Pěkné dárky ke 400. výročí bitvy na Bílé hoře se objevily v České televizi. V seriálu o této události dominovala Marie Koldinská z FF UK, která druhý díl končila slovy, že na Bílé hoře zvítězila vyšší vývojová linie románsko-katolické kultury nad německo-protestantskou. Tento svůj závěr vyslala do světa, aniž by vysvětlila, kdo že byl na vyšší evoluční linii než například popravený humanista a učenec Václav Budovec či lékař Jessenius, nebo vyhnaný biskup Jednoty bratrské J. A. Komenský. V podobném duchu vyzněl i její esej pro Novou Orientaci v deníku FORUM 24.

Na stránkách deníku FORUM 24 (Hora, která není černobílá) přispěchal se svou troškou do mlýna i senátor Tomáš Czernin (TOP 09), aby si kopl do Aloise Jiráska a postavil ho do jedné řady se Zdeňkem Nejedlým. Ve svém příspěvku si silně protiřečí. Na jedné straně definuje kořeny Evropy: „Svoboda, demokracie, a především úcta k důstojnosti člověka a jeho nezadatelným právům.“ Na druhé straně pěje ódy na strašnou dobu protireformace, kdy pronásledování zažila téměř devadesátiprocentní protestantská většina obyvatelstva Čech a Moravy. Pro něj popravy, mučení, vyhánění ze země a znásilňování svědomí byly jen důsledky neschopnosti vedení „překonat partikulární zájmy, vidět za hranice své země a za hranice svých životů.“ Na co chce pan senátor v Evropě navazovat? Situace po Bílé hoře snad byla ta svoboda, demokracie a úcta k důstojnosti člověka a jeho nezadatelným právům? Nemohl by si alespoň přečíst knížku člověka, který to sám zažil? Například knihu Historie o protivenstvích církve české…

Jiná historička Ivana Čornejová si přisadila na webu Aktuálně.cz v interview, které vyšlo pod názvem: Doba temna je mýtus. Kdyby Češi na Bílé hoře vyhráli, bylo by hůř, říká historička. O co opírá takové tvrzení? Ze zuboženého království bylo vyhnáno třicet tisíc rodin. Velké množství obyvatel bylo nuceno ke změně konfese násilím. Po městech a vesnicích chodil kněz s vojákem a nutil k povinné zpovědi a mši. Kdo se vzpíral, byl potrestán. Kdo ukrýval utrakvistické a bratrské kněze a kolportéry Biblí, byl popraven a Bible se stala ilegální knihou. Při čtení uvedených článků člověk dostává dojem, že se nejedná o skutečnou historiografii, ale o prosazování jisté mocenské klerikální ideologie. Některým lidem se dosud stýská po barokní pompě, po moci a konfiskovaném majetku. To strašné utrpení a znásilňování většiny národa byl ten zisk?

Proč tyto věci tendenčně manipulovat do podoby, která neodpovídá skutečnosti? Ještě existují potomci popravených, ještě existují spolky exulantů a v jejich rodinách se dobře ví, čím jejich předkové prošli. Při čtení uvedených článků dostáváte dojem, že císař Ferdinand I. byl velký lidumil, páter Koniáš, který se proslavil pálením Biblí a dalších knih, byl dobrý pastorační pracovník a lidé opouštěli své domovy a majetky ve prospěch cizí šlechty a církve jako projev charity. Ne, takto nelze historii válek a jejich následků hodnotit. Série článků, které se vyrojily jak houby po dešti, připomíná řízenou akci, která v tomto roce vyvrcholila obnovou sloupu na Staroměstském náměstí proti vůli mnoha historiků umění i usnesením Ekumenické rady církví. Tímto způsobem je opět oživován rozkol a zmíněné články se zoufale snaží obrátit kolo výkladu dějin o 180°.

Je s podivem, že v článcích se nepíše o tom, že habsburská monarchie byla po mnoho let zaostalým státem a že po Bílé hoře, následkem válečných hrůz a vyhnání mnoha obyvatel, byla naše země hospodářsky rozvrácena. A tato monarchie se svým důrazem na jednu státem a církví prosazovanou konfesi uzavřela rychlejšímu vývoji. Dnes je v naší zemi skupina lidí, kteří téměř adorují Habsburky. Snaží se vztyčovat jejich pomníky a pojmenovávat ulice. Také Marie Terezie, které takový pomník byl letos vztyčen, byla tou, která vydávala zákony proti „kacířům“, které dál přispívaly k totálnímu vyhubení každého jiného vyznání. Na to máme dnes navazovat? To jsou snad nosné kořeny Evropy, jak si myslí senátor Czernin?

Je zajímavé, že sami Rakušané se vyrovnali s Habsburky rázným způsobem. Následník císařského trůnu Otto von Habsburg nebyl vítán po rozpadu monarchie v roce 1918 ani v Rakousku. Rakušané si dali dobrý pozor na další směřování své země a v roce 1919 přijali tzv. habsburský zákon, který zakazoval následovníkovi trůnu vstup do země, dokud se nevzdá svých panovnických nároků na císařský trůn a neprohlásí se za loajálního občana republiky. Ještě po druhé světové válce byl v roce 1946 Otto von Habsburg z Rakouska vypovězen. Teprve roku 1961 se zřekl svých panovnických nároků a vstup mu byl povolen.

Dnes existuje řada sociologických studií s otázkou, proč je dnes v České republice tak málo křesťanů a křesťanské hodnoty jsou pošlapávány a likvidovány. Některé odpovědi ukazují do hrůzných momentů dějin našeho národa. Popravy, mučení, špiclování, pronásledování pro víru a násilí ve věcech víry v naší zemi nese zlé ovoce. Tři stovky let vlády Habsburků od Bílé hory jistě nejsou černobílé, ale zanechaly strašné stopy na duši národa. Po krátkém období samostatného a demokratického státu přišla okupace německá a vzápětí po ní komunistická totalita. Mnozí se v naší historii dávné i nedávné naučili dělat věci naoko, překabátit se, jak jsme toho svědky i dnes. To je, žel, tradice našeho národa. Bývalí komunisté jsou dnes bez pokání ve většině politických stran. Někteří jen prohlásili, že se spletli, ale nelitovali svého podílu na popravách, věznění, mučení a deformování charakteru národa. Nedivme se, sledují pouze tradici mnoha svých předků z doby protireformace. Jak přežít temno habsburské, nacistické či komunistické? Je možné požadované pouze říkat a dělat jen naoko.

Zajímavé je, že lidé, jejichž články jsem připomněl, patří zpravidla k těm, kteří nemají rádi T. G. Masaryka a jeho zápas o svobodnou a demokratickou republiku. Raději by zůstali v opěvované monarchii. Naproti tomu jsem slyšel řadu lidí, kteří tvrdí, že teprve rok 1918 přinesl skutečnou náboženskou svobodu a začalo se prosazovat zrovnoprávnění církví. Však i toleranční patent (1781) byl silně diskriminační. Protireformace nesená tehdy jezuity nedokázala navázat na Kutnohorský mír (1485), ani na Rudolfův majestát (1609), ale začala používat metody, při nichž by bledli i někteří vyšetřovatelé StB. Škoda, že i dnes se objevuje šilhání po pompě, moci a ponižování druhých. Smíření předpokládá, že budeme hovořit, diskutovat, nebudeme zakrývat fakta a dialog povedeme v atmosféře úcty. Skutečné ekumenické hnutí se zabývá otázkou spolupráce, vzájemným předáváním zkušeností a hodnot.

Je zbytečné v jubilejním roce Bílé hory útočit a snažit se překlopit výklad dějin do jednostranného pohledu. Autoři zmíněných článků si patrně vůbec neuvědomují, že tím ubližují římskokatolické církvi, která dnes těžce zápasí o jednotu a prožívá problémy personální, teologické, ekonomické i politické. Jsem rád, že mohu znát řadu katolíků, kteří zápasí s klerikalismem, rozvíjejí poctivý ekumenismus a chtějí vnášet do naší společnosti vzácné hodnoty pravdy, lásky a bratrství. Domnívám se, že ten agresivní proud trapné habsburské nostalgie a obdivu ke genocidě na svědomí obyvatel naší země nemá naštěstí ve 21. století budoucnost a patří do sbírky dějin církevních omylů. Mocenské spojování trůnu a oltáře vždy neslo zlé ovoce kdekoli a samozřejmě i v naší zemi.

ThDr. Pavel Černý, Th.D. je teolog a kazatel Církve bratrské, emeritní předseda Ekumenické rady církví