KOMENTÁŘ / Máme zde pravý opak toho, co po desítky let zajišťovalo mír v Evropě: „Držet Američany uvnitř, Rusy venku a Němce dole.“ Nyní jsou Američané (skoro) venku, Rusové (skoro) uvnitř a Němci se derou nahoru. Co platilo včera, dnes neplatí, co stačilo včera, dnes nestačí. K zachování míru v Evropě je nezbytné vytvořit evropskou politickou moc.

První generální tajemník NATO lord Ismay řekl okřídlená slova o základech bezpečnostní architektury Evropy citovaná na začátku tohoto textu po druhé světové válce. Během několika posledních týdnů přestal tento výrok platit. Odehrály se dvě události, které by samy o sobě byly způsobilé vyvolat otřes. Trump přeměnil roli USA v NATO a Německo začalo intenzivně zbrojit. Vzájemné propojení těchto událostí zcela změnilo geopolitickou situaci v Evropě a může vést k zásadním a krajně nežádoucím důsledkům.

Konec amerického bezpečnostního protektorátu

Kromě několika neutrálů, proruského Srbska, vnitřně rozpolcené Bosny a Hercegoviny,  východoevropských států sousedících s Ruskem (Bělorusko, Ukrajina) a Moldávie částečně okupované proruskými ozbrojenci jsou všechny evropské státy členy Severoatlantické aliance. Z geopolitického hlediska to znamená, že prakticky celá Evropa je chráněna americkou politickou mocí a vojenskou silou, protože prakticky celá Evropa je spojencem Spojených států. 

Fungování NATO je založené na naprosté převaze politické moci a vojenské síly USA nad ostatními spojenci. Severoatlantická aliance má sice mnoho členů, ale geopolitická váha, která se přičítá účasti daného státu v NATO, spočívá především v partnerství s USA. V tomto svazku dosud platilo, že Američané respektují nezávislost a územní celistvost svých spojenců, vycházejí z principu zákazu agrese a podpoří napadenou zemi před útočníkem.

Čas oponou trhnul a po zvolení Trumpa se svět změnil. Americký prezident žádá část území od svého spojence z NATO a vyhrožuje silou, když by Dánsko nevydalo Grónsko v plen americkým businessmanům a vojákům dobrovolně. Jiného svého spojence v NATO – Kanadu – Trump neurvale žádá, aby se vzdal vlastní státnosti, a vyhrožuje sankcemi. Pustil se také do ukončení války na Ukrajině. Nedělá při tom rozdíl mezi napadenou Ukrajinou a ruským agresorem, tvrdí, že za válku nesou odpovědnost útočník i oběť, a protože je Rusko silnější, nutí Ukrajinu v rámci jednání k ústupkům, které po Rusku nepožaduje.

S nástupem Trumpa se NATO proměnilo v organizaci, jejíž nejsilnější člen pošlapává práva a zájmy ostatních členů a nerespektuje princip zákazu agrese.

První obětí Trumpovy politiky proto není Ukrajina, ale americký bezpečnostní protektorát nad Evropou. Protektor znamená ochránce a Američané chránili mír v Evropě od uzavření Severoatlantické smlouvy v roce 1949 dodnes. Bezpečnostní protektorát byl založen na předpokladu, že Spojené státy pomohou napadené zemi, i kdyby útočník byl také členem NATO (v roce 1973 skutečně hrozila válka mezi členy NATO Řeckem a Tureckem a tuto válku odvrátila bezpečnostní garance ze strany USA).

Nyní nám Trump ukázal jinou politiku. Je jedno, kdo je útočník a kdo oběť. Důležité pro USA jsou pouze jejich vlastní (mnohdy domnělé) zájmy. Pomoc Ukrajině je spojována s vyděračskými požadavky, zatímco Rusku se slibuje rozvoj obchodních styků. Žádná evropská země si již nemůže být jista, jak se zachovají Američané, když by byla napadena.

Konec amerického protektorství neznamená konec spojenectví v NATO. Spojenecký svazek sice získal novou podobu, ale Trump zatím nevystoupil z NATO ani nestáhl jaderný deštník, který USA rozprostřely nad Evropou.

Američané pořád mají v Evropě důležité bezpečnostní zájmy. Jenom už to nejsou ty nejdůležitější zájmy, jako byla obrana železné opony za dob studené války. S Trumpem skončilo následující období, kdy USA byly po vítězství ve studené válce světovým hegemonem a rozšiřování NATO v Evropě mělo sloužit k šíření a upevňování demokracie ve státech, které ležely na východ od bývalé železné opony.

Platí ovšem to, co platilo už v Jaltě roku 1945 poté, co Spojené státy vyhrály největší válku v dějinách a osvobodily evropský břeh Atlantiku od nepřítele. Životním zájmem Američanů je, aby severní Atlantik zůstal americkým jezerem. Zůstane tehdy, když se na evropském břehu Atlantiku budou nacházet spojenecké země nakloněné ke spolupráci s Američany včetně rozmístění amerických základen. Co se děje na východ od Německa už není pro Spojené státy tak důležité. Doktrína šíření demokracie přestala být základem americké zahraniční politiky, ale základní geopolitické zájmy platí pořád. 

Proto Američané chtějí skoncovat s tím, aby 600 milionů Evropanů žádalo po 300 millionech Američanů, aby je ochránili před 150 miliony Rusů. Trump odmítá odpovědnost za udržení míru ve východní Evropě, kterou na sebe Spojené státy vzaly v opojných letech šíření demokracie. Američanům nyní málo záleží na tom, kde probíhá západní hranice Ruska – pokud by se ovšem nebezpečně nepřibližovala ke břehům Atlantického oceánu. To však ve válce na Ukrajině nehrozí.

To všechno neznamená konec NATO. Je to jenom konec jistoty, že Spojené státy zabrání vypuknutí války v Evropě tím, že preventivně odstraší agresora. Jestliže bezpečnostní architektura Evropy zůstane zachována ve stavu, do jakého ji uvedl Trump, povede to k rozdělení evropských států do dvou kategorií podle míry bezpečnosti. V první kategorii jsou státy, kterým by Američané pomohli proti případnému útočníkovi. Ve druhé kategorii jsou ty ostatní, které by měly smůlu, protože nejsou pro americké zájmy dost důležité. Rozdělení na státy první a druhé kategorie platí i v případě, že by útočník i napadený byli členy NATO.

Probuzení spícího obra

Na zánik amerického bezpečnostního protektorátu reagovalo bleskurychle Německo. Provedlo ústavní změny s cílem vyzbrojit velkou armádu. Jakmile k tomu dojde, stane se Německo vojensky i politicky nejsilnějším státem Evropy, když už dnes je nejsilnější ekonomicky a finančně. V geopolitickém vakuu po zániku amerického bezpečnostního protektorátu se objeví nejsilnější hráč z první kategorie, té první kategorie, která bude vystavena pokušení podmanit si málo chráněné státy druhé kategorie.

Před více než třiceti lety došlo ke sjednocení Německa. Francie tehdy vyhlásila poplach nevyšší naléhavosti a navrhla přeměnit Evropské hospodářské společenství do podoby hospodářské, měnové a politické unie se společnou měnou, aby „spoutala německý kolos v Evropě“, aby jej „obalila“ sítí evropských vztahů, která zabrání zneužití jeho síly.

Dnes z tehdejší francouzské iniciativy máme Evropskou unii a společnou měnu euro. To nejdůležitější z francouzských plánů na evropské sjednocování, reprezentovaných tehdejším předsedou Evropské komise Francouzem Jacquesem Delorsem (který byl osobním přítelem francouzského prezidenta Mitterranda) se však neuskutečnilo.  Hospodářská unie postrádá úplné sjednocení vnitřního trhu a hospodářských politik členských států, měnová unie kulhá na jednu nohu, protože není doprovázena fiskální unií. 

Úplně nejhůř dopadla politická unie. Místo ní máme v Evropské unii tzv. společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, která ovšem není skutečnou politikou opírající se o politickou moc, nýbrž pouhou diplomatickou činností. Společná zahraniční a bezpečnostní politika spočívá ve schvalování různých rezolucí a výzev, ale nemůže přejít od slov k činům, protože závisí na jednomyslné dohodě všech členských států EU a není podporována vojenskou silou. Ze všeho nejvíce slouží společná zahraniční a bezpečnostní politika EU k veřejnému předvádění evropské bezmoci.

Pokud tedy Evropská unie ve své dnešní podobě stačila ke spoutání německého obra, nebylo to zásluhou sjednocené Evropy (která se vlastně ani tolik nesjednotila), ale díky dobrovolnému německému sebeomezení. Mravní a politické zábrany Němců ke zbrojení a k zahraniční politice opírající se o vojenskou sílu jsme dosud brali v Evropě jako jakési pokání Němců za zvěrstva spáchaná nacistickým režimem, které platí jako konstanta. Všechno ale jednou skončí a nyní končí německé sebeomezování.

Německo po roce 2010 znovu podléhalo ideologickému vidění světa, které stálo v základech jeho starých katastrof. Příčiny dvou největších krizí sužujících Evropu v posledních letech lze vyjádřit čtyřmi německými slovy: „Wir schaffen das“ a „Energiewende“. 

Ideologické chápání lidských práv přistěhovalců způsobilo kalamitu, která ve svých důsledcích rozviklala demokratické politické systémy v řadě zemí Evropské unie. V Německu samotném se to stalo relativně pozdě, o to radikálnější je však nástup populistů, kteří chtějí vystěhovat přistěhovalce, zrušit společnou evropskou měnu a rozpustit Evropskou unii.

Ideologicky až spasitelsky pojatá Energiewende nejprve zavedla Německo do energetické závislosti na agresivní ruské diktatuře a poté vyvrcholila zcela iracionálním odstavením stabilních zdrojů levné elektrické energie přesně v době, kdy konkurenceschopnost evropských výrobců byla drcena vysokými cenami energií a kdy se začínala projevovat nestabilita obnovitelných zdrojů v zásobování elektrickou energií.

Německo je tedy opět schopno z ideologických důvodů udělat cokoli bez ohledu na zájmy ostatních evropských národů a dokonce i bez ohledu na vlastní zájmy. Adekvátně k tomu v něm posílilo protievropské populistické hnutí. Vítězství v celoněmeckých volbách je poslední pozicí, kterou ještě AfD nedobyla. Řada evropských států včetně České republiky je velmi těsně hospodářsky propojeno s Německem. Toto propojení se jeví jako zcela přijatelné ba i žádoucí, kdyby německým kancléřem byl někdo jako Konrád Adenauer, Helmut Schmidt nebo Helmut Kohl. Zcela jinak to ovšem vypadá, kdyby německého kancléře jmenovala AfD. Stačí si vzpomenout, jak Trump zachází s podobně hospodářsky propojenou Kanadou. Můžeme takovou alternativu vyloučit, pokud budou evropské státy (nejenom Německo) pokračovat v politické prokrastinaci při zajištění evropské bezpečnosti a v zaměňování přání za skutečnost ve snaze o dosažení ideologicky motivovaných utopických politických cílů? Trumpisté i AfD si nadšeně projevují vzájemné sympatie.

V posledních volbách v Německu se naplno projevil trend, se kterým v posledních desetiletích setkáváme v řadě dalších evropských států, mimo jiné i ve Francii. Volby se stávají střetem mezi demokratickými stranami a populisty a demokratické strany vycházejí z voleb tak slabé, že sice ještě nějak sestaví vládu, ale musí se kvůli tomu spojit. Role opozice tak zůstává na populistech, ve vnitřní politice evropských států mizí demokratická opozice. Tato vývojová tendence je další hrozbou pro bezpečnost v Evropě.

Logika demokratických voleb je neúprosná. Dříve nebo později volby pošlou do vlády opozici, což v Evropě dneška znamená, že k moci se dostanou populisté. V řadě případů se v Evropě zatím jedná o populisty respektující výsledky voleb. Politický populismus ale podléhá vlastní vývojové dynamice a umírněné populisty respektující výsledky voleb zákonitě nahradí radikálnější populisté, kteří se moci nabyté ve volbách už nebudou chtít vzdát. Výsledkem bude zavádění autoritářských metod vlády v evropských státech a takto vzniklé autoritářské režimy určitě nebudou vyznávat politické hodnoty, o které bychom rádi opírali mír v Evropě. Mezinárodní smlouvy, které autoritáři zdědili po demokratických předchůdcích, budou dodržovat jen do doby, kdy jim to bude vyhovovat.

Nové spoutání obra

Odpovědná bezpečnostní politika počítá se všemi hrozbami a pracuje s těmi nejhoršími variantami vývoje. Jakou hrozbu jsme tu ještě neřešili? Tu nejprostší a nejjednodušší – že při dohánění restů ve výzbroji svých armád budou evropské státy zbrojit jeden proti druhému.

Dovedu si představit rozhořčený úžas či alespoň pozvednuté obočí zastánců evropské vzájemnosti po přečtení předchozí věty. Nemůžeme ale zavírat oči před dlouhodobou historickou zkušeností s fungováním evropského systému suverénních států za dlouhé období od uzavření vestfálského míru v roce 1648 do konce druhé světové války roku 1945. Tu zkušenost lze zobecnit jednou větou: evropské státy se vždy vrhly jeden na druhý, jakmile k tomu dostaly příležitost.

Co tomu brání, když skončil americký bezpečnostní protektorát? Můžeme toho naštěstí vyjmenovat docela dost. Přátelské vztahy mezi evropskými státy. Smluvní systém vytvářející řadu mezinárodních organizací pro spolupráci, kterým vévodí Evropská unie. Normy mezinárodního práva a v neposlední řadě také mravní a politické zásady označované často jako evropské hodnoty. Jak ale všechny tyto věci obstojí v testu „nejhorší možné alternativy“?

Přátelství se může proměnit v nepřátelství, když se vymění vládní garnitura. Smluvní vztahy platí do té doby, než je některý ze států poruší. Hodnoty se berou v potaz pouze za podmínky, že vládnou lidé, kteří dané hodnoty uznávají. Tedy – není toho málo, co chrání mír v Evropě, ale bez americké politické moci a vojenské síly to nestačí. Jakmile skončil americký bezpečnostní protektorát, nejsou evropské státy z hlediska „hard power“ omezovány ničím jiným než politickou mocí a vojenskou silou svých sousedů.

Evropa je v politickém ohledu strukturálně mnohem slabší než Američané. Spojené státy Trumpa přežijí. V úvahách o možnostech politického vývoje v Evropě poté, co Německo vyhlásilo masivní zbrojení, musíme počítat s verzí, že po zuby vyzbrojené Německo zavede autoritářský režim. Pro tento případ musí vzniknout politická moc, která by zabránila autoritářskému režimu rozpoutat válku. To je myslitelné jedině za předpokladu, že nová (evropská) politická moc bude silnější než německá vláda.

Nemůžeme s tím čekat až do doby, kdy by se hrozba vzniku autoritářského režimu ve vyzbrojeném Německu naplnila. V evropských reáliích je vcelku jasné, že politická moc silnější Německa může vzniknout jedině tedy, když se do ní Německo zapojí. Autoritářský režim v Německu by to samozřejmě odmítl.

Řečeno s Francouzi, musíme znovu „spoutat německý kolos v Evropě“. Stejně jako před 35 lety platí i dnes, že je nesmysl vymýšlet nějaké protiněmecké koalice v Evropě. Zásadní rozdíl proti začátku devadesátých let je v tom, že nyní je bezpodmínečně nutné, aby síť obepínající „německého obra“ spolu s jeho sousedy a dalšími evropskými státy byla utkána z politické moci. Dnes už si nepomůžeme s polovičatým a nedůsledným řešením, jakým byla Maastrichtská smlouva, protože vyzbrojené Německo se nebude ve svých mocenských ambicích omezovat tak, jak to udělalo po pádu železné opony.

Nově vyrobené zbraně budou svádět k tomu, aby se pro ně našlo využití. Pro udržení míru je nezbytné, aby zapojování vojenské síly do usilování o dosažení politických cílů probíhalo na nadnárodní úrovni. Jedině tak vyloučíme hrozbu, že nové zbraně obrátí jeden evropský stát proti druhému.

Mír neubráníme bez evropské politické moci

Staré francouzské „spoutat německý kolos v Evropě“ se vrací s nebývalou naléhavostí. Je však nezbytné současně se ptát, proč se to Francouzům v první polovině 90. let dvacátého století úplně nepodařilo. Proti dnešnímu stavu Evropské unie chtěl návrh francouzského předsedy Evropské komise Delorse o dost více. Dnešní Evropská unie opravdu dosud není fungující hospodářskou, měnovou a politickou unii. Nestala se jí, protože nezískala vlastní politickou moc.

Proto není možné dotáhnout vnitřní trh do oblastí, které členské státy považují za důležité pro vlastní suverenitu. Proto není měnová unie doplněna fiskální unií, neboť vypisovat a vybírat daně jako základní příjem fisku nelze bez politické moci. Proto se za „společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Evropské unie“ vydává bezzubá diplomacie. Bez politické moci opírající se o vojenskou sílu nelze provádět opravdovou evropskou zahraniční politiku, nelze se například dostat k vyjednávání velmocí o míru na Ukrajině ani nelze poskytnout Ukrajině bezpečnostní záruky přesahující úroveň bezcenných slibů ve stylu Budapešťského memoranda.

Příčina rozdílu Delorsova konceptu a dnešního výsledného stavu Evropské unie, totiž absence politické moci Unie, je bohužel také příčinou, proč se to nemohlo Francouzům povést. Kdyby Evropská unie získala politickou moc, stala by se (federálním) státem. To je ovšem věc, kterou si žádný ze stávajících členů Evropské unie nepřeje a v dohledné historické době patrně ani přát nebude.

Bez politické moci nelze udržet mír v Evropě. Politická moc slouží k prosazování zájmů, a proto velmocenský prostor uvolněný Američany nezůstane dlouho „volný“. Máme dvě možnosti – buď „mocenské vakuum“ po Trumpovi vyplníme my Evropané vlastní evropskou politickou mocí, anebo bude Evropa rozdělena na sféry vlivu neevropských velmocí. S druhou variantou je ovšem spojena perspektiva ztráty svobody, blahobytu a evropského stylu života. Pro názornost se stačí podívat na dnešní Rusko nebo Turecko a představit si, jak by tyto země ovlivňovaly život Evropanů ve svých evropských sférách vlivu.

Jak ale vytvořit evropskou politickou moc, aniž bychom se uchylovali k marnému volání po utopii evropského federálního státu? Dosavadní vývoj evropské integrace poskytuje dostatečnou inspiraci k řešení tohoto problému. Spojování Evropy od svého počátku v roce 1950 vždy používalo naprosto nové, neobvyklé a nevyzkoušené postupy a nynější Evropskou unii nelze bezvýhradně přiřadit pod žádný tradiční státoprávní a politický pojem Není pouhou mezinárodní organizací, ale zdaleka není konfederativním státem.

Podobně neobvyklou podobu by mohla mít evropská politická moc, která je nezbytná pro zachování míru v Evropě v budoucnosti, která by nahradila úbytek politické moci Američanů v Evropě a která by spoutala německý kolos. K zajištění míru v Evropě stačí politická moc, která je úzce zaměřená na mezinárodní vztahy a na rozvíjení vojenské síly. Není třeba rýsovat složitou stavbu suveréna, obejdeme se bez evropského lidu či národa, nechceme žádný evropský stát, žádnou evropskou ústavu ani evropského prezidenta.

Ideálním místem pro vznik takové omezené, podmíněné, nestátní a nesuverénní politické moci je vojenská aliance. Mohla by být vytvořena v alianci ochotných pro obranu Ukrajiny či ještě lépe v alianci ochotných pro obranu Evropy. Samotná aliance ovšem není nositelem politické moci, protože nositeli politické moci zůstávají zúčastněné státy a ty se musí na postupu aliance dohodnout mezi sebou. Ke vzniku politické moci podepřené vojenskou silou stačí jmenovat společného politického představitele aliance. Ten by byl nejvyšším velitelem vojenských jednotek, které byly alianci poskytnuty zúčastněnými státy. To je ovšem pouhá vojenská síla. Politickou moc by politický představitel aliance získal v důsledku skutečnosti, že by byl pověřen rozhodovat o opatřeních a postupu aliance v případě, že se na tom nedohodly státy aliance.

Politický představitel aliance by nebyl žádným federálním prezidentem, ale pouze výkonným manažerem pro věci, na kterých se státy aliance dohodly. Jeho pravomoc rozhodovat by byla podmíněná a nastupovala by v momentu, kdy se státy nedohodly. Toto je klíčové, protože ostatní svět bude vědět, že se vždycky něco stane, že vždy bude nějak rozhodnuto a toto rozhodnutí bude podepřené vojenskou silou.

Není dobrý nápad řešit nedostatek shody mezi státy většinovým hlasováním, protože většinové hlasování konflikty spíše prohlubuje, než tlumí. Státu, který nebude souhlasit s rozhodnutím politického představitele aliance ochotných, vždy zůstane právo z aliance vystoupit. Bude však nucen volit toto krajní řešení místo toho, aby se v alianci donekonečna táhly debaty a spory, handrkovalo se s ústupky metodou „něco za něco“ a jako řešení se přijímaly nefungující kompromisy.

Uvažovaný postup při vytváření evropské politické moci zajisté není všespásným návodem. Má mnoho úskalí a otevřených problémů. Lze jej považovat za počátek snahy o politickou emancipaci Evropy. Ta může pokračovat dalšími kroky spojenými se zbrojením. Vojenské plánování prováděné štábem aliance ochotných pro všechny alianční jednotky logicky povede k potřebě sjednotit válečné doktríny alespoň pro nasazení aliančních jednotek. 

Společná válečná doktrína je nejefektivnější, když spojené jednotky používají stejné zbraně. Evropská politická moc by ze společného vyzbrojování udělala permanentní a kontinuální proces, zatímco obdobné akce prováděné jednotlivými státy jsou prováděny v nejlepším případě ad hoc a bez hlubší návaznosti v delším časovém horizontu.

Evropě chybí některé válečné schopnosti, kterými disponují nejvyspělejší armády světa. Tyto schopnosti se obvykle opírají o nejvyspělejší technologie, které bude nutno v Evropě v řadě případů teprve vyvinout. Náklady na potřebný výzkum a vývoj přesahují finanční možnosti jednotlivých států. Aby zbrojní systémy postavené na těchto nejvyspělejších technologiích neztratily svoji bojovou sílu, bude nezbytné udržet je v tajnosti před cizími mocnostmi. To je také úkol pro evropskou politickou moc. Postrádá smysl fedrovat ohromné peníze do vojenského výzkumu a vývoje a poté se nechat o patenty a know how připravit tak jednoduše, jako když Číňané nakoupili akcie Mercedesu.

Nastal čas činů

Odstranit vojenské zaostávání bude trvat dlouhá léta. Jestli chceme v dnešní přelomové době zasahovat do osudu naší Evropy, musíme alespoň ukázat vůli stvořit společnou politickou moc. Mír na Ukrajině stejně jako případné rozdělení Evropy do sfér vlivu nebo ochrana před takovým rozdělením je velmocenskou záležitostí. My Evropané nemáme jinou možnost, jak vytvořit politickou moc, kterou budou respektovat neevropské velmoci, než se spojit. Co platilo včera, dnes neplatí, co stačilo včera, dnes nestačí. Nastal čas činů.