Igor Girkin. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 4.0/ Dom kobb
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 4.0/ Dom kobb
NÁZOR / Igor Girkin, separatista a momentálně vojenský bloger, potupil africké státníky způsobem, jaký by odpovídal vyjadřování žáka základní školy. Pokud jde o rasismus, není ve své zemi výjimka. Přestože se koncentrák národů nazývaný Ruská federace tváří jako říše tolerance, kvete tam rasismus i antisemitismus. Oficiálně tak sice tamní činovníci mluvit nesmí, ale občas jim něco uklouzne a smýšlení širokých vrstev o ostatních národech je prosáknuté duchem nadřazenosti.
Na ruském rasismu nic nemění ani fakt, že lidé z „okrajových“ republik se občas dostanou do vysokých funkcí. Z Moskvy se postarají o nějaké ty almužny, ale jinak nechávají své etnické druhy padnout za Putinovy blouznivé představy.
Na svém kanálu na telegramu Girkin opět prokázal určitý literární talent a ohledně africké mise nešetřil jedovatostmi. Co bylo spouštěčem? Na Ukrajinu a pak do Ruska se vydala společná delegace několika afrických zemí. Všechno zřejmě neproběhlo tak, jak by si v Kremlu představovali, protože afričtí politici dali najevo (stručně řečeno), že válka na Ukrajině jim dělá problém kvůli váznoucímu dovozu obilí, a ještě padla slova o tom, že by Rusko mělo vrátit ukradené ukrajinské děti. To si dovolili dost.
„‚Mírová mise‘ afrických lidoje…, tedy diplomatů, údajně selhala kvůli špatné znalosti zeměpisu. Během rozhovorů se Zelenským v Kyjevě afričtí kaniba…, totiž vlastně politici, aniž by tomu rozuměli, souhlasili s konáním referend v Kursku, Belgorodu a Krasnodaru pod kontrolou vojsk OSN, protože jim bylo řečeno, že jde o ‚původní ukrajinská území‘,“ píše Girkin.
Opřel se i do nejvyššího pána v Kremlu. „Když Vladimír Vladimirovič viděl takový mírový plán dohodnutý se Zelenským, nejprve souhlasil. Pak si však dokument prohlédl pozorněji a zjistil, že posledním bodem je ‚turistický výlet do Haagu‘ pro něj osobně, a nakonec změnil názor,“ dává Igor Vsevolodovič najevo své mínění o Putinových diplomatických schopnostech.
Pak přijde to nejbarvitější líčení.
„Petersburgské policejní oddělení také uvádí, že během návštěvy milých afrických hostů zmizely beze stopy z obchodu, který delegace z Kajmanských ostrovů navštívila, tři bílé ženy a šperky, a skupina cikánských žebráků z Něvského prospektu podala stížnost na premiéra Pouštní Odičarie s tím, že je zastrašoval, podvedl, ošidil a vyfoukl jim všechny těžce vydělané cennosti. Ukázalo se, že premiérem, který byl na základě tohoto prohlášení zatčen, je L. Pubumba, student prvního ročníku moskevského Institutu P. Lumumby, 15 let na akademické dovolené a celá tato léta pracující jako alfa samec v moskevské zoologické zahradě.“
Závěr už je zase věcný. „Ať se na mě představitelé afrického kontinentu nezlobí, ale já si jejich ‚státníků‘ zapojených do operace nepřátelské mé zemi – operace podvodné a zrádné, a svým pojetím a provedením ošklivé a směšné – a priori nevážím.“
Girkinovi, jak píše v jiném příspěvku, vadí hlavní body „afrického“ návrhu: zastavit palbu, vytvořit neutrální zónu, vstup mírových sil OSN, autonomie pro konfliktní oblasti pod záštitou OSN, referendum v konfliktních regionech pod záštitou OSN. Podle něj jsou okupovaná území prostě součástí Ruska.
Plán se nelíbí ani Kyjevu, ani Moskvě. Ukrajinci předpokládají, že Rusko žádné dohody nedodrží, protože je nedodrželo nikdy, a že příměří, pokud by se náhodou dojednalo, by znamenalo jen oddechový čas pro okupanty, aby si doplnili stavy vojáků a zbraní. Pak by všechno začalo znovu. Na odchodu invazní armády Ukrajina trvá, protože pokračující okupace znamená zbavení země většiny mořského pobřeží, ponechání ukrajinských občanů pod vládou ruského teroru a nemožnost vyšetřit všechny válečné zločiny Putinova režimu. Každé další místo, kam se Ukrajincům povedlo vrátit, dosvědčuje zvěrstva prováděná ruskou armádou. Ruští vojáci přinejmenším na anektovaném Krymu představují trvalou hrozbu.
Moskva je nespokojena, protože úplně jakýkoli kompromis znamená přiznat prohru. I zmanipulované masy by se pak mohly zeptat, jestli to všechno stálo za ty životy a peníze. Na masy v Kremlu úplně kašlou, ale zeptat by se mohli i nějací lidé v armádě, oligarchové a příslušníci ruské byrokracie, kterým to všechno komplikuje život. Nespokojeni by byli nacionalističtí fanatikové, jako je Girkin, i ti relativně svobodomyslnější lidé, kteří válkou sice nejsou nadšeni, ale mají za to, že když už nesmyslné tažení začalo, mělo by se aspoň vyhrát.
Tohle všechno jsou celkem známé věci. Zajímavé je Girkinovo psaní v tom, že je sondou do imperiální duše, která se sytí expanzí a posedlostí zařídit nadvládu vlastního kmene. Když jde o vojenskou strategii a taktiku, je Girkin racionální. V tom ostatním je zajatcem odvěkého ruského bludu, že vlastní hnojiště je třeba stále rozšiřovat, a až dosáhne kosmických rozměrů, bude to velkolepé. Africkými náčelníky pohrdá, protože (byť dost homeopaticky) tento blud trochu narušili. Náčelníky vlastního kmene pohrdá kvůli jejich neschopnosti.
Problém ruských elit (i takzvaných elit) je v tom, že většina lidí je tam neschopná, a kdo je náhodou schopný, je schopný všeho.
