Prezident Zeman dosáhl svého prezidentského vrcholu. Nejvyšší čínský soudruh se cestou do Spojených států zastavil na necelé tři dny v Praze. Rudé vlajky lemují cestu podél Evropské třídy, dříve Leninovy, kompars „čínských turistů“ dává Pražanům pocítit, jak chutná jejich režim. Pokud se takto chovají čínští „turisté“ na návštěvě ve vzdálené cizí zemi, jak se asi chová komunistická moc vůči vlastním občanům doma? Dokážete si představit, že se vydáte do cizí země, a tam se budete chovat takto? V řadě zemí byste se asi se zlou potázali a vyhoštění by bylo otázkou hodin.

Česká společnost má, částečně právem, velké obavy z arabských migrantů, zejména muslimů. Ti se nám zatím vyhýbají, ale za jistých okolností by nemuseli pohrdnout ani naší zemí. Čeho se bojíme? Terorismu? Jsme jednou z nejbezpečnějších zemí na světě. V podvědomí lidí budí neklid spíše budoucnost našich nástupců. Žít s tím, že naše děti už budou jen svědky úpadku naší kultury a způsobu života, není příliš lákavá představa. Ač si to většina lidí neuvědomuje, podvědomě chtějí mít kontinuitu tradic a odkazu předků, naší současnosti a naděje po skončení života. Nechceme připustit konec našeho civilizačního okruhu.

A nyní se vžijte do myšlení Tibeťanů. Jakou má budoucnost jejich země? Jakou má naději na přežití jejich unikátní kultura s hlubokým duchovním obsahem? Jak se jim žije, když jejich historická země je osídlována lidmi s jinou kulturou? Co by dali Tibeťané za trochu svobody, která nám připadá samozřejmá a s níž stále větší část společnosti zachází jako s onucí? Pokud se někdo domnívá, že svoboda je automatická, že se totalita, byť v jiné podobě, nemůže vrátit, hluboce se mýlí. Historikové by mohli vyprávět o koncích meziválečného demokratického Československa a dříve narození o rychlém konci nadějí po sovětské okupaci v srpnu 1968.

Globální svět se drobí na lokální zájmy jednotlivých zemí či malých skupin. Ideje mizí a heslem dne je flexibilita. Čekat na návrat přehledného bipolárního světa znamená nežít. Už se nikdy nevrátí. O to více ale musí nastoupit odolnost naší společnosti vůči řadě podnětů okolního světa a její zodpovědnost. Jinak se staneme cukrátkem, které si někdo utrhne.

Chování současné vládní a hradní garnitury dělá z České republiky právě takové snadno dosažitelné cukrátko. V éře globalizace si každý uzurpátor rozmyslí jít si podmaňovat sebevědomou zemi. Logicky by mu to neslo velké náklady a nejistý výsledek. Ale jestli se někdo sám nabízí, a navíc uráží svoje demokratické spojence, proč ne?

Moje osobní zkušenost ze zahraničních cest je, že politici v zemích s různou mírou absence demokracie nejvíc rozumí tvrdému jasnému slovu. A věřte, že pro byznys to vůbec není špatně! Obě strany vědí, do čeho jdou. Proto asi nepřekvapí, že sebevědomé země, které nezapomínají na lidská práva, mají výrazně větší dynamiku ekonomických vztahů i s pofidérními režimy, než ti, kteří se před nimi hrbí.

Prezident Zeman a jeho mluvčí Ovčáček neustále atakují hranice, co si mohou dovolit. Dnešní „čínský test“ ohnutých zad může zítra znamenat otevřené dveře pro ruského medvěda! A vůbec to nemusí končit pouze ekonomickou spoluprací.

František Laudát
Autor je předsedou poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové.