Gambie má v tuto chvíli dva prezidenty. Jednoho uznává mezinárodní společenství, druhého jen jeho nejbližší stoupenci. Mezi těmi už chybí několik ministrů, předseda vlády a dostatečně velká většina obyvatel Gambie, kteří volili toho prvního.

Adama Barrow složil přísahu na gambijské půdě velvyslanectví své země v Dakaru a do Gambie vstoupily jednotky ECOWAS, asi 7 000 mužů z pěti států (převážně Senegalci). Gambijská armáda jim nekladla opor. Po několika hodinách byl jejich postup zastaven a poražený prezident Y. Jammeh dostal ještě jednu šanci. Měl by odstoupit do dnešního poledne. Včera jej k odstoupení marně přesvědčoval mauretánský prezident, dnes ráno to zkoušel prezident Guineje, také bez úspěchu.

Mezinárodně uznaný prezident zůstává v Dakaru, jeho předchůdce je v Banjulu a má čas do 12.00 místního času. Pokud do té doby neodstoupí z funkce, o jeho odstoupení se postarají vojáci. Mají k tomu mandát Africké unie a OSN. Náčelník generálního štábu gambijské armády už včera prohlásil, že svým mužům nevydá rozkaz k boji, protože nechce krveprolití. Včera se dokonce připojil k těm, kdo v ulicí Banjulu oslavovali inauguraci nového prezidenta.

Státy ECOWAS sáhly až k této krajní variantě z několika důvodů. Samotná neústupnost poraženého prezidenta by asi dostatečným důvodem nebyla. Je to přece poměrně běžný charakterový rys nejen afrických diktátorů. Silnějším důvodem je obava z precedentů, které zatím vždy vedly ke krvavé lázni v zemi, jejíž obyvatelé se odvážili vzepřít diktátorovi. Tato obava je větší než starost o to, že případnou amnestií pro Jammeha se vytváří jiný precedens.

V posledních několika letech se západoafrické státy vesměs zbavily svých dlouholetých prezidentů a vůdců, kteří byli nahrazeni demokraticky zvolenými, podstatně jinak smýšlejícími a demokraticky se chovajícími politiky. Ponechání Jammeha ve funkci na úkor právoplatně zvoleného A. Barrowa by křehké situaci ve většině zemí regionu jistě neprospělo. A odtud plyne obava další – kdykoli se může stát, že se stoupenci některého z odstavených vůdců pokusí o návrat starých špatných časů. Západoafrická zkušenost s bezohlednými diktátory, povstalci a jejich vražednými stoupenci je příliš živá. Sierra Leone, Libérie, Guinea Bissau, Pobřeží slonoviny, Mali, Senegal, Mauritánie, Nigérie, Niger, Burkina Faso… těžko jmenovat některou členskou zemi, která by něco takového nezažila.

Příběh tedy zatím neskončil. Po poledni našeho času uvidíme, zda bude prodlouženo ultimátum, nebo zda se vojska dají znovu na pochod. Pokud prezident neodstoupí a všichni dodrží, co slíbili, budeme svědky ještě dalších diplomatických jednání s cílem dosáhnout mírového řešení. Možná se vedle nabídky azylu v Nigérii objeví i slib, že nebude stíhán za své zločiny.

V každém případě se nakonec může dojít jen k jednomu ze dvou vyústění –  Jammeh odstoupí a odejde do zahraničí bez boje a krveprolití, nebo Jammeh odejde do zahraničí po boji a s další krví na rukou. Variantou druhé možnosti je ale také násilná smrt Jammeha (čili exitus, česky „odchod“) a následný boj jeho nejbližších spolupachatelů o přežití. Tedy přesně to, čemu chce ECOWAS zabránit. Proto sázím spíš na dlouhé vyjednávání než na rychlou a důraznou vojenskou akci.