Galina Babak je ukrajinská básnířka, která v současnosti žije a studuje v Praze. Se Svobodným fórem hovořila o tom, jak lidé na Ukrajině po událostech na Majdanu a po anexi Krymu a válce vidí přítomnost a budoucnost své země. Také o tom, jak vnímá Česko a lidi, kteří tady žijí.
Začneme tou úplně základní otázkou, asi těžkou, co se teď na Ukrajině děje? Ruská propaganda to líčí, jako že fašisté se chopili pučem moci, zase jinde můžeme slyšet, že postupuje emancipace a směřujete do Evropy…
To je opravdu složitá otázka, protože máme spoustu názorů, hlavně ve vnitrozemí státu. Moje babička se po válce přestěhovala do Lugansku do svého bytu, ale půl života bydlela v Kurské oblasti (je to Rusko), která hraničí s východní částí Ukrajiny. Po Majdanu měla nějaký problém s očima a tak přijela do Charkova na operaci očí, pak odjela do Luhanska Jeden rok se tam maminka vůbec nemohla dostat, protože si musela nechat udělat doklady, pak se bála, a teď v létě tam opravdu jela. V Lugansku mluvila se spoustou lidí a oni jí vysvětlili, že nechtějí válčit, že chtějí být v klidu. Na situaci se dívali tak, že se báli, že přijdou fašisti a jediné, co mohli udělat, je bránit se. Chtěli budovat nezávislý stát a teď to berou tak, že všechno udělali správně. To je jeden názor, se kterým se potkala moje maminka.
A co ti ostatní?
Jsou tu lidé, kteří od začátku podporovali Majdan, a teď vidí, že přišla válka a bez něj by možná nebyla. Někdo si myslí, že Majdan musel být, protože už jsme nemohli dál trpět to, co se dělo v době za Janukovyče a v té politicko-ideologickou situaci, kterou jsme prožívali, a udělali jsme, co jsme mohli udělat. Válku jsme nemohli předpovídat. Bylo pro nás absurdní, že jeden stát v 21. století prostě anektuje jiný stát a začíná s ním válčit.
Další názor je, že Majdan znamenal nějakou změnu, že jsme chtěli obnovit stát, aby přišli jiní lidé, aby vše fungovalo jinak. Ale dnes vidíme, že vláda se moc nemění, že život se zhoršil, spousta peněz jde na válku. Zákony, které Verchovná rada (ukrajinský parlament) přijímá, vůbec neodpovídají požadavkům lidí. Máme ještě další názor, že to bylo všechno správně, a i to, co teď prožíváme, že je to jenom takový průběh, který musel být, i když ta vláda dělá spoustu chyb, ale je to logické. Jediné, co můžu říci, je to, že je vidět, jak se stát sjednotil a Majdan byl takovým projevem sebevědomí Ukrajinců. Jsou samozřejmě lidé, kteří se orientují pořád na Rusko a na hodnoty bývalého Sovětského svazu. Například identita mojí maminky je taková, že říká, že Ukrajinci a Rusové jsou jeden národ, a že ona je sovětský člověk.
To říká maminka…
To říkám o její identitě, protože ona sama má maminku z Ruska a tatínka z Ukrajiny. A můj tatínek je z Ukrajiny z jižní části. Maminka bydlela v Lugansku do 18 let, pak se přestěhovala do Charkova, kde potkala mého tatínka. Vůbec se nezabývala otázkou identity. Prostě říká: „Jsem sovětský člověk.“
Tím se ale někdy myslí člověk poněkud zpracovaný sovětskou propagandou. Nebo to spíš znamená hrdost na to, když sovětský člověk létal bez nohou, jako stíhač Meresjev?
Ano, to je něco takového. Teď máme takovou divnou situaci: Ukrajina je poměrně velký stát, ale spousta lidí svůj stát nezná a málo cestují. Moji rodiče, maminka a tatínek, poprvé navštívili západní Ukrajinu v loni, když jim bylo 56 let, ale celý život bydlí na Ukrajině. Maminka v Kyjevě dvacet let nebyla, spolu málo cestovali, vůbec nikdy nebyli za hranicemi Ukrajiny a pořád nemají cestovní pas.
Ale dostali by ho, kdyby chtěli?
Ano, dostali. Oni se vůbec tou otázkou nezabývali, za Sovětského svazu a po rozpadu neměli peníze, věnovali se dětem, pořád něco řešili. Každý rok cestují na jižní Ukrajinu do Azova, k moři za rodiči tatínka. Taky jsme hodně cestovali na Krym, když byl součásti Ukrajiny. Chci tím říci, že lidé na Ukrajině často ani neopustili stát a to je bod, kde se dá snadno manipulovat. Pokud jste nebyl na západní Ukrajině a někdo třeba říká, že západní Ukrajina je ultranacionalistická. Když řeknete rodičům, že jsou tam pořád stejní lidé a že můžete tam mluvit i rusky a jakýmkoli jazykem, tak oni vám doma prostě nevěří. Jela jsem tam na stáže do univerzity Franka na dva týdny a řekla: „Pokud se se mnou chcete setkat, tak můžete přijet.“ A oni přijeli na čtyři dny, měli jsme nádhernou procházku Lvovem, a maminka mi řekla: „Já s těmi lidmi mluvím rusky a oni nic neříkají, klidně odpovídají a takový nádherný jsou.“ Je to divné, když člověk nezná svůj stát. Západní Ukrajina má blíž do Evropy a opravdu má svojí historii, je tam hodně lidí, které cestují, ale pokud jde o oblasti jako Doněck a Lugansk, tak tam je asi 50 procent lidí, kteří ještě nikdy necestovali.
A vy už jste cestovala do Ruska?
Ano, byla jsem mnohokrát v Rusku.
Tam jste měla možnost mluvit s lidmi. Jak vidí situaci, Ukrajince, nacionalismus, Putina?
Po Majdanu, když už byl anektovaný Krym a pak začala válka, jsem v červnu 2014 jela na poetický festival do Peterburgu a strávila jsem tam týden. Ale nebyla jsem tam jedinou z Ukrajiny. Ještě tam byla jedna známá žena z poetických kruhů Charkova, Irina Jevsa. Když vystoupila, tak označila svojí pozici jako že „Krym naš, Krym byl vždy ruský a jsme šťastni, že jsme se vrátili domů, do Ruska“. Potom pamatuji dva večery s básníky z Ruska. Když jsme spolu seděli, tak se začali ptát: „No, vysvětli, prosím, co si myslíš o tom, co byl ten Majdan.“ A pořád mi skákali do řeči a nenechali mě domluvit, když jsem teda začala říkat, co byl Majdan a proč vlastně byl. Řekli mi, že je to nějaká blbost a že Rusko se vůbec Krymem nezabývá a pokud by tam nepřišlo Rusko, tak by tam přišla Amerika. Na válku ve východní části Ukrajiny říkali, že vůbec nevěří tomu, že tam Rusové zasahují, že je to všechno zfalšované a že Rusko nepotřebuje žádné jiné státy.
Co mě nejvíc zaujalo, bylo, že když jsem začala mluvit, tak se mě zeptali: „Proč se označuješ za Ukrajinku?“ Já jím říkám: „Já se narodila na Ukrajině, umím ukrajinsky, píšu básně v ukrajinštině, je to nezávislý stát, tak proč vám musím vysvětlovat, proč jsem Ukrajinka, a vy jste Rusové?“ „No, my máme prostě stejnou mentalitu, my jsme s vámi, jsme vaši bratři a i ty s námi mluvíš rusky, píšeš taky rusky, rozumíš všem vtipům, slovíčkům a tak dál, tak proč by ses označovala jako Ukrajinka?“ A já jím odpovídala: „No ale moje identita je trošičku složitější. Já mluvím i ukrajinsky i rusky, rozumím všem těm dialektům, kterými se mluví na Ukrajině, znám i ukrajinskou historii, kterou asi tak do hloubky vy neznáte.“ Ale opravdu se mi s nimi nepodařilo najít nějakou společnou řeč. Tak to bylo v roce 2014 a tak se na nás dívají. Pak mám spoustu kamarádů, kteří bydlí v Praze, s nějakými jsem se rozešla názorově, s někým jsem zůstala kamarádit i přes různé názory. Někteří Rusové nemají žádné názory, jsou takoví politicky infantilní. Je tam i spousta lidí, kteří na jednu stranu rozumějí, co se děje, na druhou stranu říkají: „Rusko je silný stát, i pokud nebudeme mít žádný kontakt s celým světem, tak my to přežijeme, protože jsme silný národ, atd.“
S kým byste se vlastně na Ukrajině ztotožňovala, kdybyste měla někoho volit, bránit, jeho názory nebo postoje?
Z politiků myslíte?
Třeba. Tady u nás člověk spíš prozradí, jakou má milenku nebo milence, než koho volil při posledních volbách. Je to taková intimnější otázka. To se lidem nerado říká. A s kým byste se tedy ztotožnila? I s výhradami třeba, protože politikům apriorně nedůvěřujeme, ale když už jdeme volit, tak stejně někoho vybíráme.
Já nemám žádného favorita. Třeba Savčenková není můj favorit, protože já sice rozumím, že když člověk projde tím, čím ona prošla a pak se zabývá vysvobozením vojáků, tak je to jedna věc, protože ona je sama voják a tomu rozumí. Ale když začíná nějakým způsobem vstupovat do politiky a ještě takovým drsným způsobem a nenechá si poradit… Máme v politice hodně nekompetentních lidí. Opravdu bychom potřebovali, aby během dalších deseti-dvaceti let byl vytvořen institut profesionálních politiků. Vůbec neumíme řídit svůj vlastní stát.
Máte pocit, že Ukrajina vykročila správným směrem?
Opravdu věřím, že se to zlepší, samozřejmě. Protože když člověk v nic nevěří, tak to vůbec nedává smysl žít. Když člověk pořád říká, že všechno je špatně, že tak špatně budeme žít i dál, tak to vůbec nedává žádný cíl a naději. Máme šanci a máme spoustu mladých lidí, kteří to chtějí změnit. Je dobře, že mladé lidé hodně cestují a vědí, co je Evropa, a vlastně už si vybrali směr k evropským hodnotám a demokracii.
Co čtete z české literatury?
Z české literatury se snažím číst současnou literaturu, současných českých básníky. A z prózy jsem samozřejmě četla Karla Čapka a opravdu mám ráda českou avantgardu. Četla jsem Vítězslava Nezvala a Seiferta, mám ráda Nerudovy Malostranské povídky a Hrabala.
U nás se vždycky říkalo, že Rusové hodně čtou a pořád čtou, v tramvaji, v metru, nebo hrají šachy. To byla taková naše představa o Rusech. Ukrajinci taky hodně čtou?
Četla jsem nějaký článek, který srovnával, kolik literatury a kolik lidí četlo za Sovětského svazu a dnes. V článku šlo o to že za Sovětského svazu každý člověk měl s sebou vždy knihu a pořad četl, a dnes ten počet lidi klesl. Ale já bych řekla, že Ukrajinci hodně čtou a chodí na prezentace knih a mají zájem o současnou literaturu. Například po Majdanu se objevilo spousta knih různých žánrů o tom, co se stalo a hodně se prodávají.
Máte nějakou představu, kde byste chtěla žít? Vy jste tady jak dlouho?
Nemám (smích). Ne, opravdu, já se dobře cítím v Čechách a řekla bych, že je to krásné město, mám spoustu kamarádů a nějakým způsobem se už cítím součástí toho literárního procesu, co tu probíhá. V listopadu to budou čtyři roky, co jsem přijela do Prahy. Posledního půl roku jsem strávila v Německu, v Heidelbergu, to byl takový studijní program, výměna studentů. Je trochu cítit ten rozdíl mezi Německem a Českem v rovině otevřenosti vůči různým kulturám. Já mám ráda multikulturní prostředí a to, co cítím v Čechách, tak by se dalo pojmenovat jako xenofobie. Nevím proč, ale poslední rok se potkávám s hrubostí, netrpělivostí vůči cizím lidem.
Když se tady jako Ukrajinci sejdete mezi sebou, co si říkáte o Češích? Tedy pokud to můžete říct.
Já nic špatného o Češích říci nemohu, protože se kamarádím se spoustou nádherných lidí a obdivuji spoustu lidí, kteří jsou v Čechách. Například moje školitelka Tereza Chláňová je prostě nádherný člověk, organizuje spoustu zajímavých akci v Praze a hodně propaguje ukrajinskou literaturu, kterou přednáší na Karlově univerzitě a také ji hodně překládá. Mám tu kamarády z Východoevropského klubu a tam lidé z Ruska, Ukrajiny a z Čech spolupracují. Jsou to mladí studenti FF UK, kteří se zabývají současnou politickou a ideologickou situací východní Evropy. Ale mám také kamarády, kteří pracují v českých firmách a opravdu se setkávají s takovým dělením, jako že „vy jste Ukrajinci, tak pracujte hodně, za míň peněz, a my jsme Češi, tak jsme ve vlastním státě“. Záleží na okolí, se kterým mluvíte. Lidé, které, potkávám mají velký zájem a pořád se mě ptají, co byl ten Majdan, a jak se cítí dnešní Ukrajina. Za sebe o Češích nemohu nic víc říci.
