Muzeum lehkého opevnění Soumarský most FOTO: Markéta Mitrofanovová / FORUM 24
FOTO: Markéta Mitrofanovová / FORUM 24
Prvorepublikové bunkry u Soumarského mostu na Prachaticku měly původně chránit jednu z nejdůležitějších přístupových cest do Čech. Jenže po mnichovské dohodě je bez boje získal Wehrmacht. Na konci druhé světové války pak takzvané řopíky v údolí Teplé Vltavy na Šumavě paradoxně pomohly ustupujícím Němcům v obraně proti Američanům.
Skupina nadšenců na místě bojů zrekonstruovala dva objekty lehkého opevnění a zpřístupnila je veřejnosti jako muzeum. Z parkoviště k nim dojdete za pár minut po zelené turistické značce. Výlet lze spojit s procházkou po naučné stezce Soumarské rašeliniště, která je dlouhá půldruhého kilometru a vede po dřevěném chodníku. Vzhledem k téměř nulovému převýšení ji zvládne snad úplně každý.
Zrádné bažiny
Rašeliniště lemuje Vltavu v údolí zvaném Vltavský luh a je součástí národního parku Šumava. Název naučné stezky stejně jako nedalekého mostu pochází od soumarů, kteří přepravovali sůl po legendární Zlaté stezce z Pasova do Prachatic. Pravě tady trasa už před více než 1000 lety překračovala Vltavu. Dopravci nákladu se museli vyhýbat zrádným bažinám, ve kterých podle dávných legend pobývali zlí duchové, čarodějnice nebo hejkal a bludičky tu lákaly lidi do záhuby.
V 18. století začal člověk rašelinu využívat. Nejprve jako palivo, později našla uplatnění také v lázeňství či v zahradnictví. Právě k těmto účelům se u Soumarského mostu těžila od 70. let 20. století do roku 1998, kdy jí z původní pětimetrové vrstvy zbylo v průměru 70 centimetrů. Devastaci mokřadů ilustrují fotografie na jednom z informačních panelů.
Pár let po ukončení těžby, kvůli níž bylo rašeliniště odvodněno sítí kanálů, začala záměrná obnova území, která spočívá především v zadržování vody. Ta brání rozkladu odumřelých zbytků rašeliníku, který se tak hromadí a vrství. Během procházky je vidět, jak revitalizace pokročila. Po zahrazení odvodňovacích kanálů vznikla jezírka a patrné už jsou i souvislé koberce rašeliníku, který tu byl doma už od sklonku doby ledové.
Jako při mobilizaci
Soumarský most je zmiňován už v polovině 13. století v listině pasovského biskupa, který přikazoval ženskému klášteru v Niedernburgu odvádět část svých příjmu z mýta na Zlaté stezce na opravy „mostu v lese“. Spolehlivější je ale doklad z roku 1570, v němž jeden ze zápisů pojednává o opravách či údržbě tohoto mostu. Ve třicetileté válce se o něj mnohokrát bojovalo. Dřevěný most sloužil do roku 1937, kdy ho nahradil betonový.
Ve stejné době začala v této strategické lokalitě berounská firma Jelínek a synové stavět osm vojenských pevnůstek (podél Teplé Vltavy jich bylo celkem 111) v zesílené odolnosti vůči střelbě i granátům. Jednalo se o modernizovaný vzor 37 vybavený mimo jiné střílnami, opancéřovanými dveřmi, granátovým skluzem, periskopy ve stropě a také ručními ventilátory zajišťujícími výměnu vzduchu během boje.
Po případném zahájení útoku ze strany nacistického Německa se počítalo se zničením mostu přes Vltavu, takže těžké kulomety mířily právě na něj. Obranyschopnost zvyšovala Vltava jako přirozená překážka pro pěchotu a vozidla. Po mnichovské dohodě však musela československá armáda plně vybavené bunkry, kterých vzniklo po republice více než 10 tisíc, vyklidit a předat Němcům.
Ti je využili jako úkryt počátkem května 1945, když potřebovali získat čas během ústupu na západ. Do obrany před americkými jednotkami nasadili i tank, ale nakonec byli z bunkrů vyhnáni. Předtím ovšem stačili Soumarský most vyhodit do povětří. Na podzim 1945 vznikl na jeho místě dřevěný a v roce roce 1998 současný železobetonový.
V 50. letech minulého století se řopíky upravovaly na protiatomové kryty. Od roku 1990 je armáda rozprodává, v některých vznikají muzea. Rekonstruované bunkry poblíž vodáckého tábořiště u Soumarského mostu poznáte už z dálky podle toho, že jsou natřeny maskovacími barvami. Spolek nadšenců je stavebními úpravami a dobovým vybavením uvedl do stavu při mobilizaci v září 1938 a pořádá v nich komentované prohlídky.
