Francouzský prezident Emmanuel Macron FOTO: Evropská unie / se souhlasem
FOTO: Evropská unie / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Francie má za sebou první kolo předčasných parlamentních voleb, které před třemi týdny nečekaně vyhlásil prezident Emmanuel Macron. Učinil tak poté, co jeho vládní koalici ve volbách do Evropského parlamentu drtivě porazilo krajně pravicové Národní sdružení (RN) fakticky vedené Marine Le Penovou.
Pokud však Macron rozpustil dolní komoru parlamentu v očekávání politického comebacku, udělal zásadní chybu: jeho koalice nazvaná Spolu pro republiku skončila až na třetím místě, s odstupem za aliancí levicových a radikálně levicových stran. Národní sdružení naopak přesvědčivě zvítězilo a jeho předseda, osmadvacetiletý Jordan Bardella, má největší šance na to, že se stane příštím francouzským premiérem. Musí ovšem uspět ještě ve druhém kole, které se uskuteční v neděli 7. července.
Macronův debakl
Předčasné volby provázel nebývalý zájem voličů, kteří se ve Francii o složení parlamentu většinou příliš nezajímají. Zatímco před dvěma lety k volbám do Národního shromáždění v prvním kole dorazilo pouze něco přes 47 procent oprávněných voličů, letos jich bylo o dvacet procent více. Účast tak byla nejvyšší od roku 1997.
Neobvykle vysoká účast v praxi přinesla bezprecedentní situaci, kdy se ve stovkách obvodů příští týden utkají nikoli jako obvykle dva, ale rovnou tři (a v několika případech dokonce čtyři) nejsilnější kandidáti z prvního kola. Francouzský většinový systém totiž funguje tak, že do druhého kola postupují všichni kandidáti, kteří získají alespoň 12,5 procent hlasů oprávněných voličů.
Při zpětném pohledu se nedá říct, že by rekordní účast výrazně pomohla jedné nebo druhé straně. Francouze mobilizovala v prvé řadě nespokojenost s vládou Emmanuela Macrona, ale zároveň i obavy z nástupu krajně pravicového Národního sdružení. To nakonec získalo zhruba o dva a půl procentních bodů méně, než předpovídaly poslední předvolební průzkumy, o něco lepší výsledek měla naopak vládní koalice Spolu.
Pro nepopulárního prezidenta to však jen těžko znamená úlevu: strany, které ho podporují, podle všeho ztratí stovky poslaneckých mandátů a dosavadní premiér Gabriel Attal bude muset téměř s jistotou opustit post předsedy vlády. Po jeho místu naopak pošilhává předseda RN Bardella, který už krátce po vyhlášení prvních odhadů výsledků prohlásil, že se příští neděli „hodlá stát premiérem všech Francouzů“.
Jeho politická mentorka Marine Le Penová ovšem zároveň ve vlastním projevu upozornila na nutnost zopakovat vítězství i ve druhém kole, které pro Národní sdružení tradičně představovalo velkou výzvu. „Ještě není nic vyhráno a druhé kolo bude rozhodující,“ varovala několikanásobná kandidátka na prezidentku. „Rozhodující bude pro to, aby se naše země vyhnula tomu, že padne do rukou levicové koalice, jejíž nejaktivnější část prosadí za premiéra Jeana-Luca Mélenchona.“
Volební strategie
Le Penová dala ve své řeči jasně najevo, jaká bude hlavní strategie její strany před druhým kolem parlamentních voleb: tedy snaha vyvolat ve Francouzích obavy z toho, že by mohla k moci nastoupit Mélenchonova krajně levicová Nepoddajná Francie (LFI). Ta se v očích značné části veřejnosti zdiskreditovala koketováním s antisemitismem a islamismem nebo obhajobou násilných protestů.
Sám Mélenchon je právě kvůli těmto tendencím druhým nejvíce odmítaným politikem v zemi – po kontroverzním spisovateli Éricu Zemmourovi, jehož krajně pravicová strana Znovudobytí! mimochodem v letošních parlamentních volbách zcela propadla a do druhého kola za ni nepostoupil ani jediný kandidát. LFI je v každém případě nejsilnější součástí široké koalice nazvané Nová lidová fronta (NFP), kterou spolu s ní tvoří tradiční Socialistická strana (PS), zelení, komunisté a menší politické subjekty od středu až po radikální levici.
„Situace je vážná. Francie, demokracie a naše instituce jsou v nebezpečí, pokud se extrémní levici podaří získat moc,“ varoval Éric Ciotti, předseda tradiční pravicové strany Republikáni, který před volbami spolu s menší částí svého politického uskupení uzavřel spojenectví s Národním sdružením. „Není možné se vyhnout volbě mezi naší koalicí odpovědných patriotů a republikánů a strašlivým nebezpečím extrémní levice.“
Strany Nové lidové fronty své příznivce paradoxně mobilizují přesně opačným způsobem – tedy tím, že upozorňují na nebezpečí nástupu krajní pravice. Představitelé všech uskupení sdružených v NFP již v průběhu nedělního večera shodně prohlásili, že stáhnou svého kandidáta v obvodech, kde má větší naději na vítězství jakýkoli další soupeř Národního sdružení, aby tak zabránili krajní pravici v získání většiny. A to i ve prospěch na levici tak nenáviděných osobností, jako je bývalá premiérka Élizabeth Borneová, která loni na sílu protlačila důchodovou reformu.
„Extrémní pravice je jen krůček od získání moci, právě to dnes představuje hlavní nebezpečí,“ prohlásil například socialistický exprezident François Hollande, který za NFP kandiduje v departementu Correz na jihovýchodě země. „Pokud se pro druhé kolo nebudeme mobilizovat jako nikdy předtím, toto nebezpečí se může stát skutečností.“
Lavírování vládního tábora
Před nástupem Národního sdružení, které dlouhodobě sympatizuje s Putinovým Ruskem, varuje i poražený prezidentský tábor. Premiér Attal příznivce Spolu požádal, aby krajní pravici nedali „ani jediný hlas“ a volili místo toho „za republiku a pro ty kandidáty, kteří republiku brání“. „Náš cíl je jasný: zabránit tomu, aby RN ve druhém kole získala většinu,“ prohlásil v povolebním projevu.
Attal oznámil, že jeho strana Obnova (nejsilnější součást koalice Spolu) stáhne kandidáty v těch obvodech, ve kterých skončili až na třetím místě. Řada kandidátů včetně několika vysoce postavených politiků už jeho výzvu uposlechla a z boje odstoupila. Dosud ovšem není zcela jasné, jestli budou postupující z prezidentského tábora rezignovat i ve prospěch kandidátů za Mélenchonovu LFI, kterou Macron a jeho vláda rovněž považují za nebezpečnou krajní levici.
Předsedové dvou menších stran v rámci Spolu, François Bayrou a Édouard Philippe, totiž v průběhu volební noci jednoznačně prohlásili, že se shodně staví proti oběma extrémům – tedy Národnímu sdružení i Nepoddajné Francii. „Vyzývám naše voliče k tomu, aby podpořili kandidáty sociálních demokratů, zelených, komunistů a liberální a konzervativní pravice, kteří jsou navzdory odlišným politickým názorům oddaní svobodě, veřejnému pořádku, respektu k právnímu státu, nezávislé justici, členství v Evropské unii, boji proti antisemitismu, rasismu a radikálnímu islámu, ochraně planety a důvěře ve vědu při snaze o zajištění spravedlivého růstu“ vyjmenoval společné jmenovatele se neextrémistickými stranami Philippe, který byl mezi lety 2017-2020 francouzským premiérem.
Lavírování prezidentského tábora odsoudil mimo jiné předseda Socialistické strany Olivier Faure, který připomněl, že Macrona v prezidentských volbách dvakrát podpořila řada levicových voličů právě ve snaze zabránit vítězství krajní pravice. „Je řada na představitelích Macronovy koalice, aby zajistili, že nepovládne extrémní pravice,“ prohlásil Faure. „Právě oni musí jasně vyzvat k mobilizaci voličů ve prospěch naší republiky.“
RN se mezitím snaží nejistou pozici vládních stran využít pro šíření tvrzení, že se Macron chystá s Mélenchonem spojit a jmenovat ho premiérem, což je vzhledem ke zcela protichůdným pozicím obou politiků jen těžko představitelné. Faktem ovšem je, že pokud Národní sdružení nezíská ve druhém kole kýženou většinu, nalezení dostatečného počtu hlasů pro jakoukoli alternativní vládu bude v rozdrobené dolní komoře parlamentu mimořádně složité.
Ať už tedy bude definitivní výsledek parlamentních voleb jakýkoli, Francii po nich bezpochyby čeká dlouhé období politické nestability – ať už kvůli „kohabitaci“ mezi Macronem a premiérem za RN Bardellou, nebo kvůli nutnosti sestavit kompromisní, nejspíše úřednickou vládu s podporou napříč politickým spektrem. Prezident totiž může dolní komoru parlamentu znovu rozpustit nejdříve za rok.
