Francie zakazuje celotělové plavky a politici zleva zprava tomu tleskají. Přestože nepochybně vědí, že jde jen o směšné gesto, které reálně nic neřeší. Na rozdíl od zákazu burky a nikábu pro něj neexistuje žádné rozumné opodstatnění. Burka a nikáb znemožňují identifikaci, burkini ne. Evropské hodnoty zní v tomto kontextu směšně, ženu v dvoudílných plavkách by ještě za první republiky vyvedli z kdekteré plovárny. Jediný způsob, jak lze tento zásah do soukromí chápat, je vymezení hranic. Muslimům. Pozdě a hloupě.

Kdybychom Francii několik posledních desetiletí sledovali v laboratoři, byl by to docela zábavný pokus, jak skloubit dvě patologie. Na jedné straně radikální islám, který se rozhodně neasimiloval a nevyměkl po vzoru jalového křesťanství. Naopak – mladí se mnohdy radikalizují způsobem, který byl pro jejich rodiče nepředstavitelný. A je zjednodušením tvrdit, že za všechno může sociální situace, že se jedná o jakési děti ulice a nezbývá jim v životě nic jiného než nenávidět Evropu, která je nekonečně diskriminuje kvůli arabskému příjmení a tmavší barvě pleti.

Belgičtí teroristé Abdelhamid Abaaoud a Najim Laachraoui studovali prestižní školy a měli před sebou slibnou budoucnost. Bratr Najima reprezentoval Belgii na olympiádě v Riu. Podobným, byť snad neteroristickým, příkladem, tentokrát z Nizozemska, je fotbalista Nacer Barazite. Syn nizozemské matky a marockého otce, narozený a vychovávaný v Holandsku. Hraje za prvoligový Utrecht a vydělává miliony eur ročně. Ani to mu nebránilo nechat si narůst salafistický plnovous, sledovat islamistické weby a nepodat ruku sportovní reportérce, protože je žena.

Druhou patologií je pak neméně radikální laicismus, který nutí křesťanské děti ve státních školách sundávat křížky z krku a proti náboženství bojuje od doby, kdy ve Francii po muslimech nebylo vidu ani slechu. Jeho následkem není jen nemožnost hovořit o křesťanských hodnotách nebo dokonce o tom, že některá náboženství jsou lepší než jiná, ale také vytlačování věřících do ghett: do běžných katolických škol dnes ve Francii chodí muslimové, konzervativní katolíci si pak zakládají školy svoje.

A do této země, s laicitou vyhnanou ad absurdum, začaly přicházet miliony lidí z bývalých francouzských kolonií, kde byl islám dominantním náboženstvím. V současnosti muslimové tvoří asi 10% francouzského obyvatelstva, převážně se jedná o migranty a jejich potomky, ale také o asi sto tisíc francouzských konvertitů, kterých ročně několik tisíc přibude. Francouzi se v jejich přítomnosti zjevně necítí příliš komfortně, což dokazují nejen preference Národní fronty, ale také fakt, že mainstreamoví politici přebírají její rétoriku, a protože řešení neexistuje, nezbývá než strhávat z muslimek na plážích plavky. Děláme přece alespoň něco.

Ještě předtím než definitivně zemřelo kemalistické Turecko, vyprávěla mi jedna tamní hotelová recepční, že se jí z žen v burkinách dělá špatně. Doslova. Ale já jsem muslimka taky, dodávala hned. Tedy ano: burkini představují jistou dělící čáru mezi nábožensky horlivými a vlažnými muslimy. Ale horlivým muslimkám jejich vlastní horlivý světonázor nebo horlivá rodina stejně nedovolí jít se koupat v „běžných“ plavkách. Prostě se nebudou koupat vůbec. Zmizí z pláží. Projev bezradnosti národa, který to kdysi zkrátka nedomyslel. A teď neví, co s tím.

Nám nezbývá než se poučit. Rozumná migrační politika a racionální zvažování možností soužití velmi odlišných kultur a náboženství, a také fakt, že jsme nikdy nebyli koloniální mocností a nejsme pro migranty příliš atraktivní, zmůže víc než vyhánění muslimských mamin z pláže. A paradoxně právě u nás, v našem zapadákově, policista nikdy nebude nutit ženy na pláži svlékat se. Nebo stříhat vlasy na požadovanou délku. Doufám.