Nacisté se původně domnívali, že porazí Sovětský svaz během několika měsíců, a nějakou dobu se zdálo, že uspějí. Jenže válka se v zimě roku 1941 zadrhla a Němci se rozhodli, že budou využívat přirozených spolupracovníků z řad antikomunistů na obsazených územích. Domnívali se, že systematický program využívání služeb různých kolaborantů a zrádců bude nezbytnou taktikou, aby bylo možné dosáhnout vítězství nad SSSR. Generál Andrej Andrejevič Vlasov byl jednou z postav v této různorodé společnosti.
Ti bystřejší nacisté soudili, že by se Německo mělo pokusit dovolit svým získaným spolupracovníkům, aby si užili určité míry blahobytu a moci pod nacistickým sponzoringem, a to tak, že by se obsazeným územím zaručila určitá míra omezené národní nezávislosti. Opět by se otevřely kostely, zrušil by se systém kolektivizovaného zemědělství a dočasně omezila brutalita. K tomu se měly využít skupiny odpůrců bolševického režimu a hnutí ukrajinských nacionalistů.
Tady Hitler zřejmě udělal osudovou chybu a podobné plány odmítl. Nenáviděl Slovany z rasových a politických důvodů a už měl plány na to, jak bude většina Slovanů vyhubena, jakmile na ně dojde řada po likvidaci Židů. Neměl velký zájem na tom, aby zakládal nějaké slovanské státy na východě vedené kolaboranty.
Někteří důstojníci Wehrmachtu a dokonce SS ale byli tak znepokojeni německými ztrátami na frontě, že začali kritizovat některé aspekty panujícího přístupu.
Nemůžeme v tom vidět žádný velký humanismus. Člen NSDAP působící na východě ve Wehrmachtu Karl-Georg Pfleiderer například napsal zprávu o stavu na Ukrajině v roce 1942, v níž uvádí, že hladomor vyvolaný okupací je špatná věc, ovšem kvůli tomu, že to brání možnosti získávat potraviny na okupovaných územích.
Jak se situace německých jednotek na východě stále zhoršovala, tak se někteří lidé v německých tajných službách zabývajících se SSSR domnívali, že je třeba využít služeb různých kolaborantů a udělat je součástí německé politické války. Nacistům se podařilo získat asi milion takových kolaborantů. Patřili k nim Ukrajinci, Ázerbájdžánci, kozáci a samozřejmě také mnoho Rusů. Úkolem kolaborantů byla policejní a strážní služba, boj proti partyzánům, získávání dodávek pro jednotky na frontě, ale také třeba provádění masových poprav Židů, což byla špinavá práce, kterou nacisté často nechtěli sami dělat. Byla to také součást sofistikované propagandy zaměřené proti sovětské komunistické vládě. Důležitou součástí této politické války se stalo i takzvané ruské osvobozenecké hnutí a v roce 1942 toto úsilí přineslo výsledek: vznik takzvané Vlasovovy armády.
Andrej Vlasov, bývalý generál Rudé armády, měl být hlavou tohoto hnutí. Jeho životní dráha začala v ruském pravoslavném semináři, který ale po Říjnové revoluci opustil. Po krátkém studiu agronomie se v roce 1919 připojil k Rudé armádě. Absolvoval čtyřměsíční velitelský kurs a byl nasazen jako velitel čety v jižním Rusku. Po likvidaci bělogvardějských jednotek na severním Kavkaze Vlasov bojoval proti Wrangelovým jednotkám. V meziválečném období působil a stoupal v různých vojenských funkcích.
Po přepadení Německem byl Vlasov Stalinem v roce 1941 vyznamenán za obranu Moskvy a oslavoval ho i básník Ilja Erenburg, ale po porážce následujícího roku byl zajat a přeběhl na druhou stranu. Osud Vlasova a jeho vojáků byl typický. Jeho jednotky se dostaly dále než jiné, ale neměl dostatečné zásobování a bylo zakázáno ustoupit. Poté co vojáci snědli své koně a živili se kůrou stromů a koženými předměty a mnozí zemřeli hladem, se ještě Vlasov dokázal dva týdny bránit, ale nakonec ho 12. července 1942 zajaly německé jednotky.
V německém zajetí inicioval mezi zajatci vznik výboru proti Stalinovi. Reichsführer SS Heinrich Himmler přesvědčil původně váhajícího Adolfa Hitlera, aby založil Ruskou osvobozeneckou armádu. Vlasov se tak nakonec spojil s Hitlerovým Wehrmachtem.
Zjevně upřímně věřil, že mu nacisté pomohou vybavit armádu a nebudou za to nic chtít. Nacisté ovšem zvolili taktiku vydírání. Zajatí vojáci Rudé armády se buď přidají k Vlasovovi, nebo zemřou hladem v zajateckých táborech. Většina válečných zajatců to odmítla, ale někteří přijali.
Je krutou ironií a zločinem, že ti, kteří na stranu Němců nepřešli a válku jako zajatci přežili, byli pak Stalinem označeni za zrádce taky, protože přece měli bojovat do posledního dechu a padnout. Končili pak v SSSR v dalších lágrech a kdo to přežil, táhlo se to s ním jako černá skvrna celý život.
Vlasovci si mysleli, že bude možné svrhnout Stalina a nastolit v Rusku jinou formu vlády. Vlasovova organizace ale byla ve skutečnosti pod kontrolou lidí z SS, kteří měli vlastní záměry. Stejně tak se nacisté pokoušeli využít různé nacionalistické síly, které nenáviděly moskevskou vládu. Po celou válku mezi sebou Němci vedli určité spory, které byly výsledkem rozporu mezi snahou všechno ovládat a potřebou využít opoziční síly pro svůj prospěch. Odpůrci Moskvy snad žili v domnění, že jsou to oni, kdo vlastně využívají nacisty, a ne naopak. Vztah Němců k těmto lidem byl obojetný a kolísal mezi podporou a potlačováním příliš nezávislých snah.
Podobné okolnosti a také to, že se situace Wehrmachtu vyvíjela stále mizerněji, se na rozpoložení těchto spojenců z nouze musely podepsat. Podle historiků Vlasov za války propadal alkoholismu a jeho stav se ještě zhoršoval, jak se blížil konec války.
Generálův německý styčný důstojník Wilfried Strik-Strikfeldt po válce vzpomínal na jedno setkání s generálem Vlasovem. Přišel za ním do jeho pokoje ve chvíli, kdy se generál chystal jít spát. Vlasov mu řekl: „Promiňte mi, Wilfriede Karloviči, poslední dobou jsem hodně pil. Samozřejmě jsem pil hodně i předtím, ale nikdy mě to nezmáhalo. Teď chci zapomenout. Kroeger se snaží, abych měl skleničku stále plnou. Snad si myslí, že je to způsob, jak mě ovládat. Mýlí se. Nic mi nechybí, chci jen uniknout. Wilfriede Karloviči, musíte ostatním říct, že Vlasov a jeho přátelé milovali svou zemi a nebyli zrádci. Promiňte mi.“ Zlomený muž Vlasov pak po těchto úvahách upadl do neklidného spánku.
V posledních dnech války Vlasov a jeho oddíly nakonec zradili i Němce a pomohli českým povstalcům v Praze proti Wehrmachtu. Po krátkém boji generál převedl své muže počátkem května 1945 do amerického zajetí. Američané ho pak krátce po zajetí předali sovětům.
Existuje několik verzí o tom, proč Vlasova předali. Jedna z nich říká, že neznámý americký důstojník vylákal Vlasova na jakési tajné setkání a mezitím bylo místo obklíčeno sovětskými jednotkami. Vlasov a jeho lidé byli přemoženi dříve, než pochopili, co se děje. Jiná verze říká, že Spojené státy generála prostě předaly sovětům během rutinního předávání válečných zajatců.
V každém případě Vlasov a deset jeho důstojníků byli v létě 1946 souzeni Moskvě pro zradu. Sovětské rádio oznámilo, že všichni obžalovaní přiznali svou vinu a byli odsouzení k smrti a rozsudky byly vykonány.
Kdy udělal Vlasov osudovou chybu svého života? Když se po revoluci přidal k bolševikům? Když se nechal zajmout Němci? Když s nimi pak spolupracoval? V každém případě je to tragický osud, který se mohl vyvíjet i jinak a byla to věc náhody. Mohl být ceněným generálem Rudé armády. Mohl být později zlikvidován Stalinem. Mohl to všechno přečkat a účastnit se jako veterán přehlídek na Rudém náměstí. V úvahu připadalo několik možných osudů. Sovětských osudů.
(Zdroj: Christopher Simpson: America’s Recruitment of Nazis and Its Destructive Impact on Our Domestic and Foreign Policy, 2014. de.wikipedia.org)
