Když v roce 1999 zasáhly USA a NATO v bývalé Jugoslávii s cílem zastavit válečného zločince Slobodana Miloševiče v genocidě kosovských Albánců, nalezlo v České republice útočiště zhruba 18 tisíc uprchlíků z této tehdy srbské provincie. Je známo, že v té době žádný český politik nepoukazoval na jejich náboženskou a kulturní odlišnost a nikdo nás také nevaroval před možným ohrožením bezpečnosti státu.
Od vypuknutí tzv. migrační krize v létě loňského roku (vyvolané zejména válkou v Sýrii) se český prezident Miloš Zeman snaží přesvědčit veřejnost o jakési (ve skutečnosti neexistující) hrozbě ze strany imigrantů, z nichž se téměř všichni naší zemi vyhýbají. Ve snaze získat přízeň občanů klade rovnítko mezi migranty a teroristy, označuje islám za náboženství vrahů, doporučuje použít k ochraně hranic vodní děla apod.
Výsledkem tohoto nezodpovědného jednání hlavy státu je výrazné zhoršení společenské atmosféry provázené nárůstem xenofobie, nenávisti, strachu a především hysterie. Zemanova politika má rovněž negativní ohlas v zahraničí, kde poškozuje věrohodnost naší země, a to zvláště v očích spojenců v NATO a EU. Nejen tyto, ale i řada dalších zkušeností a poznatků mne vedly k rozhodnutí podat na prezidenta Zemana trestní oznámení.
Dne 20. července t. r. jsem se dostavil na služebnu Policie ČR v centru Brna. Recepční tamního oddělení jsem sdělil důvod své návštěvy a ihned jsem si vyslechl její názor, že „můj krok nechápe, neboť prezidenta Zemana mnozí lidé zbožňují“.
Požádala mne, abych čekal, až za mnou někdo přijde. V průběhu zhruba 20 minut si mne někteří policisté z bezpečné vzdálenosti se zájmem prohlíželi, až nakonec přišla jejich kolegyně a okamžitě mi položila otázku. „Vy nevíte, že Zeman byl zvolen státem?“ Odpověděl jsem, že pokud je mi známo, byl zvolen občany tohoto státu.
Paní policistka se mne pokoušela přesvědčit, že trestní oznámení na prezidenta nemá význam, neboť podle jejího názoru si Zeman může dělat, co chce, protože má imunitu. Z jejího monologu mi zvláště utkvěla otázka, na kterou si také sama odpověděla. „Myslíte si, že Zeman je normální člověk? Není normální člověk. Navíc, chcete-li na něj oznámení podat, máte k tomu Vrchní státní zastupitelství v Praze.“
Využil jsem její krátké pauzy a poznamenal, že paní Žižková z Hradce Králové podala před časem trestní oznámení na prezidenta právě prostřednictvím policie ve svém městě a já nechápu, proč totéž nelze učinit v Brně. Paní policistka po chvilce odmlčení poznamenala, cituji: „Tak tam asi mají málo práce“.
[ctete]29621[/ctete]
Po těchto slovech jsem rozhovor ukončil a odešel. Svůj nesouhlas s tímto způsobem jednání jsem ještě v ten den telefonicky oznámil Krajskému ředitelství Policie ČR. Policejní mluvčí si mne pozorně vyslechl a poté mi doporučil, ať se na oddělení vrátím a věc řeším s náčelníkem.
Následující den dopoledne mi nejprve pan náčelník vysvětlil, proč mne jemu podřízená policistka od podání trestního oznámení odrazovala. Prý se domnívala, že chci podat oznámení stejného obsahu jako již zmíněná paní Žižková z Hradce Králové, což prý nelze.
Pan náčelník pak se zájmem naslouchal mému výkladu statusu uprchlíka v kontextu mezinárodního práva a Všeobecné deklarace lidských práv OSN. Zmínil jsem se také o tom, že i z naší země odcházeli, zvláště v období totality, desetitisíce občanů a jiné země je přijaly jako uprchlíky.
Po dalších přibližně 40 minutách přišel policista, a já tak mohl konečně trestní oznámení podat. K jeho obsahu se policista nevyjádřil, pouze mi sdělil, že mi bude z Prahy doručeno vyrozumění.
Z policejní budovy jsem odcházel se směsicí zvláštních pocitů. Na jedné straně cosi jako mrazivý závan časů minulých, na straně druhé vzpomínka na opakovaná ujištění ministra vnitra Chovance o profesionalitě a apolitičnosti naší policie. Tak snad příště…
František Mouka
Autor je nezávislý publicista.
