Symbolické náhrobky FOTO: Markéta Mitrofanovová / FORUM 24
FOTO: Markéta Mitrofanovová / FORUM 24
Devětadvacátého srpna uplyne osmdesát let od likvidace jednoho z největších a nejdéle fungujících židovských ghett, které během druhé světové války nechali zřídit nacisté. Do polské Lodže, jíž se v té době na Hitlerův rozkaz říkalo Litzmannstadt, bylo deportováno také na pět tisíc Židů z Protektorátu Čechy a Morava, mezi jinými sestry spisovatele Franze Kafky – Gabriele a Valli.
Odtud pak stejně jako většina ze dvou set tisíc obyvatel ghetta, které nezabilo vyčerpání, zima, podvýživa, nemoc nebo nelidské zacházení, putovaly do některého z vyhlazovacích táborů. Ve stanici, z níž lidé v dobytčácích odjížděli na smrt, vznikl Památník vyhlazení lodžského ghetta.
Ten tvoří tak trochu protiklad centra pulzujícího města v srdci Polska, které se téměř před očima zbavuje nálepky polského Manchesteru a mění se v destinaci plnou originálních a odvážných – zdaleka nejen architektonických – nápadů a výborné gastronomie.
Ve Stanici Radegast, jak se pietní místo nazývá, se zkrátka nelze nezklidnit, protože „kulisy“ a tamní expozice vás vrátí do surové první poloviny 40. let minulého století. Projít se můžete například Tunelem deportovaných, kde jsou u jednotlivých letopočtů popsány důležité dějinné události.
Zeď pokrývají nekonečné transportní seznamy obětí holocaustu – osob, které z lodžského ghetta odjely do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Jejich názvy jsou uvedeny na kamenech ve tvaru židovských náhrobků poblíž železniční budovy z roku 1941. Tunel uzavírá Sloup paměti v podobě komína se Síní měst, z nichž Židé do ghetta v Lodži přijeli.
Neschopni práce šli do plynu
V roce 1939 žilo v Lodži 233 tisíc Židů, kteří tvořili zhruba třetinu obyvatel města. V únoru 1940 vzniklo v jeho nejchudší části jedno z největších ghett v Evropě. Na plochu 4 km² se muselo vměstnat 164 tisíc lidí – některým Židům se totiž včas podařilo utéct. V letech 1941 a 1942 bylo do ghetta deportováno dalších 38 500 Židů, z toho 20 tisíc z Říše a Protektorátu Čechy a Morava, zbytek z měst v rámci vojvodství.
Ghetto mělo být od počátku schopné si samo na sebe vydělat, a proto v něm byly po celou dobu jeho existence zřizovány výrobní závody. Koncem roku 1943 ve 117 podnicích pracovalo téměř 74 tisíc dělníků. Naprostá většina produkce byla určena pro německý válečný průmysl.
Mimo jiné se zde vyrábělo oblečení pro říšské vojáky. Pracovní síla byla potřeba, a proto šlo také o jedno z nejdéle fungujících ghett. Jakmile byl 8. prosince 1941 zprovozněn vyhlazovací tábor v Chełmnu nad Nerem s mobilními plynovými komorami, okamžitě se začalo s vraždami Židů „neschopných práce“.
Šestnáctého prosince úřady rozhodly o „přesídlení“ 20 tisíc Židů z lodžského ghetta. Postupně přibývaly další cílové stanice, mezi jinými i Osvětim-Březinka. V srpnu 1944 zůstalo v lodžském ghettu jen asi 1300 lidí, kteří měli připravit stroje, suroviny a zboží větší hodnoty k transportu. Konce války se jich dočkalo téměř 900 – někteří díky tomu, že se jim podařilo skrýt.
Mezi 16. říjnem a 3. listopadem 1941 bylo do Lodže deportováno pět tisíc Židů z protektorátu. Přežilo jich pouhých 277. Po vypálení Lidic v červnu 1942 sem přivezli také 88 lidických dětí, jejichž matky nacisté poslali do koncentračního tábora v Ravensbrücku.
Sedm dětí šlo na převýchovu do německých rodin a zbytek si převzalo gestapo. Nákladní auta je odvezla do Chełmna, kde byly zavražděny. Stejný osud potkal i 11 dětí z vypálené obce Ležáky.
Při likvidaci ghetta téměř 70 tisíc jeho obyvatel převezli nacisté do Osvětimi, kde selekcí prošlo asi pět tisíc z nich. Ostatní skončili v plynových komorách. Poslední transport z Lodže odjel 29. srpna 1944.
