Dopadlo to dobře, už víme, že Klement Gottwald a Josif Vissarionovič Stalin nejsou čestní mužové. Přinejmenším jako vodítko nám může sloužit, že to tak odhlasovali zastupitelé v Písku.
Lepší pozdě než nikdy. Než obecenstvo propukne v bujarý smích, bylo by dobré prozkoumat vlastní obecní kroniky, kolik takových čestných kostlivců tam ještě straší. O podivných čestných občanech se většinou dnes dozvídáme v okamžiku, kdy se obec rozhodne, že je čestného titulu zbaví. Kdo se v tom radši nevrtá, nevypadá jako hlupák, byť za činy předků nemůže.
Nejlepší by bylo nepojmenovávat ulice, nestavět sochy, nedávat vyznamenání, neudělovat občanství. Když to děláme, tak se dostáváme do neustálého kolotoče „odvolávám, co jsem odvolal“. Pokud se to všechno děje za nějakého podivného režimu, stejně to nikdo nebere vážně.
Jenže nelze jinak. Lidé už jsou takoví. Vzít totalitám všechnu tuhle pompu by bylo jako vzít dítěti hračku. Má to i svou kladnou stránku, lidé se během zlých dob těší na to, jak budou ty sochy strhávat a přemalovávat názvy ulic, bez toho by žádná revoluce nebyla ono.
[ctete]25354[/ctete]
Kroniky to unesou, prostě se tam napíše, že se zjistilo s jistým odstupem a chladnou hlavou, že čestný občan Gottwald byl ve skutečnosti vlastizrádce a loutka masového vraha a nechal pověsit pár svých kamarádů, byť věděl, že nic neprovedli. Tedy že neprovedli to, za co je nechali pověsit.
To všechno se dá provést. Pak jsou tu ovšem živoucí pomníky temné minulosti, jako třeba soudružka Semelová a Vojtěch Filip, které nelze ani přejmenovat, ani dát do nejzazšího depozitáře Národního muzea. Pro ně je Gottwald stále čestný občan. Nebo to aspoň tvrdí, protože jinak by zjistili, že celý život slouží bludu.
Ale je to dobře. Když už jsou pomníky fuč, aspoň je tu máme mezi sebou jako stálou připomínku toho, co bylo možné. A co může být kdykoliv zpátky, když si nedáme pozor.
