Šedesátitisícové turecké město Reyhanli leží jen pět kilometrů od hranice se Sýrií. Pro desetitisíce lidí, které válka vyhnala ze Sýrie, se stalo místem, kde čekají, až konflikt skončí a budou se moct co nejrychleji vrátit do svých domovů, které jsou často vzdálené jen pár desítek kilometrů odsud. Mnozí z uprchlíků ale už v provizorních podmínkách čekají roky a naděje pomalu pohasíná.

Ve městě jsou kromě tureckých i syrské soukromé školy, které nabízejí dětem syrských uprchlíků vzdělání, aby se nestaly dalšími pěšáky takzvané ztracené generace, kterou válka odřízla od vzdělání. Na okraji města je i malé ubytování poskládané z buněk. Útočiště v něm našlo 25 rodin, celkem tu žije v bezpečí kolem padesátky syrských dětí.

Už na první pohled je patrné, že tu něco není v pořádku. Na dvoře si hrají děti, matky suší prádlo, uklízí skromné příbytky, kde jsou většinou na zemi jen matrace a deky, nebo se starají o nejmenší ratolesti. Až na ředitele ale nikde není jediný muž. Všechny rodiny mají jedno společné, otec nebo manžel zemřel ve válce, která zuří jen pár kilometrů odsud.

„Máme své lidi v Sýrii i na hranici. Když se dozvíme, že byla některá oblast těžce bombardovaná, snažíme se dostat rodinu k hranici a přepravit ji co nejrychleji do našeho centra,“ říká ředitel s tím, že centrum je otevřené jen pro nejzranitelnější rodiny. Své brány otevřelo před dvěma lety a podporuje ho mnoho jednotlivců i nevládních organizací.

„Rodinám nabízíme ubytování v buňkách, jídlo a menším dětem vzdělání. Starším dětem platíme dopravu do školy, matky mají například kurzy pletení,“ vypočítává ředitel a dodává, že v budoucnu by rádi vybudovali podobné centrum pro lidi s postižením.

Děti se mezitím pošťuchují na dvoře, zvědavě pokukují po návštěvě, berou hosty za ruku a zvou je domů. Matky postávají na prazích skromných domácností, ostýchavě se usmívají a v jejich obličejích je vidět, že do nich válka vryla mnoho nových vrásek. Hluboké rýhy jsou však i v duších bezstarostně působících dětí. Jen na první pohled nejsou vidět.