FOTO: Pixabay/niekverlaan
Hra o pokles se z úspěšné strategie burziánů dávno stala základním principem současné politiky. Ve světě, který stojí na hlavě a cítí se v této pozici komfortně, vzory chování nejsou nahoře, ale dole. Pokleslými se stávají nejen ideály nové politiky, ale také její jazyk a styl chování. Snaha povznést, zušlechtit, kultivovat společnost je nahrazena snahou strhnout vše aspoň trochu vznešené dolů.
Je to jak ve starém vtipu za totáče: Dědové chtěli, aby zmizeli chudí, a vnuci dosáhli toho, že zmizeli bohatí. Revoluce, která si říká liberální, přibližuje vítězství totality. Je lhostejno, kolik slušných, více nebo méně vzdělaných lidí, které trápí sociální nespravedlnost, rasismus či homofobie, se nachází uvnitř této revoluční bubliny, uvnitř tohoto procesu převracení z nohou na hlavu – nejsou to oni, kdo udávají tón. Pro novou etiku již byl vynalezen úhledný název „Cancel Culture“ (Kultura zrušení, přesněji Kultura zrušení kultury). Nová morálka silně zavání starou osvědčenou totalitou. V jejím rámci je Weberova pracovní etika nahrazena etikou spravedlivého přerozdělování. Kdysi v Americe populární odznáček „I’m hard working“ (pracuji tvrdě) se už nikdo neodváží připnout na klopu saka, ježto zavdává podezření z rasismu. Prý uráží rasové menšiny, jejichž prastaré kultuře je vlastní ideál volnočasového nicnedělání.
Otec moderní divadelní teorie Stanislavskij nabádal herce: „Nevšímejte si toho, co vaše postava říká – zkuste pochopit, o co usiluje!“ Je lhostejno, do jakých slov balí současní bojovníci proti starému řádu své domnělé právo bořit pomníky, pálit knihy a prohánět staré profesory mokrým hadrem po campusu. Ve skutečnosti jsou jim ukradena práva černých nebo transgenderů a o „sen“ Martina Luthera Kinga jim jde až v poslední řadě. V této demagogické hře jim jde jen a jen o převzetí moci, a to jednou provždy. Neřídí se etikou buditelů či osvícenců, jde jim o mocenskou revanši: genderovou, rasovou, věkovou, korporativní, politickou.
Revoluční změna dává každému polovzdělanci právo ponižovat své učitele. Tlupa bezejmenných aktivistů snadno může ohnout každou uměleckou či vědeckou hvězdu do pozice zdaleka ne misionářské. Vystrašení vydavatelé žádají dodržování rasové a genderové procentní kvóty v uměleckých textech. Profesoři jsou vyhazováni z univerzit, pokud trvají na stejných zkušebních pravidlech pro studenty všech barev pleti. Kdysi se říkalo, že humor vítězí nad tupou byrokracií. Avšak už nevítězí: každé ironizování politicky korektního newspeaku je trestáno ostrakizací a občanskou popravou. Je to silové převzetí moci a žádný společenský dialog, přátelé.
Výše řečené neznamená, že neexistuje rozdíl mezi demokratickým a totalitním zřízením. Smutek doby je v tom, že tento rozdíl se úspěšně stírá až do úplného vymizení. Dříve jinak smýšlející mohl být připraven o život ze zlé vůle diktátora, dnes se to děje na přání široké demokratické veřejnosti. To, co se nyní odehrává ve Spojených státech a nachází kladnou odezvu v různých koutech dezorientované Evropy, je frontální útok na demokracii jako hodnotu a jako právní institucionální realitu. Je nebezpečnější než všechny totality 20. století dohromady – počínaje bestiálním nacistickým či komunistickým projektem a konče nějakou kapesní, takřka útulnou východoevropskou diktaturkou.
Všechny totality 20. století nabízely jakýsi alternativní model společnosti a hledaly důvod, proč má jedna pokroková skupina obyvatel vládnout zbytku: protože má správný třídní (komunismus), rasový (nacismus), genderový (jak na konferenci v Singapuru nedávno prohlásil Barack Obama, ženy jsou obecně chytřejší a lepší než muži, a proto by měly všude vládnout), a opět rasový původ. Všude ideová konfrontace nabízela ostrý řez – tady jsme my, jednou nohou ve světlé budoucnosti, a tam jsou oni, s jejich prohnilou demokracií. Dnes nám vysvětlují, že pogromy, rozpuk zločinnosti a revize reálné historie – to je ta pravá a jedině možná demokracie.
Zajisté, demokratické zřízení není nekonečné a univerzální, jak naivně předpokládal Fukuyama ve svém bestselleru Konec dějin. Není ani „nahodilou etapou“ v rozvoji západní společnosti, jak se později domníval publicista Robert Kaplan. Liberální demokracie se zcela zákonitě dříve nebo později dostává do vlastnoručně vyrobené pasti, jak trefně popsal Graham Fuller v knize stejného jména Past demokracie. Takovou léčkou se stávají neomezená „práva menšin“, fantom „ideové diverzity“, mámení „hlasů, které musí být vyslyšeny“. V praxi takovým hlasům nejde o vyslyšení, nýbrž o poslušné uskutečnění.
Historicky vzato demokracie není „mocí vítězné většiny“. Demokracie v modernějším pojetí, to jsou zaručená práva menšin. Přihořívá, ale celá pravda to ještě není. Autentická demokracie – to jsou zaručená lidská práva ve všech svých podobách: práva politická, občanská, náboženská a jiná, nezávisle na tom, k jaké menšině člověk patří či sám sebe řadí. Není to o číslech, o množství hlasů pro a proti, o kvantitativních poměrech černých a bílých, původních a přistěhovalých obyvatel, není to dokonce o rozdílech mezi bohatými a chudými. Demokracie je regulovaná procedura pravidelné a průhledné výměny vlády, rozdělení mocí, svoboda slova, nezávislé soudnictví, fungující zákon a především rovnost všech před zákonem.
Každé vypichování určitých privilegovaných kategorií, včetně „dříve vykořisťovaných rasových skupin“ demokracii ruší a znamená její konec. Jelikož právě tak konkurence jedinců v rámci zákona je nahrazována soutěžením skupin za použití lobbismu, politického vydírání, násilí anebo hrozby násilím. Skutečně nebo domněle diskriminovaná menšina, která veřejně prohlašuje: „Nepotřebujeme rovná práva, potřebujeme zvláštní práva“ demokracii umrtvuje. Současná společenská pře na samém pokraji krvavé řeže se vede právě o zvláštní práva, peněžními restitucemi počínaje a citovou satisfakcí konče. Každá demokracie přitom degraduje ve spiknutí agresivních skupin.
Zhruba ze stejných důvodů skončila kdysi antická demokracie řeckých polisů. Nesplnitelné požadavky na válkami oslabený stát zpečetily její zánik. Terčem útoků se stalo jádro tehdejší politické ideologie – samotná republikánská doktrína. O co více války a občanský rozvrat podkopávaly důvěru v tradiční instituce a principy, o to častěji lidové masy obracely zraky k silné osobnosti, s níž spojovaly své naděje na spásu. Dnešní zdaleka ne vnitřní americký konflikt je zhusta nesen neracionální touhou po pomstě, po revanši. Nemůže to skončit jinak než poptávkou po tvrdé ruce schopné nastolit pevný řád.
Lidé střední třídy, ať už jsou jakékoli rasy, touží po sociálním smíru a fungujících institucích, byť by nebyly dokonale demokratické. Dříve nebo později si průměrný Američan bude muset odpovědět na otázku, kterou mu nepoloží sofistikovaní sociologové, ale život sám: „Co se ti líbí víc – pouliční pogromy a šílenství rasových kvót jako projev dokonalé demokracie, anebo vyzpytatelnost a pořádek na úkor takové perfektní demokracie?“ Hádejte, můžete třikrát, jaká bude jeho odpověď.
Tam, kde přestává platit První dodatek Ústavy, nabývá sílu dodatek Druhý – právo na nošení zbraní. První dodatek ztrácí platnost před našima očima: svoboda slova je v současné Americe de facto zrušena. Za pouhý náznak jiného názoru lidé přicházejí o zaměstnání a stávají se oběťmi zákazu vykonávat povolání. Za těchto podmínek slovo dostává Smith&Wesson (bard bolševické revoluce Vladimír Majakovskij napsal: „Máte slovo, soudruhu Mausere!“ – byl to dobový typ revolveru). Pak přichází autoritářský vůdce coby spasitel unaveného a rozvrtaného národa.
Obávám se, že máme pochybnou čest být svědky dalšího kusu o konci dějin, ne zcela podle Stanislavského.
