Eugene Delacroix: Svoboda vede lid na barikády, 1830 FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Za komunistického režimu patřila Velká francouzská revoluce k nemnoha dějinným mezníkům západních dějin, které oficiální propaganda oceňovala. Sice šlo o takzvanou buržoazní revoluci, ale už tím měla potvrzovat marxistický scénář lidského pokroku, porazila feudalismus jako vývojově nižší stádium oproti nastupujícímu kapitalismu a poprvé dala průchod tomu dosud nejzářnějšímu projevu pokrokového lidství, totiž levicovému radikalismu. A v tom je ten problém.
Člověku se dnes dělá zle z toho, co se komunistům na francouzské revoluci nejvíce líbilo. Kromě vzedmutí lidových vášní, jež vedly k pádu Bastily 14. července 1789, se nejvíce zhlíželi v jakobínské diktatuře. Připadala jim pokroková svým rovnostářstvím, vládou absurdních výborů a revolučním násilím. Tento rys pak vložil do komunistické ideologie Karel Marx, ale k dokonalosti ho dovedl Vladimir Iljič Lenin. Ten si vzal jakobínský teror za vzor správného revolučního postupu a zavedl jeho masovou obdobu po bolševické revoluci v Rusku.
Sovětské Rusko ale nebylo jedinou společností, jež adorovala francouzskou revoluci se vším všudy, tedy i s terorem gilotiny.
Francouzský historik a esejista Alain Besançon uvádí, že až do osmdesátých let 20. století byly převažujícím narativem francouzské historiografie oslava revoluce a bagatelizování či relativizace její vražedné stránky. To mělo závažné důsledky i v zatemňování zločinné podstaty poválečných komunistických režimů. Besançon říká, že Velká francouzská revoluce ospravedlňovala bolševickou revoluci v Rusku a naopak. Vítězná bolševická revoluce se prezentovala jako završení pokrokových aspektů francouzské revoluce, a tím ji ospravedlňovala včetně jakobínského teroru v letech 1793-4. Thermidorský převrat a ukončení jakobínského řádění se pak sovětským bolševikům a zčásti i levicovým intelektuálům na Západě jevilo jako dočasná prohra a zpětný chod na dějinné cestě člověka z opice ke komunismu.
Je hodné politování, kolik umělců a intelektuálů propadlo tomuto amorálnímu a fanatickému bludu. Současné válečnické běsnění Putinova Ruska je sice ideologicky poplatné spíše ultranacionalistickému fašismu, ale jeho vlastní příčinou je skutečnost, že se ruské elity a většina společnosti nevyrovnaly s komunismem a jeho zločiny, necítí odpor a lítost nad komunistickým terorem a neustále uctívají masového vraha V. I. Lenina, jehož mrtvolu si vystavují v morbidním a zrůdném mausoleu v centru Moskvy.
Přiměřený vztah k francouzské revoluci není ještě stále běžný ani u nás, natož v samotné Francii. Stále se má za to, že tato revoluce zavedla volnost, rovnost a bratrství. A zejména nezcizitelná práva člověka a ústavu. Odstranění tupého absolutismu je jistě pokrokem, významným krokem k parlamentarismu a k rovnosti před zákonem a určitě patří k pozitivním výkonům lidstva. Ale je také třeba říci, že všech těchto výdobytků bylo možno dosáhnout s menšími škodami, bez fanatického teroru a bez rovnostářské deviace, která lidstvu přinesla tolik utrpení. Stačí číst Tocquevillovu Demokracii v Americe.
Je moc hezké, že si Francouzi odnesli ze své revoluce tolik romantických emocí, které se vtiskly i do jejich hymny. Méně hezká je idea rovnostářství, kterou velkoryse předávají dál jako svoji civilizační misi. Jenže idea ekonomické rovnosti – na rozdíl od principu rovnosti před zákonem – přinesla lidstvu jen rovnost v bídě a v otroctví totalitních režimů. Z rovnosti totiž neplyne svoboda. Naopak svoboda je často opakem dosahování rovnosti. Zatímco výsledkem Velké francouzské revoluce je sen o rovnosti a realita vlády lůzy, tak výsledkem anglické revoluce je cesta k politickým svobodám při zachování aristokracie (Besançon).
Francouzská revoluce měla své dobré momenty v ustavení zastupitelské demokracie, v přínosu pro vědomí občanských práv a pro evropské politické myšlení. Jakmile na scénu vstoupili sansculoti a hébertisté, neboli radikální levice a lůza, změnil se chod dějin směrem k totalitarismu namísto k demokracii. A jakmile se k levicovému fanatismu přidal fanatismus nacionalistický a fanatismus antikorupční, tak vraždění nabralo děsivé obrátky. Pan Neúplatný, jak se říkalo Maximilienu Robespierrovi, zavedl programový a ideově zdůvodněný krvavý teror. Stejně jako později vůdce bolševické revoluce. Robespierre a Lenin jsou jakožto tvůrci programového teroru nejhorší monstra v oboru politických idejí i politické praxe zároveň. Stalin vraždil ještě více, ale nebyl takový myslitel.
Bylo by lepší, kdybychom nad Velkou francouzskou revolucí raději více přemýšleli, než ji bezmyšlenkovitě slavili a chválili.
