REPORTÁŽ / Ukrajina se silnicemi plnými děr, rozstřílené a občas provizorně opravené budovy, lány nesklizené úrody táhnoucí se až k obzoru a v nich ohořelá auta. Tak nyní vypadá krajina podél fronty. Města a vesnice, které byly až do podzimu loňského roku pod ruskou okupací, stále nesou stopy tvrdých bojů. V některých obcích stále zůstávají lidé, protože nemají kam jít, nechtějí opustit svá zvířata, nebo si řekli, že už dožijí doma. Někteří ještě pamatují druhou světovou válku.
Je tu celkem klid, jen občas je slyšet výstřel ukrajinské artilerie a někde v dálce se objeví kouř. Ve vesnicích i v lesích pobíhají psi, kočky a lišky hledající potravu. Občas najdou zapomenuté lidské tělo. Kodrcáme se po polní cestě a legendární ukrajinská černozem se lepí na kola. Slunečnice v poli smutně klopí hlavy a vy nesmíte udělat ani krok z cesty – všude okolo jsou totiž miny.
Azylový dům v Kostiantynivce (či rusky Konstantinovce) v Doněcké oblasti založil a vybavil český dobrovolník Alois Zwesper. Slouží lidem, kteří přišli během války o střechu nad hlavou, a poskytuje možnost důstojně se najíst, napít a umýt i lidem z okolí. „Nikdo tu zrovna není, jenom jeden duševně chorý člověk,“ říká správce. „Takže se nelekněte.“ Chystám se do sprchy, když v tom začne někdo bušit na dveře našeho pokoje a křičet o pomoc. Otevřeme s dobrovolnicí Ludmilou Doutlíkovou z organizace Člověčina z.s. a tam stojí stará paní a s hrůzou v očích říká: „Už si pro mě jdou, zabijí mě! Pomoc!!!“
Správce ji chytne a táhne pryč, ona dále křičí. On ji zavře do jejího pokoje, ona buší a kope do dveří. Jmenuje se Nina Gerasimovna, je jí 83 let a včera ji vojáci evakuovali z nedaleké Rusy ostřelované oblasti. Správce ji znovu pustí na chodbu a ona křičí a leze po čtyřech, jako by byla pod palbou. Pak si stoupne ke zdi. Jdu pomalu k ní a obejmu ji: „Zase bude dobře, říkám.“ Po chvíli se uklidní a jde si se mnou sednout do vstupní haly. Nechce být sama: „Přicházejí za tmy, víte? Chtějí mě zabít!“ Správce její halucinace dost necitlivě komentuje: „Je posedlá běsy. Jako existují andělé, tak existují běsy.“
Nina Gerasimovna se na něj rozzlobeně zadívá: „Myslela jsem, že jsi dobrý člověk, ale ty mě chceš zamknout na pokoji!“ A pak pokračuje: „Musela jsem doma nechat psa a kočku. Bojím se o ně,“ říká se slzami v očích. „A bojím se, že už nikdy nepřijde ráno.“ Nakonec nad ránem přece jen usne a druhý den se cítí lépe: „Omlouvám se za včerejšek, já nejsem psycho!“ říká. Je to milá stará paní. Ona je normální, zešílel spíš okolní svět.
Psi ve městech a vesnicích tvoří smečky, společně vybírají odpadky, hledají zdechliny a loví. Menší psíci nadhánějí zvěř, větší psi ji pak strhnou. A občas narazí psi a kočky na tělo vojáka nebo civilisty v silně zaminované oblasti. Je lepší na to nemyslet… Občas se na louce pase kráva nebo stádo koz. Není jich ale moc, i zvířata už jsou opatrná. Za začátku se stávalo, že opuštěné stádo krav uteklo do polí. Bylo pak jen otázkou času, než jedna z krav šlápla na minu a rázem byla na kusy. Ostatní krávy s hrůzou běžely zpět a pochopily, že tahle pastva by byla jejich poslední.
Z převážně zemědělské Charkovské oblasti se přesouváme na jih. Průmyslová krajina na Donbase velmi připomíná svým duchem Mostecko či Karvinsko, jen je úplně rovná. Zároveň se zdejší kultura více blíží „ruskému světu“ a častěji zní ruština. Po příjezdu do města Pokrovsk začínám mít zvláštní stísněný pocit. „Včera jsem měla jít rozdávat humanitární pomoc a vyplnit nějaké papíry, ale byla jsem dost nastydlá a taky neměl kdo pohlídat děti, tak jsem nakonec zůstala doma,“ vypráví Jevgenija, žena místního evangelického faráře Olega. Nachlazení jí zachránilo život. Do centra sociální pomoci přiletěly dvě ruské rakety.
„Když jsem se to dozvěděla, zůstala jsem stát jako zkontužená (kontuze = otřes mozku po výbuchu granátu). Mohlo být po mně. Uf.“ Jevgenija je půvabná drobná tmavovláska, která rozhodně nevypadá na 42 let. Stará se o tři děti a spolu s manželem provozuje pekárnu, v níž zaměstnává další lidi uprchlé z okupovaných oblastí. Ona pochází z Vuhledaru, její muž Oleg, kazatel, pochází z Doněcka. Společně žili ve Slavjansku a pak v obci Marjinka, kde měli také farnost a pekárnu. Pro ně začala válka už v roce 2014. Zažili ruskou okupaci, rozváželi humanitární pomoc s malými dětmi v autě.
„Byli jste i v Marjince? Nebyli, že? Protože Marjinka už není,“ konstatuje Oxana, starší žena, která spolu s manželem a dalšími uprchlíky bydlí v jedné z budov patřících k pekárně. „Měli jsme krásný dům, teď nemáme nic.“ V okolí obce právě probíhají tvrdé boje a poté nejspíš nezůstane kámen na kameni. I tady, v dost krušných podmínkách, stále zůstávají děti, i když podle nově platného zákona by tu být neměly. Lena (16), Saša (10) a Sláva (8), děti Azízy a dalších žen, které pracují v pekárně, mají občas výuku on-line, jindy běhají po okolí a tahají potulné kočky a psy, kteří se k nim přistěhovali.
Starší dvě děti Jevgeniji a Olega, Saša a Dan, mají také on-line výuku, ale už je to náročné pro děti i pro rodiče, protože žijí všichni prakticky v jedné místnosti. „Občas se Dan odpojí a začne hrát na mobilu Minecraft,“ směje se Jevgenija. Dan píše do písanky a tváří se u toho stejně nadšeně jako můj vlastní, stejně starý syn. Pak u večeře konstatuje: „Je ticho.“ Člověk si řekne, že má na mysli své sourozence. Jenže ne. „Zrovna nehoukají sirény. To je dobře. Rusové nás bombardují hlavně v noci.“
Člověk si zvykne na ledacos, ale na to, že sedmileté dítě už vnímá bombardování jako běžnou věc, se přece jen zvyká těžko. Obří mourovatý kocour o velikosti rysa, rovněž nalezenec, žďuchá do Dana hlavou, a nakonec za ním vyskočí na gauč a zalehne všechna Danova autíčka. On jediný je teď absolutně šťastný.
Publicistka Lucie Tomanová pobývala letos v říjnu na Ukrajině jako reportérka deníku FORUM 24 a Týdeníku FORUM.