ROZHOVOR / Piráti získali ve volbách do Evropského parlamentu 6,2 procenta, což označili za zklamání. Svůj mandát europoslankyně obhájila jako jediná Markéta Gregorová, která díky preferenčním hlasům přeskočila lídra kandidátky Marcela Kolaju. „Lidé se v období krize spíše obrací k jistotám, k absenci změny a konzervativnějším silám než k těm liberálním,“ upozorňuje Gregorová v rozhovoru pro FORUM 24. Podle ní zatím nejsou indicie o tom, že by Piráti chtěli nyní vystupovat z vlády.

Pro Piráty byl výsledek voleb do Evropského parlamentu zklamáním. Co se podle vás stalo, že to dopadlo, jak to dopadlo?

Já si myslím, že je tam mnohem víc důvodů. My to budeme ve straně analyzovat a vyhodnocovat a bavit se o tom. Takže nebudu teď činit závěry, protože k tomu nemáme data.

Ale můžu zmínit, že si nešlo nevšimnout, že napříč Českem i Evropskou unií obecně strany, které se spíše profilují jako liberální a proevropské, ztratily na voličích. U nás jsme viděli i v jedné analýze Seznam Zpráv, že jsme voliče nedokázali mobilizovat a přesvědčit, případně se odklonili ke konzervativnějším silám. Což si myslím, že je vysvětlováno i sociologicky, že lidé se v období krize spíše obrací k jistotám, k absenci změny a konzervativnějším silám než k těm liberálním. 

Myslím, že bychom teď měli nutně probrat, jak komunikovat s lidmi o tom, že naše plány pro budoucnost jim zajistí bezpečnější, jistější budoucnost, kterou chtějí. A že to nejsou ty populistické síly.

Vyvodíte z toho nějaké změny, třeba personální nebo co se týče kampaní pro příští volby?

Jelikož se jedná třeba o konkrétní osoby, tak nechci zacházet úplně do detailu. Každý má právo, zvlášť pokud jsou to naši dodavatelé a zaměstnanci, aby nebyl propírán v médiích, takže k tomu se úplně vyjadřovat nebudu. Někteří lidé k nám již nastupovali s tím, že udělají pouze tu jednu kampaň a poté odejdou. S některými lidmi se možná rozloučíme na základě té kampaně. 

Nicméně vy se spíše ptáte na politické personální změny a tam zatím nevnímám ve straně ambice to výrazně měnit. Ale budeme rozhodně měnit nějaké struktury a to, jak fungujeme. Jako předsednictvo chceme republikovému výboru předkládat návrh na určité reformy v rámci struktury strany. Jde primárně o změny, které se budou týkat kampaně, ani ne tak do krajských voleb, tam je již všechno rozběhnuté, ale do kampaně a kampaňového týmu v roce 2025. 

Je na stole třeba i vystoupení z vlády?

O tom teď informace nemám. To buď musí iniciovat celostátní fórum nebo vládní tým. Nemám zatím indicie ani z jedné z těchto dvou stran, že by to iniciovat chtěly. 

Je ale možné, že po tom bude apetit později. Já se domnívám, že všechny strany se nejpozději v lednu příštího roku začnou vůči sobě silně vymezovat a pak se jim bude velmi těžko spolupracovat. Takže je možné, že to ještě s vládou před volbami zahýbá.

Na kandidátce jste byla na druhém místě, ale nakonec jste byla zvolena jako jediná, díky preferenčním hlasům jste přeskočila lídra Marcela Kolaju. Čím si vysvětlujete, že jste uspěla zrovna vy?

Já si toho velmi vážím, myslím si, že to je velká zodpovědnost. Teď nepřeháním, ale přišlo mi tisíc zpráv na všech možných platformách, od Instagramu přes e-mail, a všechny jsem si je pročetla. Lidé mi v nich gratulovali a říkali, že mě například kroužkovali, a občas tam i přidali důvod. Takže mám nějaký drobný obrázek. 

Myslím si, že to je z jedné části kvůli tomu, jak se prezentuji. Že stále zůstávám nějakým způsobem autentická, že lidi ví, co ode mě očekávat, a důvěřují mi, i když mě neznají osobně. A druhá věc jsou témata, která jsem řešila těch pět let, což je bezpečnost, pomoc Ukrajině, ale i třeba boj s dezinformacemi a hybridními hrozbami. Domnívám se, že pro lidi to jsou důležitá témata a chtějí, abych v nich pokračovala.

Marcel Kolaja je nyní Piráty nominován na eurokomisaře. Proč byl vybrán zrovna on?

Marcel Kolaja byl místopředsedou Evropského parlamentu a potom další dva roky kvestorem Evropského parlamentu. Ačkoliv chápu a rozumím tomu, že pro mnoho občanů jsme nezvládli komunikovat a předat, co vše tam odpracoval, tak pracoval na jedněch z největších a nejdůležitějších legislativ minulého mandátu, jako je třeba zákon o digitálních službách nebo zákon o digitálních trzích. Velice tam hájil ty pirátské hodnoty svobody na internetu, ochrany digitálních práv lidí a soukromí.

Já se domnívám, že když ho celostátní fórum zvolilo na komisaře, tak tohle samozřejmě ví. Tím pádem se rozhodli, že je to zkušený politik, který byl v nejvyšších špičkách Evropského parlamentu, má zkušenosti s touto vysokou politikou, s komisaři se právě i díky své pozici často setkával, znal jejich fungování. A že i témata, která řešil, tedy vnitřní trh, jsou velice důležitá pro Česko a že by bylo krásné mít toto portfolio právě skrz jeho osobu.

Ostatní strany vládní koalice také nedopadly tak, jak doufaly. Měla by to tedy brát vláda jako varování?

Já se domnívám, že koalice SPOLU, která má tři z pěti stran ve vládě, si nemůže stěžovat na svůj výsledek. Samozřejmě by preferovali být vítězi, ale pokud se podívám na průzkumy před volbami, tak to vypadalo, že hnutí ANO zvítězí s drastičtějším náskokem. SPOLU je výrazně dotáhlo. 

Ačkoliv to je nasnadě, tak kvůli jejich výsledku se já osobně nedomnívám, že toto bylo tak výrazným referendem o vládě, jako si lidé myslí. A že ten propad Pirátů nebo STANu souvisí možná s vládním angažmá, ale jenom částečně, a že jsou tam další důvody.

Je pravda, že ačkoliv jsme v jedné vládě, tak se například s koalicí SPOLU a s ODS ani STAN, ani Piráti výrazně neshodnou na řešení některých horkých témat voleb, jako byl třeba Green Deal. A že je tím pádem vidět, že lidé spíše hlasovali podle témat a podle toho, co jim strany nabízejí. Ne o tom, co dělají jejich ministři.

Jak hodnotíte výsledky voleb jinde v Evropě, tedy nové složení parlamentu? Oproti tomu předchozímu uspělo více konzervativních a pravicových stran.

Zatím nemám samozřejmě finální složení frakcí. Ačkoliv přibyly nějaké, řekla bych až ultrapravicové, ultrakonzervativní strany, tak bude záležet na tom, jak se kdo poskládá do frakcí.

Největší frakce, tedy EPP, socialisté a liberálové, již naznačily, že by chtěly pokračovat v té takzvané vládnoucí koalici, s tím, že i Ursula von der Leyenová zmínila, že by se ráda opírala o jejich hlasy. To mi naznačuje, že ačkoliv evropští konzervativci i ultrapravice posílili, budou stále na okraji vyjednávání a hlasování. 

To ale neznamená, že na témata jako Green Deal, kde jsou třeba evropští lidovci blíže konzervativcům, se nespojí a nepůjdou proti tomu, jak se i dělo v minulém volebním období.

Na druhou stranu pro mě jako člověka, který se věnuje intenzivně bezpečnosti, tak ačkoliv není radost tam mít více proputinovských hlasů, tak jsem ráda, že v tomto typicky i evropští konzervativci byli jedněmi z těch největších „jestřábů“ vůči Putinovi. A doufám, že na podpoře Ukrajiny se nic nezmění.

Jaké budou největší výzvy pro následujících pět let?

To je dobrá otázka. Já se domnívám, že budou pokračovat některá témata z mandátu předchozího. Bude to samozřejmě klimatická politika, protože ještě jsme nesplnili své klimatické závazky podle Pařížské dohody, a bohužel to bude bezpečnost, protože Putin ještě neodešel z Ukrajiny.

Taky se ale domnívám, že budeme výrazně řešit například pracovní trh a obecně sociální jistoty a život lidí. Po všech těch krizích je mnoho domácností na dně, zároveň přicházejí – a mnoho lidí si to možná ještě neuvědomuje – skutečně drastické změny v rozložení pracovního trhu vlivem umělé inteligence, ale i klimatické změny.

A myslím si, že na tohle vše se národní státy nebudou schopny připravit samy, že budeme muset začít spolupracovat na evropské úrovni, jestli tady nechceme mít po mnoha letech masovou nezaměstnanost. Nechci strašit, ale ptáte se na výzvu.

Vy teď budete jediná pirátská europoslankyně, změní se tím pro vás při práci v europarlamentu něco? 

Je možné, že se změní hodně, ale taky že se nezmění nic. Já jsem teď momentálně v intenzivních vyjednáváních s různými frakcemi. Samozřejmě tou stále nejrealističtější zůstává ta dosavadní, tedy zelení/EFA. Nicméně možná právě tím, že jsem sama, tedy jsem flexibilnější, nemám zavřené dveře ani jinam.

Zároveň jsem doposud byla ve výborech pro mezinárodní obchod, zahraniční věci, bezpečnost a obranu. Ráda bych tu bezpečnost a obranu a zahraniční věci nahradila výborem pro občanské svobody, a to proto, že ty moje dosavadní výbory nejsou legislativní, jsou spíše na rezoluce, na diplomatické vyjádření. Raději bych preferovala mít větší vliv na zásadní legislativu. To se děje třeba ve výboru pro občanské svobody a spravedlnost, tzv. LIBE, a tam bych tedy ráda zamířila.

Piráti představili nedávno svůj plán pro boj s dezinformacemi. Jaká je politická vůle tohle téma vůbec řešit?

Myslím si, že je vidět na situaci v Evropě i v Česku, že ta vůle je mizivá. Mnoho lidí si to dá do svých programů a prohlášení, ale když má skutečně dojít k nějakým konkrétním krokům, tak se nedějí. A já pro to nemám vysvětlení, za které se můžu stoprocentně postavit, protože nevidím všem lidem do hlavy. Ale domnívám se, že to má dva hlavní důvody. 

Jeden je, že určité politické síly, které možná nejsou u moci, ale v některých evropských zemích ano, tak z dezinformací těží a jsou pro ně výhodné, protože napadají jejich politické oponenty. A tak nemají důvod s tím bojovat. 

A ten druhý důvod je, že je to velmi nepopulární, kontroverzní téma, které jakmile si vezmete za své, tak se pro část společnosti stanete cenzory. A některými politiky to může být vnímáno jako politická sebevražda, takže se toho tématu bojí a vyhýbají se mu.

Já si myslím, že je potřeba víc odvahy do toho takzvaně říznout, protože je spousta kroků, které se dají dělat a které naopak dávají víc možností a svobod lidem a nic necenzurují, ale bojují s dezinformátory. Ale je samozřejmě těžké tu debatu vést v prostředí, kde jakmile řeknete slovo „dezinformace“, tak na vás politická opozice začne křičet „cenzura“.

Kde se to podle vás vzalo, že je téma dezinformací takhle vnímané? 

Lidé, kteří dezinformace často používají nebo z nich těží, vždycky budou mlžit ohledně toho, co je ve skutečnosti váš boj. Také musím uznat, že politici v minulosti dělali kroky, které potom vedly lidi k dojmu, že boj s dezinformacemi rovná se nějakému ministerstvu pravdy. 

Vzpomenu třeba na pana Chovance (Milan Chovanec, bývalý ministr vnitra, pozn. red.), který zakládal Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, nyní Centrum proti hybridním hrozbám. To se snaží koordinovat strategickou komunikaci státu napříč rezorty, což je strašně důležité. Ale pan Chovanec jej založil způsobem, který opravdu vyzněl, že si zakládá svoje vlastní ministerstvo pravdy. A nedokázal tenhle dojem vyvrátit ve společnosti.

Určité politické síly z dezinformací těží a jsou pro ně výhodné, protože napadají jejich politické oponenty. A tak nemají důvod s tím bojovat.

Takže myslím, že je potřeba, aby politici napříč spektrem začali komunikovat kvalitněji. V tomhle vkládám poměrně velké naděje do pana Otakara Foltýna, který se bude věnovat strategické komunikaci státu, že se mu podaří začít trošku lépe komunikovat, co vlastně znamená boj s dezinformacemi. Že to není to, že někdo někomu vypne Facebook, protože tam napsal blbost. To si může každý dělat. Ale že to je například to, že pokud si někdo založil na dezinformacích byznys, tak nebude moci inzerovat například na webech vlády nebo státu a veřejné správy. My nemusíme nikomu platit dezinformační byznys.

Měly podle vás dezinformace a hybridní válka vliv na eurovolby? 

Já v tomhle vyhodnocování postupuju opatrně, dokud nebudu mít víc dat, protože nechci urážet voliče a voličky, kteří nějakým způsobem rozdali své hlasy, a říkat jim: „Vy jste propadli Putinovým lžím.“ Takhle to vůbec není. Je tam vždycky spousta úrovní toho, proč lidé hlasují, jak hlasují. 

Ale zároveň nemůžeme popírat fakt, že Putin se snažil s těmito volbami manipulovat. Rozhodně hybridní válka neprobíhala jenom posledního půl roku, ale už minimálně od roku 2014, a velice intenzivně poslední dva roky.

Není to o tom, že přijde jedna velká dezinformace a ta rozhodne volby. Je to právě o tom, že to je taková kyselina, která v lidech naleptává důvěru v instituce, v politiky. A tam si myslím, že Putin dlouhodobě úspěšný je, že se mu daří naleptávat naši společnost, a tím pádem ten dlouhodobý efekt tady je. Nedomnívám se ale, že můžeme říct, že tady byla jedna dezinformace nebo jedna akce, které ovlivnily volby. To rozhodně ne, takhle dezinformace ani nefungují.

Dá se vůbec zvýšit odolnost a povědomí lidí o dezinformacích, není na to už pozdě?

Já zůstanu optimistkou a řeknu, že nikdy není pozdě. Myslím, že tady máme pořád velkou masu lidí, kteří budou informace přijímat a nebudou vyhledávat pouze tu alternativní realitu, když s nimi bude komunikováno pořádně, nepaternalisticky a otevřeně.

Je pro mě důležité zmínit, že jsme tady v průběhu covidové krize i po ní sledovali obří nárůst důvěry v konspirační teorie. Ani ne v dezinformace, ale konspirace. Když se vyhodnocovalo, proč se to stalo, tak se došlo k tomu, že vláda a systém natolik selhaly. Lidé umírali. Skoro každý znal někoho, kdo byl nějakým způsobem postižen covidovou krizí. Ať už bohužel úmrtím třeba v rodině, nebo tím takzvaným dlouhým covidem a následky, nebo musel být na plicních ventilátorech. Zároveň všichni viděli, jak lidé v nemocnicích doslova padají na hubu. Měnila se vyjádření vlády, večer bylo řečeno něco a ráno to bylo odvoláváno. A tehdy došlo k tomu, že lidé přestali věřit v systém.

Ono se na politiky nadává pořád, to je v pořádku, politici se mají kontrolovat. Ale bazální důvěra v systém je něco, co ve společnosti je a musí být, pokud má vůbec demokracie fungovat. Ale tehdy systém zklamal tolik, že lidé začínají pak logicky hledat, proč je ten systém zklamal. Začali se obracet k takzvaným alternativním pravdám. 

To je teď velký dluh, který máme na společnosti, vrátit těmto lidem důvěru v systém a vysvětlit jim, proč to tehdy selhalo a jaké kroky byly podniknuty k tomu, aby je systém už nezklamal.

Bude to mravenčí práce, ale musíme s ní začít, protože jinak tyhle lidi postupně ztratíme navždy. A potom se obávám, že si tady zaděláme na velký problém, protože už teď je těchto lidí podle některých průzkumů možná i přes 20 procent. A to je značná síla lidí, kteří vůbec nevěří v demokracii.