Sovětská jídelna v Benderech FOTO: Markéta Mitrofanovová / FORUM 24
FOTO: Markéta Mitrofanovová / FORUM 24
REPORTÁŽ / Pokud bych měla parafrázovat slavnou scénu ze Svěrákovy a Smoljakovy komedie Rozpuštěný a vypuštěný, napsala bych: „Lenin, Lenin, Lenin…, Lenin.“ Jenže to by nebylo přesné. Ve skutečnosti to je Lenin, srp a kladivo, Lenin, pěticípá hvězda, Stalin, Gagarin, Lenin. Vítejte ve skanzenu východní Evropy, jehož kulisy obývají lidé, kteří zde vedou reálné životy – v Podněsterské moldavské republice.
Jestliže se člověk na návštěvu tohoto územního celku fakticky odtrženého od Moldavska mentálně připraví, nemůže ho překvapit, že první pamětihodností, na niž průvodkyně upozorní, je tank – vzpomínka na občanskou válku z počátku 90. let minulého století. Tehdy se Moldavsko, dříve jedna z republik SSSR, osamostatnilo.
Podněstří, které je jeho součástí, zahájilo s podporou Ruska boj o odtržení, při němž na obou stranách konfliktu zahynuly stovky lidí. Spor se dodnes nevyřešil, ale podněsterští, ruští a moldavští vojáci dohlížejí na to, aby se znovu nezměnil v krveprolití.
Na hranici asi 50 kilometrů jihovýchodně od Kišiněva odevzdáváme k nahlédnutí pas. Zpátky spolu s ním dostáváme migrační kartu, kterou bude nutné předložit při výjezdu.
Anonymní narkomani
Do centra města Bendery proslulého pevností dlouho ovládanou Turky, se máme dostat trolejbusem. Jízdní řády? Neexistují. „Kluci, čekáte už dlouho?“ ptá se průvodkyně výrostků sedících na obrubníku. Něco jako zastávka s lavičkou rovněž schází. „Asi deset minut,“ odpovídají. To je dobrá zpráva, trolejbus snad co nevidět přijede.
Přestože už jsem při návštěvách Ruska zažila dopravní prostředky, kterým by to slušelo spíš v muzeu, tenhle kousek má toho evidentně za sebou ještě mnohem víc. Podobně jako většina pasažérů – životem opotřebovaných žen a mužů, u nichž by se dalo tipovat, zda jde o narkomana, či alkoholika.
Kromě notně oprýskaného interiéru mě do očí uhodí samolepka na okně, která inzeruje bezplatnou pomoc kišiněvského sdružení Anonymní narkomani. „Každý narkoman jednou přestane brát drogy. Někomu se to podaří i za života.“
Uvědomuji si, že při návštěvě této enklávy je obrovskou výhodou znalost ruštiny – průvodce se může snažit sebevíc, ale všechny nápisy kolem vám prostě nepřeloží.
„Budeme na prvním programu?“
Nedělní trhy ve stotisícových Benderech jsou podle průvodkyně příležitostí, jak si podněsterští důchodci mohou přilepšit k důchodu, který činí kolem 50 eur měsíčně. Ceny v supermarketu jsou o třetinu až polovinu nižší než u nás. Kromě toho, co daly zahrádka nebo sad, nabízejí prodejci například andulky či akvarijní rybky.
„Všechny produkty jsou lokální,“ zdůrazňuje průvodkyně – třicátnice pocházející nedaleko odsud. Také cedule v hale hlásá: „Nakupuj podněsterské zboží.“ Vezmu půl kila hrušek za tři místní ruble. V Podněstří nefungují běžné platební karty ani není možné vybrat si hotovost z bankomatu. Směnáren je ale ve městě dost – za jedno euro dostanete zhruba 18 podněsterských rublů.
„Budeme na prvním programu?“ směje se babka za pultem se zeleninou, když si všimne, že ji fotím. I když jde o žert na úrovni mateřské školy, oceňuji, že mi nenadává.
Oligarcha i komunistické modly
Autem, které patří otci naší průvodkyně, se přesouváme do hlavního města separatistů – Tiraspolu, který mohou fotbaloví fanoušci znát z evropských pohárů. Proti místnímu Šerifu například loni v listopadu nastoupila pražská Slavia.
Majitel tiraspolského klubu vlastní nejen stadion, ale třeba i síť benzinek a supermarketů. Jejich zásobování se s tím sovětským ovšem nedá srovnávat. S tím jde ruku v ruce nápis u výstavního parku: „Tiraspol – jen to nejlepší…“ Jenže pozlátko se týká pouze kousku centra města, o něco dál už je plno domků na spadnutí a děravé silnice.
Zvlášť co se symboliky týče, je separatistická samospráva sovětštější než sovětské Rusko. O zobrazení Lenina či komunistických symbolů tady doslova zakopáváte. Zvláštní kapitolou jsou sovětské jídelny připomínající Leninovo muzeum v Tampere.
„Hrůza, co se teď děje“
Jenže v tomto případě jde o skutečný život, ačkoli mozek může odmítat fakt, že něco takového v dnešní době v Evropě existuje.
První jídelnu v tomto duchu jsme navštívili už v Benderech. Ceny polévek i hlavních jídel se pohybovaly v rozmezí od 15 do 30 korun. Pivo z místního pivovaru Stará pevnost zrovna došlo, tak jsme využili možnosti nechat si ho v obchůdku o patro níž načepovat do pet lahve.
Z cedulky na výčepu jsme se dozvěděli, že pivovar má také svůj bar, kam zve hosty ke sledování zápasů Ligy mistrů. Pivo bylo překvapivě dobré, vzhledem k tomu, že od produktu ze „země, kde zítra již znamená včera“ jsem neměla velká očekávání.
Jídelna v Tiraspolu je členitější a vybavena větším množstvím dobových artefaktů. Také babka, která prochází kolem, jakoby vypadla ze sovětských dob. „To je hrůza, co se teď děje. Kdysi tu v textilkách pracovalo šest tisíc lidí,“ pronese.
Průvodkyně její slova komentuje s tím, že jde o typický přístup generace, která nedá na sovětské časy, kdy v Podněstří vzkvétal průmysl, dopustit. Je otázka, co si myslí mladí. S těmi se do částečného kontaktu dostáváme jen jednou, v parku.
Velvyslanec, který čeká
Jakmile dvě dívky, které míjíme, zaslechnou průvodkyni mluvit anglicky, začnou se chichotat: „Amerikanci, chelou!“
Podobně absurdní jako sovětské kulisy je zřízení velvyslanectví Abcházie a Jižní Osetie, valnou většinou zemí neuznaných celků, které jako jediné uznávají Podněstří. Průvodkyně nás bere do zanedbaného činžáku, kde zastoupení sídlí. Na dveřích jsou vyvěšeny úřední hodiny pro veřejnost.
Průvodkyně vypráví, že když se jednoho z velvyslanců ptala, co v Tiraspolu dělá, odpověděl: „Čekám.“
Nádor, který je třeba vyrvat
Celé by to vlastně bylo k pousmání, kdyby zároveň člověku neběhal mráz po zádech. Jak se vyjádřil majitel našeho apartmánu v Kišiněvu: „Podněstří je jako nádor, který je třeba vyrvat, protože člověk by se měl od toho, čemu se říká russkij mir, držet co nejdál.“
Dva dny před návštěvou tohoto separatistického regionu, který sice jeho modla Rusko podporuje, ale jako samostatný stát neuznává, jsme se náhodou ocitli na mítinku současné moldavské prezidentky, která by ráda do roku 2030 zemi přivedla do Evropské unie. Musí ale získat mimo jiné potřebnou podporu v říjnových volbách.
Mezi jejími fanoušky byly i desítky starších lidí. Jenže seniorů je v zemi, která má 2,4 miliony obyvatel, více než 600 tisíc. A většině z nich se stýská po sovětských časech.
