Ohromující vítězství Tálibánu po stažení USA z Afghánistánu vyvolalo vášnivé komentáře o možných hrůzách jeho nadcházející vlády. Měly Spojené státy udělat něco pro záchranu vlády, na jejíž udržení již vynaložily tolik krve a peněz? Profesor Sergej Radčenko, který působí na School of Advanced Studies – John Hopkins University, soudí, že jasná odpověď zní: ne.

Sergej Radčenko ve svém článku na Themoscowtimes.com srovnává dvě akce v Afghánistánu, sovětskou v 80. letech a americkou po 11. září 2001. V obou případech soudí, že se tam nemělo vůbec vstupovat a bylo jen dobré odejít. K tomu bychom možná měli dodat, že přes podobnosti se počátek obou tažení lišil, pokud šlo o motivy. Sovětský svaz provedl invazi, protože chtěl k moci dosadit svou mocenskou kliku. Američané věděli, že v Afghánistánu má útočiště teroristická al-Kájda a skrývá se tam nejspíš strůjce teroristického útoku z 11. září Usáma bin Ládin. Na ty bylo tažení zaměřeno. Prvotním cílem nebyla změna tamního režimu a Bílý dům George W. Bushe si dával pozor na to, aby se nic takového neříkalo. Nakonec k tomu stejně došlo a vznikl letitý problém, co s tou zemí teď. To už je ale jiné téma.

Dále čtěte

Koncert PRAŽSKÝ VÝBĚR SYMPHONY oslaví 30 let bez sovětských okupantů. Pokřtíme na něm Týdeník FORUM

Redakce internetového deníku FORUM 24 pořádá spolu s partnery jedinečnou akci: Koncert Michaela Kocába, Michala Pavlíčka a Českého národního symfonického…

Sergej Radčenko píše o podobnostech onoho „odcházení“.

„Americký prezident Joe Biden se ocitl v situaci ne nepodobné té, které čelil Michail Gorbačov na konci 80. let. Základem obou rozhodnutí – Bidenova i Gorbačovova – je vědomí, že Afghánistán je, jak to svého času vyjádřil Gorbačov, ‚krvácející rána‘. Pro Američany – stejně jako svého času pro Sověty – byl Afghánistán místem, kde se vyhrává každá bitva, a přesto se válka prohrává. Sovětský svaz a Spojené státy strávily v Afghánistánu 30 let budováním státu. Obě snahy se ukázaly jako žalostně neúspěšné.

Podobnost mezi sovětskou a americkou válkou v Afghánistánu ještě podtrhuje skutečnost, že ani jedna z těch velmocí vlastně nemusela odejít.  Sovětské výdaje na válku byly značné – jen v letech 1984–1987 to bylo asi 7,5 miliardy dolarů –, ale toto číslo bylo jen kapkou v moři ve srovnání s ročním sovětským vojenským rozpočtem ve výši zhruba 128 miliard dolarů.

Spojené státy utratily za Afghánistán mnohem více – přes 2 biliony dolarů –, ale stejně jako Sověti mohly klidně pokračovat v posílání dalších peněz.

Sověti měli přibližně 15 000 obětí, americká armáda přes 2 000. Ani Sovětský svaz, ani Spojené státy však nezaznamenaly výrazné protiválečné protesty a mohly v tomto kursu setrvat déle, kdyby k tomu existovala politická vůle.“

Autor cituje Michaila Gorbačova, který v politbyru v listopadu 1986 řekl: „Cože, budeme tam sedět navždy? Nebo bychom měli tuto válku ukončit? Jinak si uděláme ostudu ve všech ohledech… Musíme odtamtud hned vypadnout. Musíme odtamtud vypadnout!“

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

Po dvaceti letech v Afghánistánu se Američané ocitli v podobné situaci. Měli tam sedět navždy? Pokud ne, jaký by byl rozdíl, kdyby odešli teď, za rok nebo za dalších dvacet let?

„Washington by jen utratil další biliony a skončilo by to dalšími mrtvými vojáky, a to vše bezdůvodně, protože podstata je v tom, že pro USA, stejně jako pro Sovětský svaz, byl Afghánistán strategickým rozptýlením a také morální skvrnou. Spojené státy čelí mnoha výzvám – od covidu-19 přes globální oteplování až po pokračující soupeření s Čínou –, kterým vůbec nepomáhá jejich zapojení do úsilí o budování státu na jediném místě na světě, kde všechny snahy o budování státu trvale selhávají. Biden alespoň jednal rozhodně tam, kde Gorbačovovi, zatíženému obavami o důvěryhodnost Sovětského svazu mezi jeho přáteli v takzvaném ‚třetím světě‘ to trvalo léta.“

I sovětský ministr zahraničí Eduard Ševardnadze požádal Gorbačova, aby v zemi ponechal 10–15 tisíc sovětských vojáků, kteří by pomohli zachránit režim v čele se sovětským klientem Nadžíbulláhem, ale nepochodil. Na rozdíl od prezidenta Ašrafa Ghaního, který ze země ochotně uprchl, se Nadžíbulláhovi podařilo udržet se u moci o něco déle, jeho režim padl v roce 1992, i když přežil až do roku 1996, kdy byl zajat a zabit Tálibánem. Kdyby sovětská vojska nějakou dobu setrvala, stejně by časem padl.

Sergej Radčenko uzavírá: „O nějakých 30 let později se jistě zdá, že se Gorbačov se stažením z Afghánistánu rozhodl správně, a to navzdory veškeré kritice, které tehdy čelil ze strany některých svých soudruhů ve vedení. Kdo ví, pod jakým tlakem je Biden. Ale i on učinil správné rozhodnutí, i když jeho provedení bylo mnohem méně působivé než spořádané sovětské stažení. To, co zůstalo po americkém stažení, by nikdy nebylo hezké, ale ani Sověti po sobě nezanechali hezký pohled. To však stěží mění základní problém: vstup byl chybou, odchod byl správnou věcí.“

Má autor ve svém hodnocení pravdu? Všechno to úsilí, oběti na životech a astronomické částky peněz znamenaly pro mnoho Afghánců aspoň nějaké roky života za normálnějších poměrů, byť stále zatemněných občanskou válkou. Ocenili to jistě nějak aspoň ti, které nikdo netrestal kamenováním a usekáváním končetin, nezakazoval jim hrát fotbal a neměřil jim délku plnovousů. Všechny ženy, které chodily do škol nebo chtějí normálně pracovat, teď musí trnout hrůzou. Trvalo to celou jednu generaci a je konec. U koho ten smutný konec ale mají afghánské ženy a dívky reklamovat? U amerických a spojeneckých vojáků? Nebo u svých vlastních mužů, kteří je přes ohromné úsilí, peníze, mnohaletou vojenskou ochranu a spolupráci ze strany Západu, který z toho nic moc neměl, nejsou schopni ochránit sami?

Afghánistán z vnějšku vypadá jako tragédie bez konce. Napadá ale někoho, co rozumného by se s tím dalo udělat?