Tradiční lidové Velikonoce máme spojené s pomláskou, s barevnými vajíčky a s mazancem. Pojďme si ale udělat malý výlet po jednom velikonočním motivu, který strhával pozornost těch nejlepších malířů – a nepochybně i jejich donátorů – po celá staletí, v nichž vznikal náš současný svět.
Jde o motiv setkání Ježíše Krista s Marií Magdalénou krátce po jeho vzkříšení z mrtvých. Tento motiv je známý pod latinským výrokem „noli me tangere“, neboli „nedotýkej se mě“.
Příběh tohoto setkání je zachycen v evangeliu svatého Jana, které se ostatním evangeliím vymyká svojí literární, básnickou, intimní a mystickou hloubkou. Je to téma, které muselo naše předky zcela fascinovat.
Zdroj této fascinace spočíval nepochybně v tom, že jde o příběh, který spojuje mystické a náboženské prožitky s prožitky velice lidskými. Svatý Jan, který měl jakýsi mimořádný přátelský vztah s Ježišem, zachytil obraz, v němž vystupuje Marie Magdalská, neboli Maří Magdaléna, která rovněž musela mít podle zpráv evangelií ke Kristu velmi zásadní vztah. Tak zásadní, že brzy ráno po ukřižování běžela k jeho hrobu. A tak mimořádný, až se v apokryfní (nekanonické, církví nepotvrzené) biblické literatuře objevuje v roli ještě mimořádnější, někdy i v roli Ježíšovy partnerky.
Legendy, jež vznikly podle všeho v raném středověku ji stále častěji slučovali s cizoložnou a polepšenou ženou. Lidové tradiční křesťanství ji také chápe jako patronku padlých žen. V křesťanském smyslu se na ni projevuje Boží dobrota, která odpouští špatný život ve chvíli, kdy se člověk rozhodne změnit. Ale je také zcela jisté, že asociace středověkých lidí a lidí raného novověku do ni promítaly představy o oddané krasavici. Jakkoli obsah romantické a erotické fantazie zůstal nevysloven.
„Noli me tangere“ je slavná věta, jež se opírá o předchozí řecký výrok. Dost pravděpodobně to původní sdělení znamenalo „nedrž se mě“, či „netahej mě“. To koneckonců zohledňují i nejnovější překlady Bible, které více respektují starobylé originály.
Celá pasáž zní takto:
Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou.
Otázali se Marie: „Proč pláčeš? “ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili. Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on
Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“
V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“
Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘.
Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“
Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“
Podívejte se zde na 26 obrazů evropského malířství středověku a novověku, které tuto pasáž zachycují. Je to pozoruhodná procházka jak dějinami umění, na nichž je možné sledovat vývoj stylů, tak je to i kouzelný doklad stále volnější interpretace posvátného textu. Vidíme zde dychtivost Marie Magdalské dotknout se Ježíše. Vidíme zde božskou vznešenost, ale zároveň i lidskost a emocionální citlivost Ježíše. Ten zde vystupuje často i ve zcela lidském a nebožském provedení, jako přitažlivý zahradník. Je to setkání s Bohem, setkání se zázrakem, ale zároveň je to i setkání muže se ženou, která ho zcela jistě miluje. A už není moc důležité, jak přesně.
Je zřejmé, že evropský humanismus, který by vůbec nebylo špatné zachovat i udržet, má své zdroje v názoru, že Bůh může být i zcela naplno člověkem.