Není od věci si připomenout, jak dobrovolní služebníci totalitního režimu dnes kvetou. Jiří Komorous se stal generálem.

Je to ten samý Komorous, který v roce v roce 1987 sepsal šestistránkový životopis, kde uvedl: „Zcela souhlasím se vstupem spojeneckých vojsk. Jsem přesvědčený internacionalista, plně oddaný marxismu-leninismu.“ A ještě: „Mým celoživotním cílem je služba ve složkách StB a zde dosáhnout úrovně velmi dobrého odborníka.“

Tak to měl skutečně na chvíli smůlu, režim se za dva roky rozpadl. Jeho další kariéře to ale nevadilo. U policie platí takzvaný „malý lustrační zákon“. Na vnitru a u policie nesmí působit jen lidé, kteří aktivně pracovali proti odpůrcům režimu, zastávali u StB vedoucí funkce, vědomě spolupracovali s StB nebo absolvovali zpravodajské školy v Sovětském svazu. Nic z toho už Komorous nestihl a „pouhý“ agent nebyl. Proč taky, když chtěl pro StB rovnou profesionálně pracovat.

Když byl jmenován ředitelem Národní protidrogové centrály, nikomu jeho minulost nevadila, protože do litery zákona se vešel. A minulost nevadí ani dnes. Takže tu máme jedno polistopadové ponaučení. Když náhodou nastane nějaký totalitní režim, dělejte si, co chcete, a hlavně ze sebe udělejte odborníka, vaší zářné kariéře nebude nikdy nic stát v cestě.

Komorous později celou věc bagatelizoval s tím, že podle Churchilla se z mladých levičáků stávají časem konzervativci. To je trochu mimo. Nikdo by mu nevyčítal, kdyby byl levičák, ale že pokud byl od třiadvaceti let komunista a cpal se k estébákům, neměl buď rozum, nebo charakter, nebo postrádal obojí.

To jsou ovšem věci, které čas sotva odnese.