Legenda undergroundu František Stárek, přezdívaný Čuňas, se rozhodl kandidovat do Senátu za ODS. Jeho motivací je pocit, že si Češi postupně nechávají vzít svobodu – ať už postupnou oligarchizací pod taktovkou Andreje Babiše, nebo socialistickými snahami omezovat společnost, o což usiluje zejména ČSSD. V rozhovoru pro Svobodné fórum varuje hlavně před čínským modelem, který se s blížícími se volbami stává pro Českou republiku reálnou hrozbou.

Co bylo a je hlavním důvodem proto, že jste se rozhodl kandidovat do senátu?

Všechny ty zprávy, které ke mně doléhají, všechno to, co se děje na politické scéně, mě utvrzuje v tom, že dochází k neblahému mixu státního dirigismu, který do jisté míry vyvolávají svými kroky levicové strany, zejména sociální demokracie, která je u moci, a na druhé straně oligarchizace společnosti, kterou zase dělá ANO. A tyto dva komponenty podle mého názoru vytvářejí situaci, která je pro svobodu občanů naprosto, ale naprosto, smrtícím koktejlem. A tak jsem přemýšlel o tom, jak hlas, který tohle odmítá, zesílit. To lze udělat jenom přes politiku.

Napadlo vás v období po roce 1989, že by podobná situace nastala, že byste přijal kandidaturu za nějakou politickou stranu?

Já už jsem kandidoval v roce 1990, ale tehdy to bylo za Hnutí za občanskou svobodu, aby Občanské fórum nebylo jen jednou stranou proti druhé straně. I když bylo jasné, že zvoleni nebudeme, zažil jsem si alespoň kampaň. Ale potom jsem byl v BISu, a tam jsem ze zákona nemohl dělat politickou činnost, a i později, když jsem začal pracovat v Ústavu pro studium totalitních režimů, mi připadalo, že by bylo neslušné být v nějaké politické straně. Mohlo by to vypadat, že v něčí režii provádím výzkum moderní historie, protože ten se vždycky dotýká politiky. A já se jako badatel snažím pracovat striktně vědecky.

Ta otázka by tedy měla znít spíše tak, zda by vás někdy dříve napadlo, že půjdete do politiky, protože budete cítit, že je v České republice ohrožena svoboda.

To jsem si opravdu za těch dvacet let nemyslel. Posledních pět let, to už náznaky byly. Souvisí to i se zapomněním, s tím, že nikoho nezajímá, kdo je agent a jak se choval za komunismu, to už jsou věci ve společenském prostoru pasé. Možná, že to tak má být, ale mně to vadí. Já jsem ten, kdo vyžaduje kontinuitu od každého. Když už jednou něčím byl, tak aby tím byl pořád. A ta převlékání kabátů nebo životní prozření, na to moc nevěřím. Takové to, když někdo říká: „Já jsem býval komunistou a dneska už zase dělám na druhé straně…“ To je dáno jinými okolnostmi; jak se říká: Kdo mění víru, neměl žádnou.

Opoziční strany, zejména tedy ODS a TOP 09 upozorňují na to, že neustále procházejí zákony, které postupně z naší svobody ukrajují.

Těch zákonů jsou mraky. Důležité jsou ale také podzákonné předpisy. Když jsem byl před dvěma lety v Moskvě, popisovali mi, jak duma vytváří různé zákony umožňující více svobody, ale vzápětí jsou různými dalšími předpisy úplně znemožněny. To cítím i u nás. Najednou používají metodiku, jak odkrajovat ze svobody. Nový trend toho, že kdo řekne policajtovi, že je vůl, bude platit větší pokutu, to je signál pro policisty, aby si řekli: „Ano, tak teď mám šanci být tvrdší, protože zákon je na mojí straně víc.“ Já nejsem pro to, aby někdo nadával policistům, ale ten trend udělat v zákonech takové situace, řekl bych, vytvořit signály, kterým směrem se bude zákonnost vyvíjet, mi vadí.

A proč myslíte, že tento problém stále tolik netrápí veřejnost?

Protože se jí to ještě nedotýká, neomezují se konkrétní lidé. Víte, tady byli lidi zvyklí hodně vydržet, snést, ale ve chvíli, kdy jsme mohli přejet hranice, tak to bylo skvělé. Média mluví svobodně. Naši současnou situaci jsem kdysi nazval takovou operetní normalizací. Já si nemyslím, že by zavřeli hranice, že by médiím dali stopku, ale co se týče státu, tak tam ty tendence cítím. Chceš mít zbraň? No tak budou tvrdší podmínky. Chceš koukat na počítač, hrát na něm piškvorky? No tak pozor, budeme kontrolovat, jestli to náhodou není hazard. Přitom tohle zrovna považuji za jednu z nejhorších věcí, protože internet je nejdemokratičtější médium, a ve chvíli, kdy dojde jenom prolomení toho, že se bude nějak kontrolovat, už se té kontroly nezbavíme. Přitom třeba zrovna u hraní her, tak tam by bylo mnohem jednodušší zamezit finančním tokům než toku dat.

Máte pocit, že s touhle celou situací souvisí sbližování, zejména teda ze strany pana prezidenta, s Ruskem a Čínou? 

Zejména s Čínou. Já jsem nedávno byl v jednom pořadu, kde jsem se střetl s komunisty, s tvrdým jádrem komunistické strany, s panem Skálou, a tam jsme z něj konečně dostali, kde on vidí ten správný socialismus – v Číně. Oni si představují, že nahoře bude nějaká high society, která bude žít kapitalisticky, a dole bude ten lid, který bude socialisticky pracovat a držet hubu, a když nebude, tak bude potrestán.

To je ten mix, ti oligarchové nahoře, a dole udržování socialismu. A to si právě myslím, že je nejnebezpečnější. Protože hospodářství za socialismu vždycky krachuje. Ale ve chvíli, kdy bude kapitalistické hospodářství, tak může prosperovat. Teprve když by měli tu moc, aby dělníky a pracující nahnali do práce, aby museli dělat, aby jim dali nůž na krk, jaké normy budou plnit, tak to bude jeden velký koncentrační tábor.

Vy jste se už v několika rozhovorech vyjadřoval k reorganizaci policie a k plukovníku Šlachtovi. Jak se díváte na to, jak celá aféra skončila?

Ministr prosadil, že Šlachta musel pryč. Že se reorganizace dělala na míru, to je bezesporu, ale že to prosadil a že to ustál a uhrál, to je dobře. Protože aby byla válka mezi policisty, aby se vzájemně vyšetřovali a posílali do vazby, to je nemožné, taková policie v zemi nezajišťuje bezpečí. Když se na tohle v policii přistoupí, je to vždycky začátek konce. Já si myslím, že vztah mezi Šlachtou a Babišem je celkem prokazatelný. Před rokem jsem v rozhovoru se Šlachtou četl, že s panem Babišem provádí schůzkovou činnost, což může připadat občanovi jako nejapné vyjádření. Ale nám, kdo známe policejně-špiónskou hantýrku, je to jasné. Schůzková činnost znamená dobrovolnou utajenou spolupráci a já nepochybuji o tom, že pan Babiš, který byl agentem StB, to prostě umí. On byl agentem i toho Šlachty. Jenže pak se role obrátily a Babiš byl de facto ze své politické funkce řídícím orgánem Šlachty. A vztahy mezi agentem a řídícím orgánem jsou víc než přátelské. My jsme vždycky v BISu říkávali: Mají spolu intimní až agenturní vztah. To je vyšší forma.

Máte pocit, že toto politizování policie, její zjevné propojení s Agrofertem, je něčím, co může mezi jejími příslušníky vyvolávat strach?

Každý policista ví nejen to, co se po něm chce, ale co se po něm bude chtít. A tak si podle mého názoru někteří z těch činitelů spočítali, že v příštích volbách Babiš vyhraje a bude premiérem, takže potom bude znova rozdávat karty policii, že bude volné místo pro policejního prezidenta a tak dále.

Takže je to pro ně vyhlídka na kariérní růst.

Ano, na kariérní cestu. To je ten tah na branku.

Zmínil jste vyhlídku na sněmovní volby. Spatřujete nebezpečí právě v holportu premiér Babiš-prezident Zeman?

Jak jsme hovořili o té čínské kartě, tak tady se vytváří taková čínská koalice. Komunistická strana ústy pana Skály, rétorika prezidenta, no a Babiš se k tomu modelu taky rád přidá. Tohleto je skutečné nebezpečí, že pro tuto formu společenské organizace budou tyto entity plédovat.

ODS často poměrně ostře kritizuje Evropskou unii. Jak se na ni díváte vy?

Já myslím, že k negativním názorům na EU přispívá spíše náš vnitřní výklad toho, co nám unie dává k dispozici. Protože tady jsme často papežštější než papež. Nebo je to záměr, například taková žlutá pole, která po nás EU už nepožaduje – ale Agrofert ano. Agrofert potřebuje hodně řepky.

Takže myslíte si, že změna by měla nastat nejprve na naší straně? 

Samozřejmě. Mě mrzí pouze to, že jsme ztratili kredit, který nám dal Václav Havel, díky kterému jsme byli velmocí v mravním postoji. Teď už jsme jenom jedni z „osmadvacítky“

Není to ale spíše tím, kdo reprezentuje naši zahraniční politiku, než tím, že jsme součástí Evropské unie?

Ano. To vyprchání šlo cestou ukradené propisovačky, návštěvy jediného prezidenta evropské země v Číně, cestou nejasného postoje prezidentské kanceláře k anexi Krymu, to jsou body, které z nás najednou dělají stát, který není úplně konzistentní.

Jak hodnotíte EU a její přístup k migrační krizi?

Už déle říkám, že nevěřím celému konceptu multikulturalismu. Protože od 60. let, kdy začaly do Francie proudit davy z Alžírska, je vidět, že se to nedaří. Já rozumím integraci, rozumím tak, že přijde jedinec a zaintegruje se do společnosti domorodců, a on sám potom už bude domorodcem, ke kterému se můžou integrovat i jeho rodinní příslušníci. Ale nikoli vytvářením Molenbeeků. Jenže tohle není žádná integrace, to je koncepce, kdy na sever Paříže nevyjedou policisté, protože se tam bojí, to je odstupování území. Evropa se dobrovolně vzdává území ve prospěch někoho jiného, ještě navíc nepřítele. Není zajímavá statistika, kolik je mezi těmi příchozími teroristů. Zajímavější je, kolik z těch nově příchozích s terorismem více či méně sympatizuje.

Vidíte nějaké řešení současné situace, ve chvíli, kdy už tady ti lidé jsou?

Kdybych na to znal přesnou a správnou odpověď, tak bych už měl Nobelovu cenu. Rozhodně tedy neudělat to, že jim řekneme: Pojďte sem! Protože my nejsme ti, kteří můžou vyřešit celosvětovou migrační krizi. Shodou okolností sem ještě nejdou ti nejpotřebnější, ti, kteří na tom jsou nejhůř, ti se krčí někde v Aleppu a nemají na cestu. Jsou maximálně v Turecku. Takže přišli ti, kdo si to mohli zaplatit.

Když jste zmínil Turecko, co říkáte na změny, které probíhají po nepovedeném puči?

Já bych se nechtěl pustit do nějakých konspiračních teorií, jestli si to Erdogan sám zařídil, ale on sám první co řekl, že je to dar z nebe. A to si myslím, je pravda. Jestli byly v Turecku nějaké zbytky sekulární demokracie, tak teď skončí. Z Erdogana se stane sultán

Na konci našeho rozhovoru bych se ráda vrátila k vaší kandidatuře. Co je taková hlavní věc, kterou byste rád prosadil?

Já si myslím, že hlavní je skutečně otázka svobody. Protože nejsme bohatý stát, trošku teď za západoevropskými zeměmi pokulháváme, co se týče ekonomiky, ale měli bychom aspoň volně dýchat. To je to, co nám tady chybělo 40 let. Důsledky té nesvobody vidíme i nyní, socialismus má nějakou setrvačnost. A to, že přichází ta, jak jí říkám, operetní normalizace, to je právě ten důsledek a je třeba, aby lidé chápali, co to je svoboda. Protože to se tady chápe ode zdi ke zdi. Buď to úplná anarchie, nebo zase zkreslený způsob jako svoboda, která je jen jisté míry. Jenže správně musí být svoboda vnímána společně s dávkou vlastní zodpovědnosti, a to tady lidé nechtějí slyšet. Jenže zodpovědnost se se svobodou vede ruku v ruce.

A nemyslíte, že tohle souvisí s faktem, že spoustě lidí před rokem 1989 svoboda prostě nechyběla? 

Bohužel myslím, že ano. Protože oni si na to zvykli. Doba komunismu vychovala celé generace lidí, kteří to žití považovali za stabilní, za standardní, a to, že pojedou nejdál na Rujanu, tak to prostě bylo. Je ani nenapadlo, že by mohli vyjet třeba na Západ, protože to bylo složité. Takže aby si nekomplikovali život, jezdili k Balatonu. Myslím si, že to užití svobody je tady ještě docela v plenkách. I občanská společnost, která vlastně se ze svobodných občanů rodí, nemá nějaké pevné zakotvení. A to je škoda.