Ohromný výbuch rakety zabil v Izjumu na padesát lidí. FOTO: FORUM 24 / Ray Baseley
FOTO: FORUM 24 / Ray Baseley
REPORTÁŽ / Tuhle cestu nikdo rozumný nepodniká zbytečně. Rozstřílené domy vyprávějí své vlastní příběhy. Zachmuření dobrovolníci se scházejí na okraji města, které zažilo peklo. Za obzorem duní těžká artilerie. Mobilní aplikace rudě varuje před náletem. Jedeme na východ a pak na jih. Jako bychom mířili do Mordoru. Cestou potkáváme ukázky jeho moci. V noci nám nad hlavou vrčí drony.
Přijeli jsme do Charkova. Osamělý důchodce vleče tašku na kolečkách v místech, kudy na začátku tzv. plnohodnotné války téměř procházela fronta. Stopy války jsou všudypřítomné. Dopady raket a řízených pum jsou tu stejně běžné jako zpoždění české železnice. Ale i tady existuje naděje. „Ukrajina zvítězí,“ říká nám nápis nakreslený žlutou barvou na garážových vratech.
Cesta naděje života veze tamním dobrovolníkům tolik potřebnou pomoc. Když dorazíme, spousta beden zmizí ve dveřích skladu jako v Otesánkově chřtánu. Není jí dost, nikdy jí není dost, ale Otesánek i tak spokojeně nabobtná. Doplňujeme zásobu jeho krabic o ty své. Nocujeme u oken během leteckého poplachu. Jsme 25 kilometrů od Rusů. Stačila by jedna raketa anebo klouzavá puma a nemusela by se ani trefit. Okna, u nichž spíme, by se rozbila a střepy by odvedly svou práci a rozkrájely nás na maděru. Přesto těch pár hodin, které máme, spíme klidně. Odpočinout si je nutné, čeká nás cesta na jih, dolů na Donbas. Do brány Mordoru.
Přijíždíme do města jménem Izjum. Místní si nás měří nepřátelským pohledem. Nakupujeme jídlo a já se omlouvám u kasy za svou bídnou ukrajinštinu. „Jsem z Česka, neumím dobře mluvit,“ říkám pokladní. Její unylý pohled se rozjasní. „Vy jste Čech?“ ptá se mě česky. „Žila jsem u vás několik let. Pracovala jsem v Kunovicích!“ dodá. Neptám se jí, proč se rozhodla vrátit právě sem, do stínu války. Příběhy bývají podobné. „Moje rodina je tu, mám tu maminku a tatínka, jsou staří, kdo by se o ně postaral?“ Příběhy bývají podobné, a potom Mac, náš český průvodce a bývalý bojový medik z Bachmutu, trochu spěchá. Chce nám totiž něco ukázat.
Devátého března 2022 ruský letecký úder zasáhl v Izjumu pětipatrový panelák. Stojíme před ním. Trojici bloků chybí ten prostřední. Chybí obvodové zdivo. Chybí lidé. Ve sklepě se schovávalo na 50 civilistů. Přesně podle předpisů. Dům se na ně zhroutil. Zahynuli muži, ženy i děti. Nikdo neměl šanci. Dětské hřiště s houpačkami a klouzačkou neustálo tlakovou vlnu. Jsme v centru apokalypsy, která se tudy přehnala, aniž by jí svět věnoval intenzivní pozornost.
Nikde tu není nic živého. „Podívejte se sem,“ ukazuje Mac na památníky a hroby. Vidíme na nich jména a fotografie lidí, kteří zde zahynuli, a dárky položené na jejich památku. V bytech zbavených obvodových zdí vidíme jejich televizi, jejich šicí stroj. Ve vyšších podlažích se nachází velká šatní skříň. Rozbitých domů jsme cestou potkali mnoho, ale nikde paneláky nestály tak „česky“ jako v tomhle městě na východě Ukrajiny. Nikdo z nás příliš nemluví. Není slov.
Není ani mnoho času, protože je potřeba dorazit o mnoho set kilometrů dále. Na Ukrajině je všechno „daleko“. I proto každodenní zprávy o posunech ruských vojsk nyní vnímáme jako drobný kosmetický neduh na tváři napadené země. Jedeme rychle, kolem minových polí, odminovacích týmů, vozidel s patřičnými nápisy. Překvapivě solidní silnice lemují výstražné nápisy s cedulkami „Pozor miny!“.
Cestou míjíme jinou vísku, plnou rozbořených domů. Není pochyb o tom, že se tu odehrála bitva. „Rusové tu udržovali své pozice během ukrajinské charkovské ofenzivy,“ vysvětluje nám Mac. Místní kostel by mohl vyprávět, protože jeho cibulovou kupoli zasáhl dělostřelecký granát. O kus dál se válí věž ruského tanku. Hlaveň chybí. Bedny na munici v okopu tvoří provizorní kryt. Ani jeden dům nezůstal celý. Tady už nikdo nežije.
To ale není případ nedaleké vísky jménem Virnopillja, kde dosud přebývá několik lidí. Cestou vroubenou výstrahami před minovými poli jedeme za paní, která nás zná. Ljuba Fjodorovna vítá dobrovolníky s pláčem. Hned snáší jídlo. Polévku. „Kotlet“, tedy smažené mleté maso. „Každý den mi tu něco lítá nad hlavou. Tak strašně se bojím,“ naříká paní roztřeseným hlasem. Dobrovolníci jí předávají potraviny a přihodí i něco na léky. Žena střídavě pláče a objímá jednoho po druhém. Zvláštní pozornost věnuje Macovi, který je oproti křehké staré paní téměř dvojnásobného vzrůstu. Její příchylnost k němu nás všechny dojímá.
Rádi bychom pobyli déle, nesmíme se ale zdržovat. Následuje další objímání a slzy. Odjíždíme až příliš brzy, ale čas je omezený a vzdálenosti značné. Dnes ještě musíme navštívit vojáky 56. brigády a předat jim poklad, na který toužebně čekají. Dobrovolníci bábušce slibují, že se zase brzy vrátí. Naskakujeme do aut a vyrážíme. Čeká nás další přesun.
