Vila Volman v Čelákovicích u Prahy se v roce 2022 otevřela veřejnosti po patnácti letech rekonstrukce. Impozantní funkcionalistická stavba ze třicátých let minulého století láká návštěvníky nejen na klasické prohlídky, ale i na bohatý kulturní program. Její kurátorka Zuzana Kadlečková si dala za cíl, aby budova neustále něčím žila. Před rokem a půl byla zařazena na seznam takzvaných ikonických domů, které přispěly k rozvoji moderní architektury.

Vilu si nechal v roce 1937 postavit Josef Volman, který v Čelákovicích nejen žil, ale také zde podnikal. Jeho strojní závod nasčítal do začátku druhé světové války kolem tří tisíc zaměstnanců. Úspěšný podnikatel se proto rozhodl investovat a postavit velkolepou stavbu pro svoji rodinu, jež zároveň fungovala jako reprezentativní přijímací místo firmy. Pro výstavbu oslovil dva mladé architekty, Karla Janů a Jiřího Štursu, což bylo na tehdejší dobu neobvyklé, jelikož byli sotva po škole a neměli ve svém portfoliu mnoho staveb. Nabídl jim zakázku za jeden milion předválečných korun, což byl tehdy velký peněžní obnos. Postavit vilu jim trvalo jeden rok.

Mladí architekti se inspirovali tím, co bylo pro tehdejší mladou generaci populární, tedy německým Bauhausem, nizozemským De Stijl a především francouzským architektem, jenž si říkal Le Corbusier. V návrhu použili základ jeho principů moderní architektury, jako jsou volné půdorysy, kapitánské můstky známé i z českého funkcionalismu, pásová okna a ploché střechy, na nichž má být vysazena zeleň. Propojení s přírodou bylo pro Le Corbusiera zásadní a je to vidět i na vile. Nachází se uprostřed rozlehlého parku na svahu, pod nímž se rozprostírá polabská niva.

Budova zaujme na první pohled hned z několika důvodů. Kromě velikosti a dlouhého kapitánského můstku, jenž vystupuje z prvního patra k bazénu, vás překvapí její barva. Kromě světlého pískovce jsou vidět tóny oranžové, jak zvenku, tak zevnitř. Díky tomu působí budova mnohem přívětivěji a útulněji než ostatní vily ze stejného období. Barvy pocházejí z původních návrhů. „Z černobílých fotografií těžko poznáte, jak vila původně vypadala, takže obnovená barevnost je výsledkem průzkumu jednotlivých vrstev omítky na každé zdi,“ vysvětluje kurátorka.

V přízemí, které původně sloužilo pro přijímání oficiálních návštěv, jsou nerezové zárubně. V lobby je kromě mramorové podlahy ikonické dubové schodiště, v jehož zábradlí jsou vyřezané kruhové otvory, a obývací pokoj má sto sedmdesát metrů čtverečních. Původní nábytek z vily se nedochoval, v interiérech ale najdete ucelenou kolekci dobových kusů od Jindřicha Halabaly. Nábytek doplňují moderní designové kousky, jako například vázy od Františka Jungvirta, který tvoří pro českou sklářskou firmu Klimchi. „Je pro nás klíčové, aby se u nás návštěvníci cítili dobře. I proto se mohou interiéru dotýkat a na křesla posadit. Vila není muzeum, ale místo k životu. České značky zapojujeme kvůli tomu, abychom vile dodali současný dotek,“ vysvětluje Zuzana.

V prvním patře jsou tři apartmá. To největší patřilo přímo Josefu Volmanovi. Kromě ložnice a koupelny je jeho součástí i pracovna. Právě zdejší koupelny stojí za zmínku. Jejich mramorový vzhled ozvláštňuje barevná vana a sprcha. V každé je jiná, a to modrá, růžová a zelená. Tehdy ještě nebylo genderově určené, že ženy mají růžovou a muži modrou, ba naopak. Růžová byla symbolem síly. Když byla budova v devadesátých letech takzvaně zemí nikoho, došlo k rozsáhlému porušení koupelen, ale ne z důvodu krádeže mramoru, ale kvůli jeho vytrhání ze zdí za účelem dostat se k měděným trubkám. Dnes v jednom ze zrekonstruovaných apartmá můžete strávit noc. „Naši hosté často komentují, že by v této vile dokázali bydlet,“ usmívá se Zuzana.

Již zmíněné propojení s přírodou je vidět i v této části domu. Uprostřed, v místě menšího obývacího pokoje, se nachází obří prosklená stěna, jež jde otevřít. Obývací pokoj je pak napůl venkovní, protože se dveřmi dostanete na terasu, jež přechází v kapitánský můstek vedoucí k bazénu. Vila má i další patro, z něhož se dostanete na třetí terasu i na střechu. Kromě toho jsou v ní dvě menší místnosti, kde se hrával kulečník a karty. Budova po válce připadla státu, slavily se tu první máje a později se z ní stala školka. V devadesátých letech byla silně zdevastována. V roce 1997 ji odkoupila skupina místních podnikatelů a započala rekonstrukce pod vedením architekta Marka Tichého.

Zuzana Kadlečková je dcerou jednoho z vlastníků vily. „Celý proces rekonstrukce jsem sledovala zpovzdálí. Až později jsem dozrála k rozhodnutí věnovat se vile profesně. A rozhodně nelituji, vnímám to jako své poslání,“ říká. V předchozí práci se věnovala marketingu, kde podle vlastních slov získala spoustu zkušeností a kontaktů, které se jí vyplatily i při správě vily. Na vedení ale není sama. Srdce týmu starajícího se o vilu tvoří asi patnáct lidí. Pomocí různorodého programu se snaží nalákat návštěvníky do prostor domu víckrát ročně. „V srpnu ožije vila na dvanáct večerů imerzivní inscenací Malvína divadelního spolku Pomezí Malvína, která vznikla přímo pro naše prostory,“ pokračuje Zuzana. Divadlo je koncipované tak, že si divák vybere herce, jehož příběh následuje. Jevištěm je prostor budovy i okolního parku.

K dalším oblíbeným akcím se řadí spaní pod hvězdami, které se zde koná v druhé půlce srpna. Večer je spojený s degustací, ambientní hudbou na střeše a ranní lekcí jógy. Kromě těchto aktuálních akcí se zde pořádají koncerty vážné hudby. „Na příští sezónu už teď chystáme nový program. Baví mě obsah neustále rozvíjet, rutinu nemám ráda,“ dodává Zuzana. Práce ale určitým způsobem stále probíhá, třeba se v budoucnu vila dočká i obnovených výhledů na Labe na severní straně domu.