Některé pravdy svého mládí se prostý lid dozví až na sklonku svého života. A někteří se pravdy nedožijí vůbec.
Dnes uplynulo čtvrtstoletí od možná největšího přiznání světových dějin. V pátek 13. dubna 1990 se k němu odhodlal sovětský prezident Michail Gorbačov. Slovy „Sovětský svaz vyjadřuje hluboké politování nad katyňskou tragédií a prohlašuje, že je to jeden z nejtěžších zločinů stalinismu,“ doznal vinu, kterou vydržel Sovětský svaz popírat téměř padesát let. Učinil tak ve stejný den, kdy byl první masový hrob se 4 000 důstojníků polské armády objeven armádou nacistického Německa.
K hromadné popravě došlo ještě o tři roky dříve. Gorbačov s přiznáním, odsouzením a lítostí vystoupil přesně půl století po největším traumatu polských dějin. A právě 50 let je pro mlčení ve světové diplomacii magická hranice. Zvláště Rusko ji hojně využívá a před uplynutím této nekonečné doby odmítá zpřístupnit své archivy dokonce i odborné veřejnosti.
Vladimir Putin v tomto ohledu pouze drží linii svých předchůdců. Tajit, popírat, skartovat. Oproti svým předchůdcům má však v těchto činnostech mocnějšího spojence i nepřítele: Internet coby čtvrtý mediatyp. Televizi, rozhlas i tisk ovládá dlouhodobě bravurně. Dokonce i komerční ruské televize přiznávají nutnost jít Putinovi na ruku. A vliv propagandy sahá až za ruské hranice, neboť i v České republice jsme byli několikrát svědky nekritického přebírání zpráv z Putinem přímo ovlivňovaných médií.
S internetem je to ale jiné. Jak chcete vypnout celosvětovou síť? Jak chcete umlčet všechny bloggery najednou? Vladimir Vladimirovič to postupně dokázal a dokazuje. Dnes nemusí násilně umlčet každého odpůrce, stačí jej porazit v informační válce. Stačí do konzumního světa pouštět stále větší a větší objem zpráv, které popisují realitu v ruském zájmu. Jen v Česku fungují podle zjištění Respektu desítky takových stránek. Ve smutné nadsázce lze říci, že ruský prezident je celosvětově nejúspěšnějším internetovým uživatelem.
Avšak naděje, že se z úst prezidenta Putina, ministerského předsedy Medveděva nebo ministra zahraničí Lavrova dozvíme pravdu o počínání ruských ozbrojených sil v Gruzii, na Ukrajině a na dalších místech, se limitně blíží nule. Jednou. Možná. Za 50 let. Ale to už to přiznání, odsouzení a lítost pravděpodobně neuslyší ti, kterým by mělo být směřováno primárně.
Bez přiznání není odpuštění. Bez odpuštění není cesty vpřed. Pane Putine, zastavte další Katyně. Pro dobro tohoto světa.
