NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Má poctivě „rukodělná“ Cesta do pravěku (1955), dlouhometrážní kombinovaný snímek pro děti Karla Zemana (3. 11. 1910–5. 4. 1989) v éře digitálních triků ještě šanci na divácký úspěch? Zdá se, že ano, že naivistické kouzlo příběhu ani s léty nevyprchává, že dětský objevitelský duch filmu stále strhává a také že nadhled a humor jeho tvůrců filmu je nadčasový. A že „pana Mélièse nástupce a dědic“, jak byl režisér představen v krátkém filmu Kouzelný svět Karla Zemana (1962), nejen navazuje na předchůdce, ale inspiruje i následovníky, a to až do té míry, že se spekuluje o tom, kdo od koho „opisoval“.

Živí herci v malovaných dekoracích, důmyslné používání trikových masek, to je zužitkování odkazu Georgese Mélièse (1861–1938), francouzského mistra filmových iluzí, ovšem na nové svéprávné úrovni. A výrobní vynalézavost, umožňující vytvoření obrazu neexistujícího fantazijního světa, to je zas Zemanův odkaz a popud pro zahraniční filmové tvůrce jako Terry Gilliam, Tim Burton či Steven Spielberg. Právě Spielbergův Jurský park (1993) jako by svou vizí na Cestu do pravěku skoro navazoval, ale technologické i filozofické pozadí obou filmů je odlišné, navíc Spielberg prý Cestu do pravěku při vzniku Jurského parku ještě ani neznal.

Pracovitý autodidakt

Zeman se přitom k filmové tvorbě dostal skoro jako autodidakt, i když už na obecné škole ho fascinovala hra s darovaným loutkovým divadlem a v dospívání byl v Kolíně členem amatérského loutkového souboru, kde navrhoval výpravu, loutky a uplatnil se i jako loutkovodič. Na přání rodičů pobyl dva roky na obchodní škole, pak ale prosadil svou, ve Francii absolvoval kurs reklamního výtvarnictví a ve 30. letech už působil v reklamě ve Francii, pak i v Brně u Bati. Tam si ho v roce 1943 našel Elmar Klos a přivedl ho do zlínských ateliérů na Kudlově.

Chytil se tam se svou pracovitostí a nápaditostí takřka okamžitě, populárním se stal zejména angažovaným loutkovým seriálem s panem Prokoukem (od 1947). Jeho ambice byly však stále vyšší a jejich výrazem se stal Zemanův první celovečerní loutkový film Poklad Ptačího ostrova (1952) ve stylu orientálních pohádek. Veršovaný mravoličný komentář k němu napsal básník František Hrubín, kameramanem filmu byl Antonín Horák (1918–2004).

Verneovská inspirace

Šlo o kombinaci několika filmových technik, jak ale vzpomíná právě Horák v knize Světla a stíny zlínského filmu (2002), nedařilo se loutkami dostatečně vyjádřit emoce a dějové drama, proto začal Zeman uvažovat o kombinaci loutek s živými herci. Vyzkoušel si ji spolu se svým jmenovcem Bořivojem Zemanem už na krátkém Vánočním snu (1945), teď však, v Cestě do pravěku, šlo o mnohonásobně složitější projekt jak rozsahem, tak použitou trikovou technikou a důsledností výtvarného pojetí. To vycházelo zejména z obrazových rekonstrukcí pravěké fauny i flory malíře Zdeňka Buriana, podložených poznatky paleontologa Josefa Augusty.

Kupodivu místo Buriana, který „u tehdejších mocipánů nebyl zrovna oblíben“, prostředkoval filmařům vizualitu prostředí při realizaci Augusta. A podobně jako Burian na tom byl pražský spoluscenárista filmu Josef Alois Novotný (1918–2005), přísně střežící dramaturgickou rovnováhu křížence filmu dětského a naučného. Právě on to byl, kdo Zemanovi předtím zprostředkoval spolupráci s Hrubínem a už tady mu navrhl inspiraci románem Julese Verna Do středu Země (1864). V tomto případě ovšem nejen obsahovou, která z děje eliminovala původní Zemanovu představu cesty chlapeckého čtyřlístku do vesmíru, ale i vizuální ilustracemi domácího tvůrce Věnceslava Černého, který jimi román doprovodil v obou českých vydáních v letech 1897 a 1929.

Ne košer u soudruhů

Novotného vyzval ke spolupráci sám Zeman, vědom si patrně toho, že potřebuje mít vedle sebe scenáristického profesionála, který vtiskne jeho původně hodně didaktickým a roztříštěným představám dramatický oblouk, dětský cestovatelský civilismus, vtip a humor. Dokonce si jeho spolupráci vymohl na ministrovi Václavu Kopeckém navzdory tomu, že Novotný po zaraženém projektu o Prokopu Divišovi, na kterém pracoval s Alfrédem Radokem, „byl u soudruhů ne košer“, vyhozen z Barrandova a připouštěn vždy na práci jen na jednom filmu. Aspoň tak to vylíčil v obsáhlém rozhovoru, který v roce 2000 poskytl někdejší barrandovské dramaturgyni Marcele Pittermannové.

„Zeman a Rozkopal kreslili dnem i nocí, já jsem psal dnem i nocí a fázaři a lidi z malého štábu začali dnem i nocí dělat figury, zvířata a rekvizity,“ vzpomínal Novotný. Zdeněk Rozkopal (1924–2002) z ještě nedávného kudlovského začátečníka povýšil na výtvarníka filmu a scénář obnášel nakonec na pět set padesát detailních kreseb. Novotný dostal na čas apartmá v někdejším zlínském Společenském domě, v té době už v gottwaldovském hotelu Moskva (dnes hotel Zlín) a snažil se Zemanovu představu cesty čtyř chlapců proti běhu času až do prvohor nějak reálně ukotvit. Z tvůrčí krize a téměř osobního neladu se Zemanem je vyvedl právě až verneovský nápad cesty do nitra Země, ke kterému Zeman nad modelem trilobita připojil nadšenou představu: „A za ním! A za živým!“ A jak? Jako po schodech dolů, jak si to kronikář výpravy Petr (Josef Lukáš) nakreslí do deníku…

Přísný hejtman

Loutky a dekorace vznikaly tedy paralelně, Rozkopal se svou sestrou Antonií, která byla na Kudlově také zaměstnána, vyráběli např. půlmetrového pravěkého ještěra z pěnového latexu, kterým se v Břeclavi polstrovaly motocyklové sedačky. Figurám dinosaurů se imitovala kůže a ostny gumovými doplňky, Rozkopal stavěl a maloval v ateliéru pro reály plavby po řece (točilo se na Váhu u Šaly a Galanty) sololitové modely pravěké vegetace.

Nade vším vládl ovšem pevný dohled Zemanův, filmové stavby se podle Rozkopala musely „přesně strefit do režisérovy představy a být spojitelné s trikovým ateliérem“. „Sádrový model stegosaura. Pro dílny na Barrandově provede s. Rozkopal v měřítku 1:20,“ stojí například v dispozicích, které otiskly dcera Karla Zemana Ludmila Zemanová a jeho vnučka Linda Zeman Spaleny v obrazové knize Karel Zeman a jeho kouzelný svět (2015). Model stegosaura pro animaci měl 30 cm, mrtvý stegosaurus, kterého objeví chlapecká výprava, měřil v reálu 8 metrů.

Poslední respektované slovo měl vždycky Zeman, jak svědčí Novotného postřeh, že když bylo všechno hotovo a on chválil: „Rozkopale, vyšlo vám to báječně,“ ten odpovídal: „No, vyšlo, ale až co řekne náš pan hejtman.“ Podobně oddaně sloužili Zemanovi i ostatní členové štábu: kameramani Václav Pazderník (hraná část) a Antonín Horák, který měl na starosti spolu s Arnoštem Kupčíkem, Františkem Krčmářem a Jindřichem Liškou triky, asistent režie Vladimír Svitáček a mnozí další.

Neuvěřitelné se stává skutkem

Právě Rozkopal později natočil podle svého námětu a scénáře jako režisér patnáctiminutový Kouzelný svět Karla Zemana (1962) s ukázkami Zemanovy tvorby a s pohledem za kulisy jeho práce, a to „nikdy dvakrát stejně“. „Mění se vzdálenosti, rozměry, neživé ožívá, neuvěřitelné se stává skutkem,“ to vše na překvapivě miniaturním a sevřeném prostoru podzemního ateliéru pod kudlovskou halou hraného filmu. Jak tvrdí Horák, dotáčela se hraná část Cesty do pravěku v pouhých 11 lidech dva roky.

To vše za pomoci technologie děleného obrazu, představovaných modelů, optických perspektivních triků a důmyslného střihu kombinujícího hereckou akci s animací a s loutkami dětských herců, kromě Josefa Lukáše také Vladimíra Bejvala (Jirka), Petra Herrmanna (Toník) a Zdeňka Hustáka (Jenda). Také ale za doprovodu nečekaných nesnází, kdy se musel narychlo měnit už přesně vypracovaný scénář (zmizela například plánovaná sekvence písečné bouře, která měla prověřit kamarádství klukovské čtveřice), nadstandardní lidské obětavosti štábu a nemluvně tvrdé rozhodnosti „pana hejtmana“.

Zeman uměl ale udělat z chudoby možností přednost, „navíc všichni u Zemana museli dělat všechno“, vzpomínal tehdejší asistent výroby Karel Hutěčka. Když se na Fryštácké přehradě natáčely záběry s ještěrem, musel pomáhat ve vodě celý štáb. Když se v hostivařských ateliérech točil karbonský prales s přesličkovým hájem, protože jedině tam byl vyasfaltovaný bazén, který bylo možné napustit vodou, „brouzdali jsme se v páchnoucí vodě a nosili loutky“, vzpomínal Rozkopal.

Měli z něj strach

Zeman byl perfekcionista, dokud neměl záběr za dokonalý, přetáčel ho třeba osmkrát. Jenže v animovaném filmu se platilo za čistou metráž, takže „nikdo z nich nezbohatl. Ani Zeman.“ Navíc v plánovaném hospodářství šlo o věčný boj s termíny a nadřízenou byrokracií. Podle Hutěčky Zeman ale „nebyl tvrdý jen na své podřízené a na sebe, ale i na vrchnost. Měli z něj doslova strach. Když něco řekl Zeman, nejel přes to vlak.“

Vzpurné povahy jako J. A. Novotný to ovšem těžko snášely, i když jinak si cenily všeobecné atmosféry slušnosti a až foglarovské atmosféry jak filmu, tak vztahů v kudlovském štábu. Nejistota z výsledku se po dokončení filmu obrátila ve zvýšené Zemanovo sebevědomí a vedla k veřejnému konfliktu s Novotným a dočasnému ochlazení vzájemných vztahů. Jak se prý Zeman později Novotnému přiznal, zabránilo mu v tom, aby ho pozval ke spolupráci na Vynálezu zkázy (1958), ačkoli mu přiznával, že právě Novotný ho přivedl na myšlenku „rozhejbat ty verneovský ilustrace“.

Časem podobně ochladly či vyhořely i jiné pracovní vztahy v Zemanově štábu, přestože výsledek práce na Cestě do pravěku byl grandiózní. Film měl doma premiéru 5. 8. 1955, už v roce 1954 byl vyvezen do Indie, Jugoslávie, USA a Velké Británie, v roce 1955 do dalších šestnácti zemí. U nás ho do konce roku 1995 viděli 2 823 323 diváci, o nespočetných televizních reprízách ani nemluvě, kdy ovšem teprve po nástupu barevného vysílání mohlo být oceněno přesné „okometrické“ tónové vyrovnání filmu. „Zkušení barrandovští profesionálové se nám Zlíňákům posmívali, že jsme amatéři, a dělali si z nás srandu, že z toho filmu nic kloudného nebude,“ postěžoval si Horák. A vida, Cesta do pravěku se stala cestou ke světové slávě, hned v roce 1955 byla oceněna Velkou cenou v Benátkách a Jirkův výrok: „Haló, pane mamute, jsme už opravdu v pravěku?“ dodnes vystihuje základní humánní témbr filmu.