Tomio Okamura (SPD) a Andrej Babiš (ANO) FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Liberálové v Evropě po mnoha letech pochopili, že to na ně Andrej Babiš opravdu dobře nahrál, když předstíral, že je liberálně orientovaný politik. Trvalo to, aspoň však už konečně všude vědí, že k tomuto proudu má jeho hnutí ANO daleko. A proto veškeré zábrany padly, a poslanci ANO budou znovu nepokrytě vyvolávat nenávist proti migrantům, na které tu čekáme od roku 2015, tentokrát kvůli dohodě EU. Dno už bylo dosaženo mnohokrát, ale babišovci a okamurovci se nebojí kopat vždy o něco hlouběji.
Tomio Okamura, Andrej Babiš, Radek Vondráček, Alena Schillerová. Tuny lží a strašení, které – doufejme – už v české společnosti nezafunguje, protože ta strašlivá hysterie a nenávist, která vytekla ze všech kanálů v naší zemi během migrační krize z let 2015–2016, byla masivně podporovaná tehdejším prezidentem Milošem Zemanem, vládou Bohuslava Sobotky s velkou snahou ČSSD (sic!), hnutím ANO a jím vlastněnými a spřátelenými médii. Nyní jde navíc o dohodu o migraci, která je pro Česko velmi výhodná.
Teď tedy máme prezidenta a vládu, kteří tupé zlo v podobě štvaní proti lidem, kteří tu nejsou a vůbec sem nechtějí přijít (ale dá se to samozřejmě smíchat s uprchlíky z Ukrajiny, což dezinformační weby a řetězové e-maily nepochybně udělají, jelikož jejich čtenářům stačí k názoru jeden řádek textu a méně), nebudou podporovat. Schyluje se ale k další nehorázné exhibici v poslanecké sněmovně, která znovu ukáže, že Česká republika nemá opozici proti vládě, ale opozici proti demokracii, proti systému liberální demokracie, proti našemu normálnímu světu, který mj. obsahuje soucit, solidaritu a přesvědčení, že nenávist, xenofobie a závist jsou něčím nepřijatelným.
O co ve skutečnosti jde? Státy Evropské unie dlouhá léta řeší zásadní problém – migrace, které nelze nikdy úplně zabránit, dlouhodobě dopadá na jižní státy. Ostatní země jim musí pomoci, je to logické, protože proč by měl někdo odnášet například polohu na pobřeží? Není snad jasné, že v takové chvíli mu vnitrozemské státy podají pomocnou ruku stejně, jako by se tak v jiném případě stalo naopak? Ano, je to jasné. A proto také bylo nutné najít takovou dohodu, která je kompromisní, a tak ji může většina akceptovat.
Je důležité zmínit několik bodů: Azylové řízení se zpřísní. Státy nebudou muset migranty přijímat, bude však nutné těm nejvíce postiženým členským zemím pomoci finančně či jinou formou. Česká republika navíc bude z těchto povinností vyjmuta díky tomu, jak velké množství uprchlíků z Ukrajiny již přijala. Takže tohle se někomu zdá nespravedlivé? Pokud ano, znamená to, že takový člověk říká: „Ať si Itálie nebo Řecko pomohou sami. My chceme, aby se na ně ostatní vykašlali.“ My ovšem také víme, že dobrou zprávou je, že něco tak sobeckého si většina lidí vůbec nemyslí.
Ne tak Radek Vondráček. Ten, když zrovna nelétá pít vodku do Moskvy nebo nehraje opilý na sněmovním pultíku, může třeba iniciovat mimořádné schůze sněmovny, což také udělal a na twitter poté napsal: „Tady jde bez nadsázky o budoucnost suverenity naší země. Vládní zaprodanci souhlasili v EU s novodobými kvótami na uprchlíky. Když je nepřijmeme, zaplatíme EU výpalné. Proto chceme téma zařadit na jednání poslanecké sněmovny. Chceme se ptát pana Rakušana, čí zájmy vlastně hájí. Občanů ČR ne.“
Takže pokud byl pan Vondráček zrovna střízlivý, nutno konstatovat, že tento vylhaný, odporný populismus je něčím, co se vůbec nijak neliší od SPD nebo Rajchlových demonstrací. Je to snaha vyvolat v lidech iracionální strach, nenávist a nechuť komukoli pomoci. A tím se vracíme k tomu, jakou tu vlastně máme opozici. Prostě a jednoduše takovou, která nechce nic věcně kritizovat. Je to opozice, která ke své existenci potřebuje ty nejhorší a nejnižší lidské emoce. Dokazují nám to denně a příští týden zažijeme další kolo. Věřme tedy, že česká společnost je vážně dál než těch několik holdingových zaměstnanců, či osob, které vydělávají peníze na nový dům pana Okamury.
