Je takzvaný Green Deal součást záchranného projektu pro planetu, nebo je to šílená vize, ve které se zbytečně utopí peníze a všichni zchudneme? V každém případě – kolik to má vlastně stát?

Je dobré si uvědomit, že celkové hodnocení dohody Green Deal záleží na tom, jestli přijmeme její východisko, tedy že dochází ke globálním změnám klimatu a že jejich významnou příčinou jsou lidské aktivity. Především jde o znečišťování životního prostředí vypouštěním CO2. V zásadě se to má projevit jako celkové oteplení povrchu planety, což by mělo za následek tání ledovců, sucha a větší výskyt jevů, které lidem komplikují život, například tornád. S tím pak souvisí boj o zdroje, především vody, problém hladu ve světě, šíření nemocí.

Pokud považujeme tuto teorii za omyl, budeme i jakékoli snahy o „čistší“ výrobu a životní styl pokládat za absurdní, protože lze ponechat věci tak, jak jsou, a peníze utrácet za něco jiného, třeba za jiné směřování technologického vývoje.

Dále čtěte

Předplatné s dárkem: Předplaťte si Týdeník FORUM, pojďte na koncert a dostanete vstupenku zdarma

Kupte si roční předplatné Týdeníku FORUM za zvýhodněnou cenu spolu s lístkem na koncert 30 let bez okupantů PRAŽSKÝ VÝBĚR…

V zásadě se většina odborníků (aktivisty nechme stranou) kloní k tomu, že člověk do životního prostředí od dob průmyslové revoluce zasahuje a že se během 20. století všechno ještě zhoršovalo. Jsou tu i menšinové názory, které – jak je ve vědě přirozené – poukazují na nesrovnalosti, odchylky a nabízejí alternativní vysvětlení toho, co se děje. Oba tyto proudy se mohou ještě dál všelijak členit podle toho, jak radikální jednotliví hlasatelé jsou.

V tomto článku ale o tuto otázku nejde, ta by se musela – byť jen zhruba – pojednat úplně zvlášť. Podívejme se na to, kolik má Green Deal podle předpokladu stát a kdo by to měl zaplatit a kam peníze půjdou.

Když to řekneme nejdřív velmi jednoduše, Green Deal, tedy Zelená dohoda pro Evropu, má stát během deseti let asi jeden bilion eur. Z toho přibližně polovina má jít přímo z rozpočtu Evropské unie (nezaměňovat rozpočet EU se souhrnem rozpočtů členských států, to není totéž). Celkem by to znamenalo v rozpočtu EU vzít 25 procent. Ta druhá polovina peněz by pocházela od členských států a soukromých subjektů.

Teď těžším jazykem a podrobněji:

„Investiční plán Zelené dohody pro Evropu (European Green Deal Investment Plan, EGDIP), který je rovněž označován jako investiční plán pro udržitelnou Evropu (Sustainable Europe Investment Plan, SEIP), je investičním pilířem Zelené dohody pro Evropu. V zájmu dosažení cílů stanovených v Zelené dohodě budou v rámci tohoto plánu v příštím desetiletí mobilizovány udržitelné investice ve výši minimálně 1 bilionu eur. Mechanismus pro spravedlivou transformaci, který je součástí plánu, se zaměří na přiměřenou a spravedlivou ekologickou transformaci. Za účelem podpory pracujících a občanů v regionech, které náklady na tuto transformaci zasáhnou nejvíce, budou v období 2021–2027 mobilizovány investice ve výši nejméně 100 miliard eur.“ (ec.europa.eu)

Převedeno do srozumitelnějšího jazyka: zelené novinky by pro některé země byly poměrně drahé, protože v tom nejsou zrovna napřed a nejsou schopni za to tolik utratit. Tam se tedy dají peníze navíc.

Teď něco k tomu, proč se mluví o penězích na deset let, když se příští dlouhodobý rozpočet EU bude vztahovat na sedm let od roku 2021 do roku 2027. Na těch sedm let budou čísla známá a na těch deset let se to odhadne, vznešeněji řečeno extrapoluje. (Víme, jak hodláme utrácet sedm let, tak tušíme, jak to bude na těch deset.) V přesných číslech se čeká, že z rozpočtu EU půjde na investiční plán Zelené dohody pro Evropu 503 miliard eur, a v této době by mělo vnitrostátní spolufinancování projektů v oblasti klimatu a životního prostředí přidat asi 114 miliard eur.

Do čeho peníze půjdou? Dohoda zahrnuje osm oblastí politiky: biologickou rozmanitost, udržitelné potravinové systémy, udržitelné zemědělství, čistou energii, udržitelný průmysl, výstavbu a renovaci, udržitelnou mobilitu, eliminaci znečištění a opatření v oblasti klimatu.

To si vyžádá revizi více než 50 evropských zákonů a přepracování veřejných politik.

Jde o tři hlavní cíle, proč se to vlastně dělá:

Dosažení nulových čistých emisí tím, že navrhuje konkrétní strategie, které mohou pomoci omezit emise ve všech odvětvích, s velkým důrazem na energetiku, která tvoří více než 75 % celkových emisí skleníkových plynů v EU–27. Cílem je zvýšit podíl obnovitelné energie v energetickém mixu EU.

Zadruhé plánuje oddělit růst od využívání zdrojů. Přestože se v posledním desetiletí podařilo snížit emise, Evropa zůstává jedním z hlavních přispěvatelů ke spotřebě zdrojů na světě. Dosažení tohoto cíle, který je popisován jako „generační úkol“, bude vyžadovat nejen zvýšení technologického pokroku, ale také přehodnocení životního stylu komunit a společností.

Za třetí je třeba podpořit inkluzivní zelený přechod a nenechat nikoho pozadu, což bude podpořeno prostřednictvím mechanismu spravedlivého přechodu, který v období 2021–2027 poskytne 65 až 75 miliard eur na zmírnění socioekonomických dopadů přechodu.

(V té poslední větě už sami odhadnete, že je to ta sedmiletá část z desetiletého programu, proto to není celých 100 miliard, o kterých jsme psali výše.)

Ze strany Evropské komise je klíčový program InvestEU. Do něj by v rámci EU měla 250 miliard eur poskytnout Evropská investiční banka (EIB).

Program InvestEU bude také poskytovat technickou pomoc a poradenství, pomáhat veřejným i soukromým předkladatelům projektů nacházet a realizovat projekty zaměřené na ekologické investice. Ty by měly podle předpokladu vést ke vzniku nových odvětví zaměřených na čistou energii a oběhové hospodářství a vytvořit kvalifikovaná pracovní místa pro konkurenceschopné evropské hospodářství.

Tolik ve velké stručnosti o tom, kolik to bude podle předpokladu v příštích desetiletích stát.

Teď už bychom mohli rozvíjet obecnější úvahy, zda se jedná o velký společenský a technologický skok, nebo je to likvidace evropské ekonomiky a její konkurenceschopnosti ve světě. Také co to znamená konkrétně pro nás v Česku. Slova jako jeden bilion eur mohou znít strašidelně, ale je dobré si připomenout, že jde o období deseti let a týká se to zemí s půl miliardou obyvatel. Ty peníze se nenahází do moře, kde beze stopy zmizí. Část z nich by se musela vynaložit stejně, protože třeba energetika se beztak obnovovat musí. Jde jen o to, do jakého druhu obnovy se ty peníze dají. Pokud jde o Česko, jsme zrovna země, která je pořád ještě čistým příjemcem, takže dostáváme více peněz, než odvádíme. Finančně nás tedy bude EU v tomto plánu spíše táhnout nahoru než srážet dolů.

Pokud jde o nějaké mezinárodní paralely, je možné se podívat třeba na často kritizovanou Čínu. Pokud jde o statistiky, tak právem. Čína má největší koncentraci uhelných elektráren na světě. V současné době dosahuje kapacita uhelných elektráren v zemi přibližně 1 050 gigawattů (GW), což je polovina celosvětového objemu, a dalších 250 GW je ve výstavbě.

Vedle toho si ale Čína (tedy tamní komunistická strana) dává také ekologické plány. „Od září loňského roku, kdy čínský vůdce Si Ťin-pching stanovil cíl, že se země do roku 2060 stane uhlíkově neutrální, začlenila ústřední vláda země Siovy klimatické závazky do mnoha svých oficiálních plánů. Patří mezi ně i nedávno schválený „nástin“ 14. pětiletého plánu.

Pouhé čtyři dny po schválení osnovy čínská státní média informovala, že Si vyzval k tomu, aby do širších cílů národa, jimiž je budování „ekologické civilizace“, bylo začleněno jak dosažení vrcholu emisí uhlíku, tak i uhlíkové neutrality.

Jedná se o koncept, který Si vznesl v Myšlení Si Ťin-pchinga, sérii klíčových myšlenek a politik odvozených ze Siových projevů a spisů. Existuje také Si Ťin-pchingova Myšlenka ekologické civilizace a udržitelného rozvoje životního prostředí, která dává návod, jak vybudovat to, co Si nazývá krásnou Čínou.“ (carbonbrief.org)

Čína je také rozvíjejícím se trhem s elektromobily, kde prodeje těchto vozů rostou v násobcích. („V Číně v únoru 2021 meziročně vzrostly prodeje aut do zásuvky o 600 procent. Konkrétně se v Číně prodalo celkem 104 000 aut do zásuvky, tedy elektromobily a plug-in hybridy dohromady. Podíl na trhu činil 9 procent, přičemž elektromobily z toho dělají 7,5 procenta.“ ) Pokud si snad nějaký zdejší politik myslí, že zachrání zdejší automobilový průmysl lpěním na benzinových vozech, narazí časem na to, že je, možná za pár let, bude stále obtížnější prodávat. Třeba právě v Číně.

To jen na ukázku, že úvahy o „uhlíkové neutralitě“ se nevyhýbají ani komunisticko-kapitalistické Číně. Ta má k tomu jistě své pragmatické důvody, protože nevalný stav životního prostředí zasahuje i zdraví lidí, a to tam nemají v době svých demografických problémů zapotřebí. Není jistě třeba si dělat iluze, že když to půjde, rádi své problémy přehodí na jiné. Například si nelámou hlavu s životním prostředím v Rusku, když na Sibiři drancují tamní lesy a dřevo si odvážejí do Číny. Stav ovzduší ale nikam vyvést nemohou.

Všechno je tedy nyní zatím rozehráno takto. Vystoupit z toho dost dobře nemůžeme, protože i kdybychom – jak by si někteří přáli – z Evropské unie vystoupili, realita směřování kontinentu by nás stejně donutila se novým normám přizpůsobit. Jen by nám na to nikdo nic nedal.