Předseda sociálních demokratů stojí před Sophiinou volbou. Buď se zachová standardně jako ustrašený kariérista, který se vždy skloní, pokud Andrej Babiš třeba jen zvedne obočí, nebo ukáže, jak vypadá sebevědomý předseda vládní strany. Problém je ovšem v tom, že Hamáček je všechno možné, jen ne sebevědomý. Proto se dá předpokládat, že poté, co premiér „nenápadně“ naznačil, že revoltu ze strany ČSSD vyřeší její výměnou za SPD, přiměje šéfa socialistů opět ustoupit.

Situace Jana Hamáčka není záviděníhodná. Předseda nejstarší politické strany u nás si totiž musí vybrat, zda už konečně začne „kopat“ za svou partaj a zároveň bojovat o to nejlepší pro občany, nebo je pro něj přednější pohodlné místo na ministerstvu vnitra. Pravděpodobně zvítězí druhá varianta, jinak by se totiž musel Hamáček postavit své povaze.

Předseda ČSSD je nekonfliktní, v čemž místy připomíná svého předchůdce ve funkci Bohuslava Sobotku. Na rozdíl od něj se však nechal zaslepit Babišovým kouzlem, kterému občas slabší jedinci nedokáží odolat. Hamáček zkrátka skáče, jak majitel hnutí ANO píská, jednou za čas udělá virtuální „bububu“ a opět se vrátí do módu poslušného nepodstatného koaličního partnera, který má plnit pouze roli fíkového listu.

Kdyby se ovšem najednou Jan Hamáček „probral“ mohl by ještě dokázat velké věci. Třeba si udržet předsednické křeslo, o které se na březnovém sjezdu určitě strhne bitva, nebo navýšit volební preference České strany sociálně demokratické. Stačilo by jediné – postavit se Babišovi. Svolat tiskovou konferenci, tedy nečekat, až to někdo udělá a pak se jí zúčastnit jako téměř mlčící přívěšek ministerského předsedy, a říct pár slov.

Slov o tom, že ČSSD je stále hrdá politická strana, která se nenechá zastrašovat tím, že ji ve vládě nahradí okamurovci, kteří jsou pro podíl na moci schopni téměř čehokoliv. Slov o tom, že socialisté ve vládě končí sami, protože je nebude nikdo vydírat, natož pak trestně stíhaný premiér, který možná nechal unést vlastního syna.

Tato slova ovšem nemá Jan Hamáček ve své slovní zásobě. Spíše se tak po dni, kdy byl skrytý před novináři, aby vymyslel, s jakou poraženeckou rétorikou přijde tentokrát, objeví s klasickými floskulemi. Poslechneme si cosi o demokratické pojistce, která musí zabránit nástupu extremistů k moci, zodpovědnosti vůči voličům a podobná klišé. Potom se ale musí Hamáček smířit s tím, že si svůj politický hrob už téměř vykopal a bude pouze „dožívat“ jako ministr, zcela podřízený Andreji Babišovi.