Jak to teď vypadá se situací Ruska v Sýrii? Zdá se, že se tam konflikt nějak zadrhl. A co se vlastně děje mezi Ruskem a Tureckem?
Začneme-li Tureckem, zdá se, že to není pouze nahodilý konflikt, ono to skutečně vypadá, že ta situace nemá nějakou hlubší politickou nebo diplomatickou podstatu. Rusko se značně orientovalo na spolupráci s Tureckem. Například můžeme zmínit snahy Ruska obejít Ukrajinu, aby svůj plyn vedlo přes Turecko. To je projekt zvaný Turecký proud. Ekonomická spolupráce mezi Ruskem a Tureckem neodpovídala skutečnému významu, byla opravdu nadsazená. Rusko se například turisticky významně orientovalo na Turecko. Turecko provádělo největší objem stavebních prací v Rusku. Byla tam zdánlivě naprosto dokonalá reciprocita a spolupráce. Rusko mohlo těžit z toho, že může vrážet nůžky mezi země NATO. A pak najednou přešel takový nečekaný obrat.
Proč najednou takový konflikt? Kvůli jednomu sestřelenému letadlu?
Je tam jedna okolnost, Turecko má vlastní kurdskou politiku, která je v určitém rozporu s představou, kterou prosazuje Rusko. O Irák tolik nejde, tam mají Kurdové plnohodnotnou autonomii. V Sýrii ale vznikla kurdská enkláva, která ještě navíc sousedí s tou kurdskou oblastí v Iráku. A to je něco, co Turecko skousnout nemohlo. Rusko zase nechtělo ustoupit od představy jednotné Sýrie. Je přitom celkem chyba světového společenství, že se nedopracuje k rozdělení těchto umělých celků. Turecko má zájem na tom, aby v Sýrii žádný Kurdistán nevznikl, Rusko má zájem o jednotnou Sýrii ve starých hranicích, která by byla kontrolovaná z Damašku. Je tu vidět určité překvapení nad prudkostí, se kterou Rusko reagovalo na sestřelení svého vojenského letounu. Rusko také zcela nešetrně pokračovalo v potlačování protiasadovské opozice, a to ještě přímo na hranicích s Tureckem, v oblastech s tureckou menšinou, a to i nábožensky. Ta turkmenská menšina jsou sunnité a Turecko mělo zájem na vzniku zóny, která by byla pod kontrolou Turecka a přitom Rusové poměrně nešetrně systematicky tuto domobranu ničilo, přitom je poměrně celá ta menšina nepočetná, je to asi 150 tisíc lidí.
Takže Turecko bylo podrážděné a navíc si myslí, že mu nic vážného nehrozí?
V situaci, kdy Rusko bylo několikrát očividně varováno a bralo to na lehkou válku, došlo k tomu incidentu. Turecko si nepochybně myslelo, že je silně podporováno svým členstvím v NATO, v čemž se nejspíš trochu přepočítalo. V situaci, kdy je NATO do jisté míry rozloženo a jeho základní složka, kterou jsou Spojené státy, je pod vlivem nesrozumitelné a bezkoncepční politiky Baracka Obamy, ta podpora Spojených států pro Turecko už není taková, jaká bývala v minulosti. Turecko má proti sobě silné Rusko a ne tak jednoznačnou podporu USA.
To, že se Rusko zachovalo k Turecku tak, jako se chovalo k bývalým sovětským republikám, je pouze půvabná známka toho, jak si Rusko představuje svou roli na mezinárodním poli. To znamená, že třeba okamžitě vyhlásilo embargo na dovoz tureckých potravin, které jsou pověstné svou vysokou kvalitou. Byly označeny za nevyhovující přísným ruským zákonům. To je spíše takový folklor v současnosti. Rusko ukázalo nejen svým bývalým republikám, ale zemi, která nikdy nebyla součástí Sovětského svazu, jak s takovými sousedy bude zacházet. Spor ale nemá žádnou hlubokou podstatu. Kdyby se našlo nějaké společné stanovisko, jak postupovat proti Islámskému státu, byl by spor poměrně rychle urovnán.Turecko se dostalo také do ohniska zájmu v Evropské unii. Vidíme, jak situace někdy nadhodnocuje význam nějakého státu, jeho objektivní význam. Je to tím, že je v regionu jedním z lokálních hráčů.
Jak to teď vypadá s postavením Ruska v Sýrii? Nezdá se, že by boj proti Islámskému státu byl tak úspěšný, jak si to někteří nadšenci a přátele Ruska mysleli.
Bohužel v postupu mezinárodního společenství vidíme určitou bezradnost, tak jako například ve vztahu k utečencům. Chybí tu strategie. Tento region je komplikovaný do jisté míry mimo jiné také tím, že jsou to dohromady sešívané útvary. Teď by to chtělo dát hlavy dohromady a pokusit se určit nové hranice. Sunnitské obyvatelstvo jak v Sýrii, tak v Iráku nemá žádné politické zastoupení, žádnou politickou reprezentaci. Saddám Husajn byl sunnita a svým způsobem zajistil nadvládu sunnitské menšiny v Iráku nad zbytkem země. Spojené státy se zachovaly nešetrně, když svrhli jeho vládu a přitom neměli systém, který by zohledňoval tuto potřebu politického zastoupení. Takový mimochodem v Libanonu byl, později zkolaboval, ale delší dobu existoval. Sunnitská menšina ztratila v Iráku možnost jakéhokoliv politického zastoupení. USA ji vnímaly jako základnu pro stranu BAAS, Saddáma Husajna a jeho věrné. Takže se sunnitská menšina stala obětí nového uspořádání. Kurdská menšina měla svou autonomii, měla silný vztah s armádou. Sunnité neměli nic. Přestože po pádu Saddáma Husajna sunnitské kmeny projevily vysokou míru loajality vůči Američanům a pomohly dosáhnout Američanům určité rovnováhy v zemi. Vytlačili al-Káidu. A sunnitská provincie Akbar byla první, kam George Bush vážil cestu, protože v Bagdádu tehdy řádily oddíly, které se nazývaly Mahdího armáda. Letěl tedy do provincie Akbar, kde byly pořádek a mír. Sunnité byli protiteroristicky naladění a bylo potřeba, v uvozovkách, určitého umění, jak tuto oblast příznivě naladěnou vůči Spojeným státům zasáhnout tak, aby z toho vznikl naprostý chaos nepořádek.
Jak se může situace vyvíjet?
Teď je tam v regionu všechno propojené, nejsou hranice mezi Sýrií a Irákem, aspoň teď ne. V Sýrii sunnitské obyvatelstvo tvoří většinu a nemá, jak jsme řekli, žádné politické zastoupení. V Iráku tvoří menšinu ale docela významnou a dobře organizovanou. Mezinárodní společenství nedělá nic, aby jim nějaké zastoupení slíbilo. Mluví se o zničení Islámského státu rukama arabských národů nebo kurdských bojovníků, ale to nebude znamenat nic jiného než novou genocidu, protože není možné zničit Islámský stát, aniž by ale alavitská, šiítská nebo kurdská armáda vstoupily na sunnitská území. To znamená provést docela genocidní válku proti sunnitskému obyvatelstvu. Protože sunnité nemají žádné zastoupení, jejich jedinou formací, která tam vznikla, je Islámský stát.
S bojem proti němu se ale nejspíš přestat nemůže…
Ten je samozřejmě naprosto barbarský a zasluhuje si nějaký způsob vojenské porážky. Ale je potřeba si uvědomit, že místo toho by mělo být sunnitům nabídnuto něco, aby nevznikly další miliony zavražděných a další miliony utečenců. Bohužel mezinárodní společenství toto vůbec nebere v úvahu. Ani žádnou autonomii. Aspoň já jsem neslyšel, že nechceme jen tak porazit Islámský stát, ale chceme na jeho místě silnou autonomii. Žádný ze západních států ani Rusko tam nechtějí vstoupit pozemními silami. Když tu práci nechají na místních kmenech, odpůrcích sunnitů a pomohou jim zvítězit pomocí kampaně leteckých náletů, bude další genocida. To je krátkozraké. To se projevilo i v otázce uprchlíků vůbec, naprostá neschopnost. V posledních dnech jako poměrně pozitivní hodnotím snahu těch sunnitských státu v okolí, třeba Saúdské Arábie a podobně, vytvořit jakousi koalici, která by ve výsledku byla schopná sunnitům nabídnou jiné východisko než sebevražedné zničení celé skupiny.
Zatím to ale na rychlé vítězství na IS nevypadá…
Dneska už můžeme konstatovat, že třeba kampaň ruských leteckých útoků neměla valného výsledku. Syrská armáda vůbec nikam nepostoupila. Území Islámského státu se v důsledku ruských útoků nezmenšilo. Přinejmenším na zimu se ofenziva zastavila. Můžeme počítat s tím, že to je válka na dlouhé lokty. Rozhodně přežije příští rok.
