Představitelé Spojených států a Evropské unie dělají bolestnou chybu, když považují Putinovo Rusko za spojence v boji proti Islámskému státu. Existují nezvratné důkazy, které tomuto jejich mínění odporují. Píše to americký multimiliardář, finančník, investor a filantrop George Soros na webu project-syndicate.org. Putinovým aktuálním záměrem je podle něj napomoci rozpadu Evropské unie, a nejlepší způsob, jak to udělat, je zaplavit Evropskou unii uprchlíky ze Sýrie. George Soros skládá argumenty jako kámen ke kameni a činí z nich nepříliš povzbudivé závěry.

Ruská letadla bombardují civilní obyvatelstvo v jižní Sýrii, což donutilo Syřany prchat do Jordánska a Libanonu. Na 20.000 syrských uprchlíků táboří momentálně v poušti a očekává vpuštění do Jordánska. Menší počet jich čeká na přijetí do Libanonu. Obě skupiny se neustále rozrůstají.

Rusko zároveň provedlo rozsáhlé nálety na civilisty v severní Sýrii. Poté následoval úspěšný pozemní útok armády syrského prezidenta Bašára Asada na Aleppo, město, které před vypuknutím občanské války mívalo přes dva miliony obyvatel. Barelové bomby přinutily uprchnout do Turecka dalších až 70 000 civilistů a pozemní ofenzíva vyhání další.

[ctete-foto]47252[/ctete-foto]

Rodiny na útěku se možná v Turecku nezastaví. Německá kancléřka Angela Merkelová navštívila 9. února Ankaru, aby na poslední chvíli jednala s tureckou vládou o prodloužení pobytu uprchlíků v Turecku. Nabídla každoročně letecky přepravit 200 až 300 tisíc syrských uprchlíků přímo do Evropy pod podmínkou, že Turecko zabrání jejich přesunu do Řecka.

Vladimir Putin je nadaný taktik, není však žádný velký stratég. Není důvod se domnívat, že zasáhl do vývoje v Sýrii s prvoplánovým záměrem eskalovat evropskou uprchlickou krizi. Opravdu, jeho zásah byl strategickým přehmatem, protože se jím zapletl do konfliktu s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem, což uškodilo zájmům obou zemí.

Když ale Putin uviděl šanci na urychlení rozpadu EU, okamžitě se jí chopil. Maskuje své činy řečmi o spolupráci proti společnému nepříteli, Islámskému státu. Podobný přístup uplatnil ostatně i na Ukrajině – podepsal Minskou dohodu, ale neplní její ustanovení.

Je těžké pochopit, proč představitelé EU a Spojených států věří Putinovým slovům místo toho, aby ho posuzovali podle jeho činů. Jediné vysvětlení, které je možné podat, je takové, že se demokratičtí politici snaží uklidnit veřejnost tím, že kreslí realitu hezčí, než jaká je. Pravda je taková, že Putinovo Rusko a Evropská unie závodí s časem: Otázkou je, kdo padne první.

Putinovu režimu hrozí bankrot v příštím roce, kdy vyprší splatnost velké části jeho zahraničních dluhů, a politické nepokoje mohou vypuknout ještě dříve. Putinova popularita, která zůstává vysoká, se opírá o společenskou smlouvu, na jejímž základě Rusové od vlády očekávají nastolení finanční stability a pomalé, ale jisté zvyšování životní úrovně. Západní sankce ve spojení s prudkým poklesem ceny ropy zapříčiní, že režim nesplní ani jeden z těchto dvou příslibů.

Schodek ruského státního rozpočtu činí 7 % HDP a vláda jej bude muset snížit na 3 %, aby se předešlo inflační spirále, která by se vymkla kontrole. Ruskému fondu sociálního zabezpečení docházejí peníze a musí být spojen s vládním fondem infrastruktury, aby mohl být doplňován. Tento vývoj bude mít negativní dopad na životní úroveň a ovlivní názory voličů zřejmě již před podzimními parlamentními volbami.

Nejefektivnější způsob, jak se může Putinův režim vyhnout kolapsu, je zařídit, aby Evropská unie zkolabovala dříve. Rozpadající se EU nebude schopna dohlížet na sankce, které uvalila na Rusko za jeho anexi Krymu a vpád na východní Ukrajinu. Naopak, Putin bude moci získat značné ekonomické výhody z rozdělení Evropy a plně využít vztahy s protievropskými silami a skupinami v jednotlivých evropských zemích, které pečlivě udržuje.

Vše nasvědčuje tomu, že Evropská unie nastoupila cestu k rozpadu. Od finanční krize v roce 2008, následované záchrannými balíčky pro Řecko, se EU naučila, jak se vypořádat s jednou krizí po druhé. Nyní ale musí čelit pěti nebo šesti krizím naráz, což na ni může být příliš.

Jak Angela Merkelová správně předvídala, imigrační krize má opravdu potenciál Evropskou unii zničit.

Když je stát či skupina států v životním nebezpečí, je pro jejich vůdce vždy lepší čelit sebedrsnější realitě, než ji ignorovat. Závod o přežití staví Evropskou unii proti putinovskému Rusku. Islámský stát je nebezpečím pro oba, ale toto nebezpečí by nemělo být přeceňováno. Útoky prováděné džihádistickými teroristy, jakkoliv jsou děsivé, se nevyrovnají hrozbě, kterou pro Evropu představuje Rusko.

Islámský stát (a před ním Al-Káida) objevil Achillovu patu západní civilizace – strach ze smrti – a naučil se ji využívat. Tím, že rozdmýchává na Západě islamofobii, která vede veřejnost i vlády k tomu, aby se s muslimy jednalo s podezřením, se snaží přesvědčit mladé muslimy, že není jiná cesta než terorismus. Když tuto strategii pochopíme, objevíme jednoduchý lék: Odmítněme se chovat tak, jak chtějí naši nepřátelé.

Hrozbě, která vychází z putinovského Ruska, bude těžké čelit. A nerozezná-li ji Evropa včas, velmi jí to přitíží.

Přeložila Magdaléna Musichina.