KOMENTÁŘ / Parlamentní volby ve Francii, které na konec června nečekaně svolal prezident Emmanuel Macron, na okamžik vypadaly jako souboj široké levicové a pravicové koalice. Jako první došla ke shodě prakticky celá levicová scéna, která se sjednotila v takzvané „Nové lidové frontě“ – s narážkou na spojení  levicových sil od socialistů až po komunisty ve 30. letech proti tehdejší fašistické hrozbě.

Následovaly ambiciózní plány na sjednocení pravice, od nejradikálnější strany Znovudobytí (R!) novináře Érica Zemmoura přes sílící Národní sdružení (RN) Marine Le Penové až po tradiční Republikány, kteří se odkazují k politickému dědictví Charlese de Gaulla. Zamýšlená pravicová koalice se ale nakonec rozpadla během pouhých několika dnů a praskliny se objevují i ve spojenectví na levé straně politického spektra. Poněkud překvapivě se tak otevírá prostor pro prezidenta Macrona, jehož středová strana Obnova (RE) se pokouší znovu získat ztracenou energii po drtivé porážce ve volbách do Evropského parlamentu.

Smíření se nekoná

Snahy o integraci francouzské pravice stíhá od samého počátku jedna rána za druhou. Jako první neuspěl plán na opětovné sjednocení dvou hlavních krajně pravicových uskupení: Národního sdružení a Znovudobytí. Éric Zemmour, lídr druhé zmíněné strany, která se letos poprvé probojovala do Evropského parlamentu, sice vyhlásil touhu uzavřít s RN pakt o rozdělení volebních okrsků a vzájemné podpoře. Ze strany Národního sdružení se ale setkal s chladným nezájmem.

„Jakákoli dohoda se stranou Znovudobytí je kvůli urážkám a extrémním pozicím Érica Zemmoura nepředstavitelná,“ prohlásil formální lídr RN a kandidát na premiéra Jordan Bardella. Neuspěla přitom ani snaha o vyjednávání ze strany neteře Le Penové, Marion Maréchalové, která byla v čele kandidátky Znovudobytí do Evropského parlamentu. Zemmour ji následně vyloučil ze strany poté, co Maréchalová veřejně vyzvala k volbě RN s tím, že „překonala světový rekord ve ‚zradě‘“ a chce se „připojit ke svému rodinnému klanu“. Spolu s ní bylo ze Znovudobytí vyloučeno několik dalších právě nově zvolených europoslanců.

Rozhodnutí Národního sdružení je jednoznačně motivováno osobními animozitami – Znovudobytí je částečně projektem Jeana-Marie Le Pena, který se se svou dcerou rozhádal poté, co začala vylučovat staré (a často neonacistickými a antisemitskými obviněními zdiskreditované) stranické kádry a posouvat RN do středu. Právě Maréchalová a Zemmour měli být nositeli Le Penova politického dědictví, jenže si nikdy nedokázali získat větší podporu veřejnosti než v řádu jednotek procent.

Nezájem o spojení se Znovudobytím ale může být interpretován velmi pragmaticky – Le Penová nemá důvod se sbližovat se skutečně nejradikálnější částí politického spektra, která by mohla ohrozit její dlouholetou snahu vybudovat stranu pro širokou část veřejnosti. Pro Národní sdružení je svým způsobem výhodné, že má napravo od sebe extremističtější uskupení, proti kterému se může čas od času vymezovat a prezentovat se jako strana, která je připravená vládnout. Mladá a charismatická Maréchalová, která byla dosud nejatraktivnější tváří Znovudobytí, navíc po roztržce se Zemmourem podle všeho míří zpátky „domů“ do RN a část příznivců může vzít s sebou.

Republikánský rozklad

Zatímco Zemmourova strana pro Le Penovou jednoduše není dostatečně atraktivní, úplně jiný případ jsou Republikáni. Spojení s tímto tradičně pravicovým uskupením, jehož kořeny sahají až k otci páté republiky, generálu de Gaullovi, by Národnímu sdružení dodalo na domácí i mezinárodní scéně punc serióznosti. Výhodné by mohlo být i pro samotné Republikány, kteří se v posledních letech propadali do politické bezvýznamnosti – stačí vzpomenout debakl jejich prezidentské kandidátky Valérie Pécresseové, která v roce 2022 dosáhla na méně než pět procent hlasů.

Právě na tento vývoj upozorňoval republikánský předseda Éric Ciotti, který s Le Penovou v úterý uzavřel předvolební alianci. Spojenectví se stranou všeobecně považovanou za součást krajní pravice obhajoval také s odkazem na konkurenční alianci levicových sil a údajné nebezpečí, které tato aliance představuje pro společnost. S tímto postojem podle průzkumů souhlasí zhruba polovina sympatizantů Republikánů a také jejich poměrně radikální mládežnické křídlo. Ciottiho kolegové ale zjevně předem neprodiskutovaný projekt přijali s extrémní nelibostí.

Během pouhých několika hodin od jeho oznámení se proti předvolební alianci s Le Penovou postavil jednohlasně celý senátorský klub, šéf poslaneckého klubu nebo stranické špičky napříč regiony. Již druhý den pak předsednictvo Republikánů Ciottiho vyloučilo z jeho vlastní strany a jmenovalo přechodným šéfem strany europoslance Françoise-Xaviera Bellamyho. „V naší straně nemůže být pro zrádce nebo rádoby pučisty místo,“ prohlásila Valérie Pécresseová, která byla prezidentskou kandidátkou Republikánů v posledních volbách. „Chci, aby republikánská pravice nadále ztělesňovala svoje hodnoty a stála proti všem extrémům a jako alternativa k Emmanuelu Macronovi.“

Ciottiho vyloučení vedlo k zatím zřejmě nejbizarnějšímu momentu předvolební kampaně, když se odvolaný předseda na několik hodin zabarikádoval v sídle Republikánů a odmítal kohokoli dalšího vpustit dovnitř. Ciotti zároveň tvrdí, že je jeho odvolání proti stanovám a možná i protiprávní, takže se svého titulu předsedy Republikánů odmítá vzdát, dále chodí do práce a napadl celý proces od soudu. Dá se proto očekávat, že se s ním přinejmenším část strany odštěpí a postupně splyne s Národním sdružením.

Otázkou pak zůstává, co se stane se zbylými Republikány, kteří o žádné spojení s krajní pravicí nestojí. Pokud budou kandidovat zcela samostatně, počet jejich zvolených zástupců se bezpochyby ještě dále dramaticky propadne – zvláště poté, co se vnitřními spory tak dramaticky zdiskreditovali v očích veřejnosti. V úvahu ale ještě přichází nějaká forma předvolební aliance s prezidentem Macronem, do jehož strany Obnova už část Republikánů v minulosti přešla. 

Další dnes láká třeba Bruno Le Maire, který byl dlouhá léta vysoce postaveným členem LR, a mezi lety 2009⁠–2012 dokonce i ministrem zemědělství ve vládě Nicolase Sarkozyho. Spojení s umírněnější částí Republikánů by pro oslabeného Macrona mohlo znamenat záchranné lano a naději na zachování slušného parlamentního zastoupení v blížících se volbách.

Nová lidová fronta

Zatímco spojování pravicových sil skončilo rozpadem hned dvou stran, jako úspěšnější projekt se zatím jeví široká aliance všech levicových stran ve Francii. Vznik takzvané „Nové lidové fronty“ oznámili lídři Socialistické strany (PS), zelených (EELV), komunistů (PCF) a radikálního hnutí Nepoddajná Francie (LFI) pouhých několik dnů od vyhlášení předčasných voleb – a hlavní partneři se překvapivě rychle dohodli i na rozdělení parlamentních obvodů.

Koalice postaví kandidáty za LFI ve 230 obvodech, ve 175 z nich půjde o socialisty, v 92 dostanou přednost kandidáti za EELV a v padesáti komunisté. Podporu Nové lidové frontě zároveň vyhlásily i desítky menších straniček a regionálních uskupení, od pirátů až po anarchisty. Všechna tato uskupení politicky nemají mnoho společného, ve volbách se ale chtějí zaměřit primárně na zablokování nástupu krajní pravice k moci a také na zrušení nepopulárních Macronových reforem, které podle nich ohrožují společenský smír a francouzský sociální stát.

Již záhy ale mezi hlavními stranami nového bloku začaly na povrch vyplouvat zásadní ideologické rozdíly i personální řevnivost. Zvláště rozdělující postavou je jako už tradičně zakladatel LFI Jean-Luc Mélenchon, který v minulosti opakovaně neúspěšně kandidoval na prezidenta a při posledních parlamentních volbách byl také společným levicovým kandidátem na premiéra. 

Mélenchon je pro zbytek koalice problematický svým radikálním vystupováním nejen na sociálních sítích – a zvláště umírněným socialistům vadí jeho kritické postoje vůči podpoře Ukrajiny nebo odmítnutí odsoudit po 7. říjnu teroristické hnutí Hamás. V LFI jsou ovšem i další problematické osobnosti, například Adrien Quatennens, který byl odsouzený za domácí násilí, nebo Danièle Obonová – ta pro změnu vstoupila do povědomí širší veřejnosti, když označila Hamás za „odbojové hnutí“.

Lídr LFI dával v mediálních vystoupeních jasně najevo, že by byl rád opět společným levicovým kandidátem na premiéra i v blížících se předčasných volbách a že je na tuto roli „připravený“. Pro většinu ostatních partnerů je zcela nepřijatelný, jak ostatně otevřeně prohlásila šéfka socialistů v regionu Okcitánie, Carole Delgaová, podle které Mélenchon „nebude premiérem“. To samé tvrdí lídr socialistů do eurovoleb Raphaël Glucksmann.

Objevují se proto jiná jména ⁠– kupříkladu bývalý odborový předák Laurent Berger nebo charismatický novinář François Ruffin. Ten byl sice zvolen do parlamentu v barvách LFI, Mélenchon ho ale podle mnohých vidí jako příliš velkého konkurenta. „Mélenchon Ruffinovi nikdy nedovolí postavit se do čela koalice, protože v něm vidí potenciálního soupeře pro prezidentské volby v roce 2027,“ domnívá se politolog Rémi Lefebvre.

Prezident Macron, který sám začínal svou politickou kariéru právě jako ministr za Socialistickou stranu, se v každém případě pokouší rozpory využít pro rozšíření vlastní středové volební koalice. Prezidentova strana Obnova ostatně v posledních letech absorbovala nejen řadu někdejších politiků Republikánů, ale právě i PS, kteří nyní apelují na socialistické voliče a lokální kádry, aby spojenectví s radikály odmítli. 

„Je to další politická a morální chyba,“ prohlásil bývalý socialistický premiér Manuel Valls. „Jsem rozhořčen, že sociálnědemokratické a ekologické strany podepsaly dohodu s hnutím, jehož antisemitské výroky a postoje ve prospěch Hamásu a Putina jsou všeobecně známé.“ Ve stejném tónu se ve středu v předvolebním projevu vyjádřil i sám Macron, když odsoudil spojování s oběma politickými extrémy, které podle něj shodně podporují „zbídačení země“. 

Prezidentova snaha o přilákání umírněných křídel na levici i pravici ale přinejmenším prozatím nejeví známky výraznějšího úspěchu mezi veřejností: zatímco důvěra v Macrona se po vyhlášení předčasných voleb nadále propadá, v průzkumech jasně dominuje právě Národní sdružení následované Novou lidovou frontou. Čas na výraznou proměnu předvolební dynamiky se přitom krátí – první kolo parlamentních voleb se uskuteční už 30. června, druhé o týden později.