V prosinci se volil předseda republikánů, největší středopravicové francouzské strany. Volby poukázaly na krizi současné evropské politiky a na aktuální problémy pravice, ale také na to, že krize, jak to obvykle bývá, v sobě nese zárodky řešení.
Konflikt ve straně
Francouzští republikáni jsou na rozcestí hlavně ze dvou důvodů. Prvním důvodem je neúspěch jejich kandidáta Françoise Fillona v květnových prezidentských volbách. Fillon byl během kampaně obviněn z toho, že nelegálně zaměstnával manželku a další členy rodiny. Po volbách následovalo obvinění a soudní proces, na francouzské poměry velmi rychlý, a zájem médií o tuto kauzu se vytratil.
I když to z velké části byla jen bouře ve sklenici vody, neschopnost strany obviněním čelit odhalila hluboký vnitrostranický rozkol. Protřelý politik Fillon měl podporu jen části republikánských voličů, zatímco druhou část přitahovala stoupající hvězda Emmanuela Macrona (tomu pak Fillon ve druhém kole voleb vyslovil podporu).
Macron nabízel středovou evropskou politiku zaměřenou na podporu podnikatelů. Tím se dostáváme ke druhé příčině současné krize: Macronovi se totiž podařilo voličsky zdecimovat obě velké strany, republikány i socialisty. Socialisty svou centristickou politikou připravil o 254 z 284 obhajovaných parlamentních křesel a strana tak musela za 45,5 milionu eur prodat své historické zázemí v Paříži (přes 3000 metrů čtverečních) a propustit velkou část svých zaměstnanců.
Macron navíc přetahoval nejen voliče obou tradičních stran, ale i některé politiky. Do svého kabinetu začlenil jejich populární představitele, jako třeba bývalého socialistu Jeana-Yvese Le Driana, který obsadil klíčový post ministra zahraničí. Předsedou vlády se stal Edouard Philippe, který aktivně působil ve volebním štábu neúspěšného kandidáta republikánských primárek Alaina Juppého, čímž Macron zasel zmatek i do republikánských řad.
Návrat ke konzervatismu
Část republikánů z Juppého křídla, které je Macronovi nejblíž, nastoupila do Macronova rozjetého vlaku. Sdílí s ním liberální pohled na ekonomii, pozitivní názor na nutnost ještě větší evropské integrace a ve společenských otázkách na práva různých menšin. Naopak konzervativnímu křídlu se často vyčítá názorová blízkost k Národní frontě.
Odchod Edouarda Philippa ukázal, že rozštěpení a neshody mezi konzervativci a progresivisty se netýkají jen francouzské společnosti jako celku, ale nacházejí se uvnitř každé strany. A jelikož hodně progresivistů republikánskou stranu opustilo a vydalo se k Macronovi, logicky největší šanci na zvolení do jejich čela měl konzervativní kandidát.
Očekávaní se naplnila. Dvaačtyřicetiletý republikán Laurent Wauquiez získal 74,64 % hlasů a vyhrál již v prvním kole volby. Druhá skončila Florence Portelli s 16,11 %, taktéž představitelka konzervativního křídla a bývalá tisková mluvčí Françoise Fillona v jeho poslední prezidentské kampani. Třetí pak skončil Maël de Calan (9,25 %), zástupce progresivního křídla a bývalý mluvčí Alaina Juppého. Překvapivá byla vysoká volební účast, vzhledem k tomu, v jak těžké situaci se strana nachází, i když současné číslo (přes 42 % členů) zůstává daleko za počtem hlasujících v éře Nicolase Sarkozyho.
Z hlasování je tedy jasné, že členská základna si přeje návrat ke konzervativním pravicovým hodnotám. Největší vyzvou pro Wauquize je konsolidace vlastní strany v nové konfiguraci francouzské politiky, která nyní musí počítat se silou hnutí prezidenta Macrona.
