Odmítnutí Globálního paktu o migraci Babišovou koaliční vládou by mohlo mít i věcné důvody, kvůli kterým by se dalo chápat. Na čtyřiceti stranách jsou uvedeny i sporné věty a celkový charakter dokumentu o globální slušnosti může být jistě sporný. Věcná diskuze o takovém paktu by byla legitimní.

To, co je ovšem na českém odmítavém postoji opravdu hrozné, to jsou mimořádně špinavé motivy vládního postoje, který prezentuje kromě premiéra Babiše i ministr zahraničí Tomáš Petříček (ČSSD). Podle Petříčka je především totiž třeba respektovat „názor české veřejnosti“, která takové postoje k migraci, jaký dokument vyjadřuje, odmítá. Tím se Petříček poslušně identifikoval – spíše než s veřejností – se šéfem vlády Andrejem Babišem, který dryáčnicky vykřikuje „my žádné migranty nechceme“, protože mu výhodnost takových výkřiků ukázaly průzkumy. Je to postoj založený na buranském primitivismu a nikoli na věcné diskuzi a – dejme tomu – civilizovaně artikulovaném nesouhlasu se zcela konkrétními ustanoveními.

Český vládní argument, že pakt neodlišuje legální migraci od nelegální migrace, je směšný. Když 200 tisíc českých emigrantů uprchlo v minulém století z komunistického Československa, tak se opravdu ani náhodou nejednalo o legální migraci optikou totalitního státu. Žádný uprchlík z prostředí brutální tyranie či z rozvrácené země neutíká s nějakým razítkem v pase. Český vládní argument je prostě stupidní a na našem ministrovi zahraničí je moc pěkně vidět, jak se za něj v televizi sám stydí. Jak by se asi Petříček podíval do očí členům exilové sociální demokracie, kdyby jim vyprávěl takové nesmysly.

Globální pakt o migraci nese ve své dikci podivný duch celosvětových deklarací, což je sporný literární žánr. Zda je migrace lidským právem, to je spíše filosofická než právní otázka a žádný pakt a žádná deklarace na tom fakticky nic nezmění. Snaha o emigraci z nesnesitelného prostředí je ale srozumitelné lidské chování, které si v mezích praktických možností zaslouží vlídného posouzení přijímající společností. Povinnost vlídně posoudit milion lidí na pochodu ale může narazit na praktickou neproveditelnost a může představovat nepřiměřenou zátěž. I tak to ale není důvod ke xenofobní nenávisti a ke strachu.

Pakt OSN o migraci nemůže být určitě prezentován jako něco posvátného, k čemu má každý povinnost se bez diskuze automaticky přidat. Jeho faktický právní dopad na signatářské země je ale zhruba asi takový, že bychom se zavázali chovat slušně k lidským bytostem v pohybu a posoudit svědomitě jejich motivy, pakliže je to prakticky možné. Faktický obsah národní migrační a azylové politiky tímto paktem zjevně dotčen není, vymahatelnost ustanovení takového paktu je prakticky téměř nulová a dokument má spíše politický význam a sbližuje představitele států u společně sdílených hodnot a konkrétních metod, jak migrační toky společně sledovat a snad i nějak regulovat.

Babišův výrok, že by pakt omezoval českou státní suverenitu, je zřetelně účelový a nadbíhá čtenářům Parlamentních listů. Musel by nejprve doložit, v čem konkrétně by měla být naše suverenita dotčena. To ale neodpovídá jeho argumentačnímu stylu.

Zastupitelská demokracie je dobrým nástrojem k tomu, aby složitá témata nemusela být zjednodušována a manipulována. Téma paktu je přitom žádoucí potravou pro ty nehnusnější síly ve společnosti. Je to eldorádo pro xenofoby všeho druhu. Naše vláda se přitom hodlá řídit hlasem údajného všeholidu, který vyjadřují zejména obskurní dezinformační a proruské weby se svojí amorální pokleslostí a na principy zastupitelské demokracie ráda zapomíná kvůli permanentní politické kampani.

Když se Česká republika – podobně jako Spojené státy nebo Rakousko – nepřipojí ke Globálnímu paktu o migraci, zřejmě se nestane nic strašného. Mnohem horší je, že se Česká republika jakožto členská země EU zcela vyhýbá jakékoli solidaritě vůči svým spojencům a partnerům, kteří potřebují naši pomoc. To je nesmírně zahanbující a nedůstojné. Tím se totiž prezentujeme jako sobecká země, která chce jen brát a nechce nic dávat, a tudíž také jako země, jejíž vrcholní politici sází v dosahování svého voličského mandátu na ty nejprimitivnější lidové pudy, které žádný slušný člověk nepodporuje a neoživuje ani ve volební kampani. To je podstata našeho problému, který se promítá i do formulace vládních argumentů o nepřijetí paktu OSN. Že náš stát vedou cyničtí vůdci.