Nastupuje po marxistické ideologii a je rovněž tak destruktivní a totalitární, založená na pseudorovnosti a slepém zastávání různých „sexuálních orientací“, na základě kterých se buduje společnost. Řeč je o teorii genderu a zmíněná sociální organizace je jejím konečným cílem, vysvětluje italskému listu Tempi francouzský kněz a psychoanalytik, jezuita Tony Anatrella. Poradce papežských rad pro rodinu a pastoraci ve zdravotnictví žije v Paříži, kde vyučuje na Fakultě psychologie a filozofie a na Collége des Bernardins. Je autorem četných publikací, které prozatím nejsou dostupné v češtině.

Pane profesore, už delší dobu mluvíte o teorii genderu jako o totalitární ideologii. Napsal jste, že stejně jako marxismus v minulém století je právě gender současným bitevním polem. Není to přehnané?

Předně nesmíme směšovat teorii genderu, která čerpá z různých myšlenkovým proudů, se studiem genderu. Genderová studia analyzují vztahy mezi muži a ženami ve společnosti a různých kulturních oblastech s cílem více respektovat jejich důstojnost, rovnoprávnost a příslušná poslání. Ale také sociologická studie, která je sama o sobě pouhou metodou pozorování, se mění v ideologii, když hlásá „naprostou totožnost“ muže a ženy, protože „rovnost“ není „stejnost“. Vnucuje se tu víra, jejímž základem je ryze početní pohled na vztah a podle které jsou muž a žena zaměnitelní. Je pravda, že muž a žena se stejnými kompetencemi mohou mít tutéž zodpovědnost, avšak problematické je vyvozovat přesvědčení, že muž a žena jsou psychologicky a sociálně identičtí. Muž a žena se totiž nemohou systematicky ujímat téže úlohy, ani téže symboliky, počínaje mateřstvím a otcovstvím. Tato egalitářská perspektiva pokřivila a zkomplikovala vztahy mezi dvěma pohlavími a zčásti vysvětluje, byť není jediným důvodem, proč jsou vztahy v rámci páru natolik obtížné, proč už tolik lidí nevolí manželství, nebo z něj má strach. V dějinách se vždy vracel tento sociologicky konstatovatelný jev: jestliže ženy masově vstoupí do nějakého sektoru, muži odcházejí. Tak se školství, medicína a soudnictví stále více feminizují, zatímco muži se orientují na jiná řemesla.

Avšak ideologie genderu nás tlačí ještě dál, protože tvrdí, že tělo se svou pohlavností není vůbec důležité při psychologickém vývoji. Ve skutečnosti se ovšem psychologie každého z nás vyvíjí v té míře, v jaké dochází k interiorizaci tělesné pohlavnosti. Různí autoři, kteří sdílejí ideologii genderu, tvrdí, že je nezbytné jinak pojímat sexualitu a organizaci společnosti. Podle jejich mínění už nelze definovat sexualitu na základě pouhé dvojí existující sexuální identity – mužské a ženské, což považují za nespravedlivé, nýbrž je třeba vycházet ze sexuálních orientací jako heterosexuality, homosexuality, bisexuality, transsexuality a podobně. Tímto způsobem by se pro všechny nastolily stejné podmínky, zatímco pokud se vztahujeme výlučně k identitě muže a ženy, vyřazujeme jiné „formy“ sexuality.

Jak je možné nevidět, že tento pohled odporuje reálné danosti? Pohlavní totožnost se ve skutečnosti týká samotného bytí člověka, zatímco sexuální orientace se týkají pohlavních pudů. Pokud se vše ubírá správným směrem, subjekt tyto pohlavní pudy na základě své objektivní identity zpracuje a začlení do své osobnosti. Pokud je však vyhledává jako takové prostřednictvím nějakého typu orientace, izolují se od jeho osobnosti, kterou pak udržují ve stavu citové nezralosti a s ní související, nikdy neuspokojené impulzivity. To vše vyúsťuje v nejednotnou a nestabilní osobnost. Řečeno jinými slovy, brát při definici sexuality v úvahu sexuální orientace, tedy domnívat se, že rozdíl mezi sexualitami má nahradit sexuální rozdílnost, založenou na pohlavní rozdílnosti mezi mužem a ženou, je destruktivní podobně jako marxismus.

Společnost po sedmdesát let podléhala zaslepení a dala se ovládat marxistickou ideologií, zakládající se na pseudorovnosti a na přesvědčení, že člověk je produktem kultury. Totéž tvrdí teorie genderu o sexuální identitě. Pokud je člověk pouhým produktem kultury, stane se z něj robot a vytrácí se jeho jedinečnost. Gender se stává totalitární v té míře, v jaké západní státy chtějí politicky reorganizovat společnost a vycházet přitom z nerealistického pojímání sexuálních orientací, jak se to děje v případě „manželství“ v uvozovkách mezi lidmi téhož pohlaví. V homosexualitě přece nemůže mít původ ani manželský pár, ani rodina, protože tato forma sexuality mezi dvěma osobami téhož pohlaví nemá na psychologické, tělesné a fyziologické rovině tytéž vlastnosti jako sexualita, zakládající se na rozdílnosti, jakou se vyznačuje jedině vztah mezi mužem a ženou. Poněvadž tedy takzvané homosexuální páry a rodiny ve vlastním smyslu neexistují, jde tu především o jazykovou vyumělkovanost, a tudíž rozklad jazyka. Je vždy jednoduché klamat slovy a pojmenovávat skutečnost spíše v poměru k vlastní představivosti než podle reality. Z homosexuality se ale stala politická otázka s cílem nové společenské organizace, která se na homosexualitě zakládá. V mnoha evropských zemích se na právní rovině postupně utváří represivní systém, který má přimět k přijetí tohoto nového principu. Nediskutuje se o homosexuálních osobách, které mají být respektovány jako všichni občané, ale jde tu o militantní a politickou vůli učinit z „homosexuality“ normu, která se projevuje týmž uspořádáním jako pár a rodina. Sami bojovníci, kteří za tuto kauzu zápasí, velice jasně prohlašují, že „manželství je třeba otevřít všem“, aby se lépe zničilo. Cílem je dospět k rovnosti všech v různých vztahových formách – opět se tedy setkáváme s myšlenkou, jakou ve svých počátcích uplatňoval marxismus v komunistických zemích.

Ve svých knihách se nebojíte tvrdit, že homosexualita je psychický nedostatek. Mohl byste vysvětlit, co tím myslíte a proč by toto vaše přesvědčení nemělo být považováno za homofobní?

Ve chvíli, kdy se někdo zabývá homosexualitou a politickou vůlí zapsat ji do zákona za stejných podmínek, jaké mají rodina a manželství, vyhrazené výlučně muži a ženě, je okamžitě obviňován ze všeho špatného, počínaje homofobním klišé. Je to způsob, jak umlčet intelekt a zadusit debatu, a to v okamžiku, kdy se trvale hlásá, že svoboda vyjadřování je „hodnotou“ demokratických společností. Liberalismus podmíněný „etickým relativismem“ je ve svých stále restriktivnějších zákonech stejně tak represivní, jako byly totalitární státy. Určití autoři se staví na pranýř jako obětní kozlové a vydělují se určité životní aspekty, které je zakázáno kritizovat.

Navzdory tomu je nutné vysvětlit, odkud homosexualita pochází. Psychiatrická odborná literatura a psychoanalýza se už téměř dvě století dotazují, jaký je původ homosexuality a z ní vyplývající typ psychologie, avšak tato reflexe se před několika lety stala tabuizovaným tématem a byla zakázána. Už bychom se neměli snažit pochopit, co je to homosexualita, čemu odpovídají její citové a sexuální praktiky a na jakých psychických procesech spočívají. Ale proč bychom tuto sexuální zvláštnost měli studovat pouze tehdy, když nějak dospějeme k jejímu ospravedlnění, zatímco se odvažujeme analyticky rozebírat většinu způsobů lidského chování? Když se odborníkům brání v tom, aby se hlouběji zabývali nějakou otázkou, je přítomen iracionální reflex, který přechází v totalitární ideologii.

Zkoumám tento jev po čtyřicet let a publikoval jsem o dané otázce řadu knih a článků. Prověřil jsem různé neurologické, hormonální a genetické hypotézy, které se nejeví jako přesvědčivé, a tak jsem dospěl k psychickému původu homosexuality. Sexuální touhy na počátku psychického života jsou skutečně u dětí rozptýleny po celém těle a jsou zaměřeny pouze na hledání vlastního uspokojení. Subjekt je postupně začíná zpracovávat na základě zkušeností se svým vlastním tělem, protože z těla vychází vše, co se týká vývoje psychického života. Počínaje těmito pudy si tedy vypracuje systém mentálních reprezentací, který mu pomůže je v různých etapách integrovat a postupně dojít k sexuální alteritě. A mimo jiné také díky psychické bisexualitě (což je často nesprávně chápaný pojem) zprvu dítě a později dospívající člověk mohou dospět k interiorizaci osoby opačného pohlaví. To jim umožní přijmout druhé pohlaví a vytvořit si k němu přístup. Lidé, kteří se upnuli na bisexuální praktiky, částečně nebo celkově neuspěli ve zmíněném přechodu. A rovněž tak transsexuální osoby, které si, často s velkým utrpením, představují, že se příroda zmýlila, protože jim dala tělo, se kterým se neztotožňují. Nezmýlila se tu ovšem příroda, jak by předpokládala dualistická vize, která staví ducha proti tělu. Je to především subjekt, kterému se nezdařila interiorizace svého vlastního těla v důsledku problémů nevědomé identifikace. Znamená to tedy, že na rozdíl od světa zvířat se lidské sexuální pudy projevují relativně plasticky a mohou být více či méně dobře zapracovány a harmonizovány v psychickém životě. Celkem vzato jsou tudíž pudy předmětem vnitřní práce, která, jestliže proběhne co nejlépe, se pojí s osobností, jež vnitřně přijala druhé pohlaví a je jím reálně přitahována. Jakmile se subjekt upevní v jednom sexuálním pudu, jakým může kupříkladu být zvědavost vůči vlastnímu pohlaví (falické stadium), nebo v primární identifikaci s osobou s ním identickou, nastupuje riziko směřování k homosexualitě. Existují nicméně také případy osob, které v průběhu svých životů prožily etapu homosexuálních úkonů s cílem posílit svou identitu, aby se později obrátily směrem k osobám opačného pohlaví.

Homosexualita může mít různorodé psychické příčiny, které závisejí na mentálních reprezentacích sexuálních pudů daného objektu. Je pravda, že životní podmínky dnešní společnosti jsou silně narcistní, proto současná kultura nikoli pokaždé usnadňuje úkony nutné k citovému dozrání, které umožňuje zápis do sexuální alterity. Co se týče otázky homofobie, nejde tu o seriózní téma. Je to slogan, který vynalezli militantní aktivisté, aby druhé zastrašili tím, že je obviňují ze strachu z homosexuality. Co je to za nápad? Kdo tady má strach? Tento způsob, jak manipulovat a hysterizovat strach tím, že se přilepí pojem „fobie“ k různým slovům, aby se označil potenciální nepřítel, je zajisté příznakem paranoidní poruchy identity. Jsme tu svědky naprosté projektivní identifikace, kdy militantní aktivisté přisuzují ostatním to, co je ve skutečnosti jejich vlastní strach z osob opačného pohlaví. Je to forma intelektuálního terorismu, který nám chce zabránit v reflexi nad tím, co je to homosexualita a jaké budou důsledky zamýšlené sociální organizace podle homosexuality. Ba co hůře, vytváří se zde myšlenková policie a cenzura, která všechny zavazuje myslet tak, jak to chtějí militantní skupiny. Z tohoto hlediska tedy liberalismus jde ruku v ruce s marxismem, protože stejně jako on chce (téměř) právně stíhat myšlení a jeho vyjadřování. Chtějí nám vnutit nové normy, které potlačují a omezují svobodu. Naše antropologická reflexe a morální reference naopak svobodu opětovně probouzejí a respektují.

Ve své poslední knize píšete, že „dnešní lidé postrádají zdroje v důsledku nedostatků ve výchově“. Také tvrdíte, že nestačí vychovávat, ale že je nutné klást odpor nespravedlivým zákonům, tak jako to dělají podpůrci francouzského hnutí Manif Pour Tous. Proč?

Osobnost současného člověka je poznamenána krizí interiority a mezigeneračního předávání. Vyrábíme poměrně impulzivní subjekty, nezakořeněné v dějinách, a klameme je tím, že my přece nic nevíme, nic jsme se nenaučili a že je třeba začít od nuly. Děláme z nich křehké nádoby, vedeme je k regresi a vnucujeme jim víru, že z pohledu narcistní všemohoucnosti lze všechno vyrobit včetně pohlaví, které se přenechává svobodné volbě každého člověka. Avšak sexuální identita se nevytváří, nýbrž dostává. Musí být přijata a včleněna do vlastního psychického života. Nelze si představovat, že je možné ji vyrobit, nebo že si člověk může dát nějakou jinou identitu podle svých pomyslných přání. Zároveň výchova, která dospívajícího člověka ponechává sobě napospas, aby odhaloval vědění prostřednictvím technologických prostředků, nenapomáhá k tomu, aby se učil rozvíjet paměť. Pro dospělé je často namáhavé, aby před děti a adolescenty předstupovali jako dospělí, uplatnili svou autoritu, uváděli je do smyslu věcí a dodali jim smysl pro hranice, které umožňují rozvoj svobody. Alkoholismus mladých lidí, užívání drog a závislosti všech druhů, počínaje mobilními telefony a internetem, jsou příznakem osobností, které nejsou psychologicky autonomní a které postrádají vnitřní zdroje. Jelikož nejsou vychovávány k rozlišování, fungují na základě emotivních rytmů a klišé, zejména v otázkách společenské problematiky, jakými jsou odmítání manželství, banalizace rozvodu a homosexuality. Byl jsem jeden z prvních, kteří toto tvrdili v devadesátých letech a v prvním desetiletí nového století, a konstatoval jsem, že má studia a pojmy široce převzali členové hnutí Manif Pour Tous.

Ano, je třeba odporovat nespravedlivým zákonům, neboť protiřečí obecnému dobru. Kupříkladu existuje-li vůle oddávat dvě osoby stejného pohlaví, stojíme před rozpadem manželství a jeho smyslu. Manželství je především rámcem smlouvy, kterou uzavírají muž a žena na základě pohlavního spojenectví. Nejde v prvé řadě o náboženskou, nýbrž o antropologickou otázku. Touto antropologickou otázkou ovšem nedisponuje zákonodárce, protože manželský pár a rodina předcházejí státu. Manželství je vyhrazeno muži a ženě, protože se tak umožňuje sloučení a právní uznání smlouvy, která se uzavírá mezi dvěma osobami různého pohlaví. Manželství není uznáním citů mezi dvěma osobami, jinak by bylo možné se vdávat či ženit za jakýchkoliv podmínek, nýbrž konstatuje a zaznamenává vůli jednoho muže a jedné ženy založit společenství života a rodiny. V homosexualitě chybí manželský a rodinný rozměr. Jsme přítomni tomu, jak se odcizují atributy a symboly, náležející svazku muže a ženy, aby se rozšířily na dvojici osob stejného pohlaví. To je cosi nemístného a v psychoanalytickém slova smyslu je to iluze.

Přeložila Jana Gruberová. Převzato se svolením České sekce Vatikánského rádia.